Zdání klame
Na první pohled je Eidolon kompletní balení netradičního zážitku. Máte tu undergroundovou hratelnost, kdy prostě jen jdete a hledáte útržky textu; „absenci“ zápletky; vyprávění „čehokoliv“ prostřednictvím symbolů a metafor a ještě k tomu je to celé obalené v minimalistické grafice. Jenže čím víc času ve hře strávíte, tím jistější si jste, že je to všechno zcela povrchní.
Nejcitlivější je v tomto případě grafika, která minimálně z obrázků vypadá opravdu zajímavě a atmosféricky. A dokonce i ve hře z ní budete chvíli mile překvapení. Během pár desítek minut se ale nadšení změní v nudu. Pravdou totiž je, že minimalistický design se dá udělat buď opravdu skvěle, nebo opravdu špatně. A Eidolon v tomto ohledu selhal.
Jistě, tvůrci se pokusili zjednodušovat až do morku kostí a schovat se za umělecký záměr opřený o symbolismus. Když ale při své cestě narazíte na změť 2D čar, které náhodně trčí ze země, hra je neregistruje jako objekt, protože se jimi dá projít a ještě k tomu jsou oranžové, začnete mít pochybnosti. Ano, asi je to konstrukce nějakého zničeného domu. Asi.
Určitě je to ale kus grafiky, který někdo vytvořil za pár minut, a pak ji jen nakopíroval v rozličných úhlech různě po krajině. A tomu se v případě něčeho tak triviálně jednoduchého říká lenost nebo klidně i fušeřina. Pocit, že „uměleckost“ je jen výmluva autorů, ve vás bude hlodat stále častěji, až nakonec dospějete k závěru, že minimalismus je jen lež, a stylovost jen polehčující okolnost fatálního rozsudku.
Do přírody!
Eidolon má být meditativní survival zážitek. Pravdivý popis na Steamu nebo na stránce autorů by ale měl říkat: „Běžíte krajinou, která je ošklivá, kontraproduktivně jednoduchá a pustá. A když na něco narazíte, vypadá to, jako by to někdo splácal s jedním prstem v nose, jen aby se neřeklo.“
Na své cestě jsem narazil na vraky aut, domy, velká stavení či trosky, ale bohužel všechno vypadalo jako pokusné objekty ze středoškolské hodiny informatiky – v podání ne příliš talentované třídy. Pocit, že někdo udělal pár modelů a pak je sázel neustále dokola v různých velikostech do krajiny, je bohužel akurátní za hranice snesitelnosti a zastiňuje veškeré potenciální dobré záměry. Nakonec vám v ústech zůstane pouze hořká pachuť faktu, že na vás někdo vydělal. Dokonce ani ona meditativní rovina hry jaksi chybí, protože putování krajinou nepůsobí ani z daleka autenticky.
zdroj: Vlastní
Když už postavím hru na chození a užívání si atmosféry, naplním ji ambientními zvuky a postarám se o to, aby byla uvěřitelná a vtahovala do sebe. V Eidolon máte bohužel pocit, že jdete chudě vystavěnou a velice jednoduchou náhražkou přírody. Tráva šustí pod nohama při každém nakročení stejně, občas zašvitoří ptáci a sem tam monotónně prší. To je všechno. Listí, jehličí, hmyz, šplouchání vody, foukání větru ve větvích nebo v trávě, různé druhy ptáků... to všechno a mnohem více chybí. Pár výletů do přírody s mikrofonem a hra mohla být MNOHEM zajímavější a více atmosférická. To by ji ale někdo nesměl splácat během jednoho večera.
Aby toho nebylo málo, občas zahalí herní plochu vrtošivé počasí mlhou. To si pak uvědomíte, že absence textur je v Eidolon rušivá a čistě teoreticky místy běžíte po úplně holém modelu krajiny. Nezřídka se vám také stane, že je prostředí tak jednotvárné a prázdné, až si nejste jistí, jestli se skutečně pohybujete, nebo jste se zasekli.
Přežíváme?
Survival stránka hry se v podstatě stará o to, abyste nemohli neustále běžet kupředu, ale občas museli něco sníst nebo se vyspat. Pokud si ale přežívání spojujete s obtížností, běžte hrát něco jiného. Jakmile najdete rybářský prut, stačí nahodit a šance, že chytíte rybu je 100%. Voda je také skoro všude, takže hlad máte vyřešený, a to nemluvím ani o houbách a různých bobulích. V lese jsou také zvířata, některá nebezpečná, jiná plachá – prý. Pravdou je, že vyjma ptáků potkáte něco živého tak zřídka, že máte spíš pocit, že jde o chybu.
Přesně tak jsem si během hraní připadal každou chvíli. Říkal jsem si, že to přece není možné. Vždyť mezi indie hrami se nenosí takové fušerství. Malí vývojáři to nemají lehké, a tak se musí snažit, takže hra něco skrývá a jen ji hraju špatně. Hodiny mě přesvědčily o opaku. Eidolon nic víc nabízí. A je toho tak zatraceně málo, že soudní vývojáři by měli možná problém hru vypustit na internet zdarma, natož za ni chtít peníze (15 éček na Steamu).
Kam kráčíš?
A kam to pachtění nakonec vede? Co vlastně ospravedlňuje takto amatérský a odfláknutý kus kódu? Inu, asi onen balík více než 150 různých vzpomínek na zaniklou civilizaci, které jsou rozprostřeny po obrovské (OBROVSKÉ) herní ploše v podobě různých zápisků či útržků časopisů. Jejich hledání je hlavním cílem a čtení odměnou za vynaložené úsilí. Čistě prakticky ale vývojáři selhali i v tomto ohledu, protože čtení zápisků jako motivace zkrátka nefunguje. Dokonce i 150 útržků je totiž v tomto případě jako plivnutí do moře a jejich hledání je zdlouhavé a nudné.
Eidolon je jednou z těch her, které vám, co se mechanik týče, v podstatě nic neříkají, a hodnou chvíli se tváří jednoduše náhodně. Takže najít útržek trvá obvykle dlouho. A i když už ho pak máte v rukou a čtete, nějak se zkrátka nedostavuje pocit zadostiučinění. Spíše se střetnete s otázkou, jestli vám za tenhle cár textu skutečně stála ta předešlá půlhodina nudy.
Upřímně by bylo daleko lepší, kdyby byla herní plocha buď menší a zajímavější, nebo se na ni autoři raději vykašlali a vydali experimentální elektronickou knihu. V Eidolon se totiž pokusili svou relativně dobře napsanou civilizaci obalit do hry, která se tváří umělecky, ale ve skutečnosti je jen zbytečná.
Vždycky existuje jiná cesta
Pokud si chcete si zahrát něco podobného a nesčetněkrát lepšího, sáhněte po The Path. Principielně jsou si hry podobné v prozkoumávání herní plochy a nalézání tajemství a zajímavostí. Pouze s The Path si někdo dal na rozdíl od Eidolon opravdu práci a je to zatraceně znát.
Případně vytáhnete ze šuplíku Dear Esther nebo Sir, You Are Being Hunted. Když jsem si u poslední jmenované stěžoval, že se toho v ní nedá nakonec moc dělat, nevěděl jsem, jak dalece se v tomto ohledu dá zajít. Uvážím-li, že se obě hry pohybují v podobné cenové hladině, bral bych Sir, You Are Being Hunted všema deseti a pěl na hru chválu, dokud by mi nekrvácely hlasivky.
Eidolon je zkrátka průšvih a od nižší známky hru chrání akorát fakt, že se vlastně dá spustit, hrát, vypnout a odinstalovat. Sami si ale rozhodněte, jestli je to výhra.
