Občas trochu zapomínám, že je Donkey Kong stejně starý jako Mario, ba dokonce že první hra s dnes ikonickým italským instalatérem vlastně nesla jméno onoho opičáka. Přes deset let od Tropical Freeze stál spíše v pozadí jako občasný doplněk ansámblu nebo objekt remasteru, teď se ale v Donkey Kong Bananza vrací v hlavní roli. Konkrétně coby nadšený horník v zuřící banánové horečce.
Trochu aby odsuploval absentující 3D plošinovku s Mariem v hlavní roli, ale především obohatil nabídku exkluzivit pro čerstvý Switch 2. Tradiční závody v Mario Kart World a podivný tutoriál z Welcome Tour tak doplňuje akční skákačka s hádankami a důrazem na destrukci prostředí, která staví na interakcích materiálů, transformacích titulního opičáka a vrstveném herním světě. Tedy nakonec poměrně ambiciózní titul s hrdinou, který si jinak se třetím rozměrem zahrával spíš střídmě.
Svět je plný lidí, zvířat, hraček, věcí…
První, co vás v Bananze zaujme, je fyzika. Všechno má váhu, odpor, formu. DK dokáže ničit, drtit a přetvářet téměř vše kolem sebe, což herní svět nejenže toleruje, ale dokonce aktivně podporuje. Ruku si přitom rovnou podává s různými vlastnostmi materiálů. Kámen, dřevo, písek, bahno, hořlavé liány, explozivní ruda, lepkavá hmota, guma, gravitaci nulující duha nebo tvrdá obsidiánová skořápka – každý má své kvality, slabiny a využití.
Materiálové konstanty jsou potom základem pro hádanky, průzkum i souboje. Místo tradičního skákání na hlavy nepřátel nebo házení sudů budete spíš řešit, jak spustit co nejefektivnější řetězec destruktivních událostí. Třeba když vám dojde, že nepřítele nemůžete zranit pěstí, protože se o něj popálíte, ale opodál poletuje přívětivá bublina vody, která plamínky aspoň na chvíli přidusí.
zdroj:
Nintendo
zdroj:
Nintendo
Což je jeden z těch nabízejících se příkladů, Bananza ale pochopitelně zachází dál a často vám umožní kreativní řešení, která zřejmě nikdo nezamýšlel, a přesto fungují. Chvíli mi trvalo se naladit na myšlenku, že jsou materiály moje nástroje, ne jen překážky, ale v nejlepších chvílích vám nový Donkey Kong sandboxovou volností připomene poslední tři Zeldy. Vlastně jsem se dost často zastavovala, jen abych se řečnicky zeptala: „Uf, vážně mě tohle necháte udělat? Odvážné!“ Zvlášť když mě tvůrci nechávali ničit docela velké kusy úrovní, jen abych si z nich neumětelsky uplácala cestu vpřed.
Vedle destrukce hrají klíčovou roli titulní Bananzy, tedy dočasné transformace spuštěné zpěvem parťačky Pauline. S jejími písněmi se Donkey Kong dokáže proměnit třeba v zebru nebo v pštrosa, kdy má každá forma vlastní sadu speciálních pohybů. Některé létají, jiné běhají rychleji a s lehčím došlapem, další dokáží nasávat okolní terén.
zdroj:
Nintendo
Na papíře jde o výborný nápad a v určitých levelech se ho daří zužitkovat naplno. Zvířecí formy rozšiřují pohybové možnosti, zpřístupňují nové zkratky a často jsou klíčem k řešení environmentálních hádanek. Ale bohužel platí, že jejich přítomnost není zdaleka rovnoměrná. Zhruba třetina z nich najde využití jen sporadicky a v rámci jediné vrstvy světa. Některé mají dokonce vlastní strom schopností, ale prakticky neexistuje důvod, proč je odemykat.
Místo nějaké hlubší metroidvanie vzniká jen lehké větvení ve formě nepovinného vyzobávání a transformace jsou tu spíš pro osvěžení, než že byste byli nucení s nimi pracovat kreativně. Což je škoda, protože potenciál mají určitě větší. Jedna z pozdějších forem je navíc poměrně nevyvážená oproti ostatním, zatímco jiné jsou nakonec trochu do počtu.
Cesta do nitra
Strukturou Bananza připomíná spíš Super Mario Odyssey (za kterým ostatně stojí stejný tým) než klasické plošinovky s Donkey Kongem. Svět se dělí na jednotlivé vrstvy s rozličnými biomy, kterými postupně sestupujete až do jádra planety. Každá má svůj motiv, kdy nemůže chybět džungle, písečné duny, sněžné království, lávová dezertní krajina, pláž, ale ani biopunková hlubina.
Liší se atmosférou, ale vlastně i rytmem. Některé jsou akčnější, jiné vás víc potrápí hádankami, další svádějí k rozjímavým projížďkám na kusech terénu nebo detailnímu skenování sonarem. Sbíráte banány, zlaťáky a fosílie, které měníte za schopnosti, léčivé předměty, domečky k přespání, zkratky, mapky a převleky, které Donkey Kongovi a Pauline propůjčují různé bonusy.
Různorodost je příjemná, ale podobně jako transformace není vždy úplně konzistentní. Některé vrstvy působí jako výplň, kdy jsou větší, než by musely, nebo se až příliš opírají o opakující se mechanismy. Nejvíc to bohužel bije do očí u bossů, kteří napoprvé vyžadují chytrou kombinaci destrukce, využití prostředí i správné formy, ale jejich pozdější opakování s jen mírnými obměnami působí trochu únavně. Vlastně se mi snad nestalo, že bych na souboj potřebovala víc než jeden pokus, mnohem víc jsem doplácela na neobratné výskoky z mapy.
Neznamená to ovšem, že by jednotlivé úrovně nebyly zábavné. Ba naopak, variabilita náplně a nápadů ostatně k Nintendu patří jako banán k čokoládě, tady se ovšem vesměs schovávají v nepovinných levelech poschovávaných po světě. Někdy působí jako variace na fyzikální hádanky z Tears of the Kingdom, jindy skoro jako únikovka, další vzdávají hold starému Donkey Kongovi nebo ostatním plošinovkovým klasikám. Ty nejpamětihodnější pasáže na vás čekají až v druhé polovině hry a až ve finále do sebe, po nějakých čtyřiceti hodinách, všechno zapadne s nečekanou razancí.
Opičákovy bolístky a náplasti
Na Switchi 2 Bananza drží stabilních 60 FPS, ale v některých momentech hromadného ničení se dokáže citelně zacukat. Však i kvůli technické náročnosti vůbec nevychází na předchozí generaci. Graficky už si ale pomalu nezadá s předloňským animovaným filmem a v rámci stylizace vlastně nemám pocit, že by se kupříkladu v míře detailů ještě bylo moc kam posouvat.
Hudba byla v Donkey Kongovi výrazná prakticky vždycky, tady se o ušní červy pokoušejí hlavně písně doprovázející transformace, ale nemůžu říct, že by se mi nějaká melodie tentokrát vyloženě vryla do paměti. Podkres není špatný ani rušivý, ale z nových zvuků si teď po dohrání vybavím prakticky jen popěvek, po kterém do sebe DK nasouká nalezený banán.
Na vyložené bugy jsem nenarazila, ovšem na řádku drobnějších nedokonalostí ano – obecně mi v Bananze chybí určitá vrstva finišujícího laku, na který jsme u produkce Nintenda zvyklí. Občas dokáže potrápit kamera, zejména když se někam snažíte prokopat pod zemí. Některé formy neumožňují běžné interakce a musíte z nich zbytečně přepínat. Po zničení plošinek ve vzduchu zůstávají drobné úlomky, které skoro není vidět, ale u nebezpečných materiálů vás můžou zbytečně stát cenná srdíčka. Moc nerozumím ani kreativnímu rozhodnutí, kdy na vás spousta postav mluví, ale dabingu se z nich coby jediná lidská postava dočkala pouze Pauline.
zdroj:
Nintendo
Na poměry exkluzivit od Nintenda má nakonec Bananza celkem výrazný příběh, který staví právě na vztahu mladé dívky s Donkey Kongem. Když tedy odhlédneme od toho, že je jindy dospělá zpěvačka kdovíproč zase teenagerka. Neplní jen roli pobočnice z nutnosti, jejich interakce mají jiskru, vtip a mnohdy ukrývají až překvapivou něhu. Až bych se nebála říct, že vás v některých momentech dokonce donutí se skutečně dojmout. Když si tohle nepravděpodobné duo plácne po náročném souboji, věříte jim to. Díky jejich postupně budovanému propojení skvěle funguje i samotný závěr, kde se všechny prvky zasnoubí v emocionální moment, ale taky v příkladnou lekci výborného herního designu.
Na Pauline ostatně stojí také volitelná lokální kooperace, která stylem opět dává vzpomenout na Super Mario Odyssey. Jeden z vás hraje za Donkey Konga, druhý se pak ujímá pěvkyně, která může z jeho ramene omezeně interagovat s prostředím a nepřáteli. Skvěle tak můžete zapojit mladší hráčstvo nebo přihlížející polovičku.
A pokud jste si méně jistí v kramflecích, v nastavení najdete již tradiční asistovaný režim, který snižuje obtížnost a pomůže vám i s orientací ve světě. Vyloženě náročné na postřeh a reflexy ale místní výzvy až na naprosté výjimky nejsou a nedostatečná hbitost prstů se vesměs dá dohnat méně konvenčními řešeními.
zdroj: Nintendo
Donkey Kong Bananza není bez chybičky, ale i tak si slavný opičák zvládá svou věrnou kravatu uvázat na slušňácký uzel. Nechybí mu nápady, destruktivní hravost ani poctivá dávka nintendovského rošťáctví, kdy většinu času baví a dává vám prostor si s ním po svém zařádit. Díky hravé dynamice mezi Kongem a Pauline navíc poměrně netradičně funguje i po příběhové stránce, kde se na konci nečekaně přihlásí o slovo i emocionální rovina. Pokud máte chuť na plošinovku, která se nebojí dělat věci po svém, Bananza je trefa přímo do banánu.
