Jedna stopa minulosti
Zatímco obalu hry vévodí drsný motorkář, do intra vplujete ve vznášející se limuzíně. Zhruba v tom okamžiku si uvědomíte, že svět není tak současný, jak vypadá, a bije se v něm staré s novým. To nové představují antigravitační polštáře. Stará jsou pak poctivá kola, jež za sebou zanechávají jednu stopu. Jenže majitel poslední společnosti, která v budoucnosti vyrábí motorky, pomalu ale jistě umírá a s jeho skonem se blíží změna.
Hlavní hrdina Ben, vůdce motorkářského gangu, připlete do cesty nepříjemné situaci a ona jej následně převálcuje. Věci naberou poněkud nečekaný, ale o to divočejší směr, na Benovi přistane obvinění z vraždy, jeho gang se octne ve vězení a problémů stále přibývá. Údělem hráče je samozřejmě vysekat hlavního hrdinu ze šlamastiky a ideálně při tom zachránit také motorkářskou budoucnost planety.
Pixely zmizely
Největším strašákem starých adventur byl vždycky pixel hunting – taková ta zábava na dlouhé večery, při které po obrazovce hledáte předměty, jež vypadají jako pár teček, a ne zrovna plocha, na kterou byste mohli kliknout. V tomto ohledu remaster vyráží do boje zcela bez kompromisů a vedle uhlazené grafiky, díky které je všechno rozpoznatelné, přichází také s klávesou, jež zvýrazní interaktivní prvky na obrazovce. Neukáže ovšem aktivní okraje, kterými byste se mohli přemístit do jiné lokace nebo posunout obrazovku, což je škoda. Nicméně zásadní nešvar původní hry máte díky moderním vymoženostem z krku, takže se můžete naplno věnovat příběhu, řešení hádanek a samotnému dobrodružství.
Problém spočívá v tom, že ani jedna z vyjmenovaných složek není v současné konkurenci kdovíjak zajímavá nebo přehnaně zábavná. Uznávám, že v roce 1995 se jednalo zřejmě o velmi originální titul, na dnešní poměry však nenabízí nic světoborného. Lokace nepobraly příliš nápaditosti a hádanky, jež se v nich rozprostírají, pak obvykle nejsou zrovna náročné – i když pár zapeklitých zákysů se dočkáte. Více než na promyšlenost spoléhají na „wow“ efekt jednoduchého i když funkčního a často humorného rozlousknutí. Trable vyřešené úderem pěsti nebo vyražením dveří vám opravdu vykouzlí úsměv na tváři. Ten zbytek však obstaráte víceméně obyčejným klikáním.
zdroj: Vlastní
Těžký život motorkáře
Nedá se tedy říct, že by vás hraní vyloženě nebavilo. Zároveň ale nezažíváte nic, na co byste si po pár dnech vzpomněli – s výjimkou miniher, které dle mého musely být příšerné už v roce 1995. A přestože došlo k jejich omlazení, nepředstavují příjemnou kratochvíli ani v současnosti. Nápady, o kolo kterých je autoři vystavěli, jsou přitom zajímavé: Nejprve vás čeká herní sekce, kde jezdíte na motorce, potkáváte další motorkáře a bojujete s nimi. Oponentů je několik druhů, a na každého působí jiná zbraň. Musíte tedy správně mixovat mlácení do tlačítka s vhodnou pomůckou a teprve pak se doberete vítězství.
Motorkáře však potkáváte nahodile a v řadě případů zrovna ty, které jste již udolali – tohle řeší klávesová zkratka, která souboje přeskakuje. Všem se nicméně vyhnout nemůžete, protože z nich potřebujete vymlátit předměty ke splnění puzzlu. A tak vám nezbývá, než bloumat lokací a čekat. Samotná minihra se navíc ovládá velice nepohodlně, je pomalá a málo responsivní.
Často si nejste jisti, jestli na oponenta neplatí vaše zbraň nebo vám prostě hra jen háže klacky pod nohy. Trpělivost vám dojde velmi záhy, protože jakmile pokoříte jednoho protivníka, nedočkáte se žádného zásadního vývoje hratelnosti a s dalšími zažíváte ty samé souboje. A když s nimi budete trávit klidně i dvacátou minutu, začne na vás doléhat zoufalství.
Remasterováno do obyčejnosti
Časem pak narazíte na další minihru v podobě destrukčního derby, která na vás opět natlačí jediné možné řešení, ale v podstatě vám vůbec nenaznačí, jak se jej máte dobrat. A tak vám nezbude než zoufale zkoušet všechno se vším a tajně doufat, že tenhle další nápad, který jste ještě neprubovali, vás posune dál… To máme dvě zásadní hluchá místa v jinak stěží čtyřhodinovém zážitku, což rozhodně není dobrá bilance.
Obzvláště při demoličním derby ve mě také dozrálo uvědomění, že se mi nelíbí nová grafika. Netvrdím, že jsou špatné všechny scény nebo animace. Ale v mnoha ohledech jsem se nemohl ubránit pocitu, že se dívám na freewarovou flashovou hru, která běží v prohlížeči. Magickým stisknutím F1 pak přepnete titul do původního zobrazení, jen abyste zjistili, že kostičky mu dávaly daleko více osobnosti a svým způsobem také drsnosti. Nový vizuál je na druhé straně sice velice ladný a jemný, ale nepřibyly do něj ty potřebné detaily, které by z něj udělaly plnohodnotné přepracování. Časem si zkrátka začnete říkat, že autoři jen uhladili hrany, zvedli rozlišení, ale dál už nešli, takže hra ztratila kus svého kouzla.
zdroj: Archiv
Nasaďte si brýle
Výsledný dojem je proto velmi rozporuplný. Řada problémů Full Throttle Remastered se dá vyřešit přímo ve hře – grafiku si přepnete, nechtěným soubojům s motorkáři se vyhnete a na zákysy či otravně navržené hádanky si zavoláte návod na internetu. Otázkou ale pak zůstává, zda pro vás stále má smysl pořizovat si remaster, když jeho grafický přínos zapudíte, jen abyste zjistili, že se pod ním skrývá lehce nadprůměrná hra. Benovo dobrodružství tak má smysl hlavně pokud se chcete maličko dovzdělat ohledně adventurní historie. Jestliže na něj ale vzpomínáte s láskou, zvážil bych na vašem místě ignoraci remasteru a spokojení se s nostalgickými brýlemi.
