Capsized - recenze
9/10
zdroj: tisková zpráva

Capsized - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

10. 5. 2011 2:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Byl to sen. Příliš krutý na to, aby mě nechal neposkvrněným, ale také příliš nádherný, abych jej nechtěl snít znovu. Ztroskotal jsem na neznámé planetě. V čase nula a v prostoru bez logiky. Tam někde v dáli chroptěli z posledních sil mí bratři kosmonauti a mezi mnou a jimi zela cesta osázená nikdy neviděnou faunou a flórou, jež dostala povolení zabíjet. A mně nezbývalo, než se skrz ni probít k hromadné záchraně.

Své bratry jsem potřeboval najít a s nimi i zbytky naší lodi. Vždyť stroj bez posádky a posádka bez stroje nemohou fungovat. A už vůbec ne vzlétnout z aliení planety, kde nemáme co dělat. Jenže vyprávějte to někomu, kdo má více zubů nežli mozkových buněk a evidentně ještě nesnídal. Mám proto za sebou vesmírnou štaci, kterou vykolíkoval sám Satan. Ale jestli se tenhle sen nikdy trestuhodně nezhmotní, rád si jej schovám na opáčko pro nějaký další večer. Byl sice krutý, byl bláznivý, ale krásný.

Před dvaceti lety by Capsized s naprostou jistotou plnilo přední stránky herních časopisů. Ani ne tak proto, jak vypadá nebo jak zvučí, ale protože je to velmi kvalitní 2D plošinovka. Je na text dobře vidět? Ano, skutečně dnes dáváme dvourozměrnou arkádu. A je tak famózní, až je skoro škoda, že jde o indie počin, automaticky odsouzený k mainstreamové ignoraci. Herní byznys je holt takový. Kdo si ale dá říct a rád občas vypadne z vlaku AAA stereotypu, tak s Capsized za přepočtové tři stokoruny pozná krystalicky čistou genialitu her, které už se dnes pro zisk nevyrábějí. A ten výlet stojí za to.

Žalmy kosmické, Capsized…

Svět Capsized totiž vypadá jako noční můra opilého vodníka Volšovečka. Je pohádkový a zároveň dospěle tísnivý. Představte si cizokrajnou planetu, kde občas neplatí gravitace, kde ježci rozverně bodají kosmonauty do zadku a kde vám ručně malovaná 2D grafika připadá jako roztomilý kompromis mezi Worms a Machinariem. Ale představte si zároveň svět, kterého se neustále trochu bojíte, neboť v něm autoři báječně vystihli stesk a samotu vzdáleného vesmíru a hlavně: jde v něm neustále dost pitoreskním způsobem o kejhák.

Řekněte, je snad normální, abyste visíce za bungie gumu (později vysvětlím) čelili nájezdu malých zákeřných medúz, které opodál vyzvracela obrovská kňučící krakenka (o pohlaví jsem přesvědčen)? A je celospolečensky standardní, aby vám rozškrábl helmu dvounohý vesmířan, velmi podobný africkému šamanovi? Stesk a samotu podivuhodného světa Capsized podporuje přibližně patnáctka druhů roztodivných a krajně nebezpečných tvorů, které pravděpodobně stvořil nějaký blázen v editoru Spore a pak je něčím pořádně nas*al. Capsized je děsivá pohádka. Ano, to je asi ta nejlepší diagnóza, kterou jsem této hře schopen stanovit.

Ale jelikož jsme z vesmírných videoher typu X2 nebo Homeworld zvyklí, že autoři díky moderním technologiím umějí dálku a tísnivost neznámého vesmíru velmi přesvědčivě vyjádřit, jsem mile překvapen, že Capsized to umí na koleně úplně stejně, ba o malé procento líp. A ne, už nepotřebuji mluvit o dvanácti podmanivě zpracovaných levelech, někdy brčálově zelených, někdy nebesky modrých, jindy cornflakově okrových, jako by snad každý cizí svět měl mít špetku z toho našeho.

Teď chci zmínit hudbu. Právě ta posunuje Capsized do téměř bezchybné roviny. Je neuvěřitelné, co dokáže způsobit pár decentních a zasněných hudebních motivů, které se v různých variantách obměňují. Hudba Capsized je nenásilná, nepříliš výrazná, ale přesně taková, jakou byste u vesmírného tématu čekali. Temná, pomalejší, dekadentně romantická. Už dlouho jsem neslyšel tak dobrý soundtrack a přitom jsem přesvědčen, že jej stvořil jeden člověk za týden u počítače.

A tak konstatujme, že ačkoliv Capsized uvnitř své kampaně nezobrazí ani vteřinu in-game animace, ba dokonce nedá ani řádku psaného nebo mluveného textu a že je trendově prakticky nestravitelná pro dnešní herní teenagery, je přesně tou hrou, která dokáže během prvních třiceti vteřin sevřít člověka pod krkem a až do samotného závěru mu nedovolit time out.

Artistou mezi nepřáteli

Dobře ale víme, že audiovizuální kvality ještě samy o sobě výbornou hru stvořit nemohou, a to i přesto, že se nás hlavně Activision snaží každý podzim přesvědčit o opaku. Je jasné, k čemu směřuji. K hratelnosti Capsized. A ze superlativů nemusím slevovat. Jestli lze nějak smysluplně popsat, proč si Capsized tak snadno člověka získá a nepustí, možná je na čase zmínit její největší rádoby slabinu. Je strašně krátká.

Singleplayerová kampaň, kde se jako vesmírný trosečník vydáte vstříc aliení zemí k záchraně kolegů a k odletu do bezpečí, vám zabere na střední obtížnost asi jen čtyři hodiny. Jenže méně je někdy víc, a kdo hrál Portal, tak ví, o čem je řeč. Capsized je genialitou pošťouchnutá jízda, která má grády právě proto, že se její vlastnosti nestihnou vyčerpat a jako Tomáš Dvořák skončí celá hra v nejlepším. Capsized je bezprostřední, okamžitě osvojitelná, hned vám nacpe své nejlepší nápady, a když už to ve třech čtvrtinách příběhu vypadá, že nastoupí stereotyp, rychle změní pár základních okolností (přichází boj ve stavu bez tíže), aby hra mohla bez zadýchání finišovat. To jenom vy budete zadýcháni. A možná i zmácháni v podpaží.

Hratelnost Capsized staví na několika skvělých pilířích. V celé kampani budete používat několik druhů zbraní od pistolky, přes kulomet až po naváděné rakety. Nicméně tou nejzajímavější výbavou vašeho avatara je osobní přísavková liána (odkaz na pitfallovskou tradici) a jetpack – to jsou klíčové nástroje pro pohyb na planetě, kde je ustavičně buď slabá nebo vůbec žádná gravitace.

Kejkle, jaké už po pár minutách s touto výbavou budete schopni vyvádět, se dají jen těžko popisovat, ale zkusit to mohu: Představte si, že stojím v údolí a potřebuji se dostat pro energetický zdroj asi o deset obrazovek výše. Co udělám? V běžné plošinovce by mi takový postup vertikálním bludištěm trval hodinu, zde je to však otázka několika superzábavných minut. A tak tedy na první vyvýšený kráter vystřeluji záchytnou laserovou liánu (to je ta bungie guma), obrovským zrychlením stoupám nahoru a ve vzduchu ještě zkouším vystřihnout elegantní oblouček s dosedem přímo na pahorek tak, jako to umí pouze kojot Vilda.

V ten moment ale nade mnou zabzučí otravné vážky, krkne pár medúz a zahromují dva tlustí bossové. Jsem stále připoután k pahorku? Jasan! Liána je v nastalém zmatku neocenitelnou jistotou. Houpu se na špagátu jako smyslů zbavený, vlaju ve větru, nabíjím kulomet a s hlavou dolů kosím vše, co mě chce zabít. Ukrutná vřava. Užívám si to, ale zmatek roste a situace se mi vymyká z kontroly. Ve zlomku vteřiny se proto raději pouštím, žhavím jetpack a přesouvám se na novou plošinku.

zdroj: Archiv

Jenže co ghoul nechtěl, těsně před ní mi dochází palivo. Hrůza, ocitám se ve volném pádu. V poslední vteřince a naději však vystřeluji liánu, která se jako zázrakem připoutává k jiné skalce, o které jsem doteď neměl ani ponětí. Špagát se přilepil a ohromnou silou se mnou zacloumal. Svištím po provaze nahoru, vhůů, obrazovka skroluje jako šílená a poprvé se mi dělá špatně… A už se procházím na novém stanovišti. Procházím se a dojíždím poslední zbytky odporu. Všude sliz a kusy těl. Ale fontána mé krve naznačuje, že ani já nejsem úplně v pořádku.

Po chvilce uklidnění se tedy znovu rozhoupávám a skáču o patro níž k novému kusu skály. Letím do díry malého „dungeonu“ pro životy. Nicméně ještě stále nechci na nohy. Vlaju na liáně, neboť mě zkušenost naučila, že některé ultrarychlé pozemní protivníky, třeba jakéhosi krokodýla, nejlépe zlikviduji svrchu, neboť si pro mě nedokáže vyskočit. Střílím, krokodýl se rozplývá v sliz, já si konečně stoupám na zem a frčím jeskyní pro náboje a proviant. Následuje intermezzo s blouděním po římsách, tunelech, skokáncích a portálech. Prostě intermezzo s částí hry, kterou obsahují všechny ostatní, dá se říci běžné, plošinovky. Stíhali jste? I masakr může být kreativní. Snad až sportovně artistický.

Přesunu kámen a hopskoč do díry

Do celé válečné vřavy Capsized však promlouvá ještě jeden velmi významný element. Je jím fyzikální engine. Na velmi propracovanou (a zábavnou) fyziku jsem v Capsized narazil vlastně náhodou. To, když jsem jednou v jeskyni proháněl opravdu velkého bosse a omylem jsem po něm vystřelil špagát. Světe, div se, toho macka jsem si ve stavu se sníženou gravitací během vteřiny přitáhl až k tělu. Šok! Lekl jsem se tak, že jsem nebyl schopen dál bojovat a stálo mě to život. Napodruhé jsem už ale věděl, o co kráčí, a také jsem zjistil, že bez fyziky se především nedá vyřešit celá řada příběhových puzzlů. Tím, že gravitaci na planetě chybí obvyklá síla, můžete a musíte tahat a přemisťovat těžké předměty a zpřístupňovat si tím nejen důležité chodby s proviantem, ale i dílčí cesty k cílům levelů.

Možná z toho vyplývá, že Caspized se mimo jiné vyznačuje nelineárním prostředím. A je to pravda. Hra je vtipná v tom, že k finiši skoro každého levelu vede hned několik cest, které jsou buď správné anebo slepé a záleží pouze na vás, zda z té slepé dokážete udělat například přetažením balvanu nebo odlákáním těžkého protivníka tu správnou. Nelinearita se vlastně projevuje i v tom, že do náruče klíčového soupeře můžete spadnout už po pár vteřinách od startu levelu, avšak tušíte, že to není dobře, protože někde v tom velkém prostoru okolo vás musí určitě ležet spousta tunelů a jeskyní, v nichž se skrývá zbroj, nutná pro tvrdé souboje. Neobejdete se bez ní, protože zabít někoho velkého anebo mu něco ukrást či rozbít je v Capsized nakonec častější cíl, než se jen dostat na nějaký konec něčeho. Pěkné.

Ko ko ko kooperace

Na Capsized se vlastně velmi těžko hledají chyby. Tu hlavní jsme už zmínili – krátkost kampaně. Ta je však na druhou stranu aspoň částečně vyvážena doplňkovým arkádovým režimem, obsahujícím módy jako kampaň beze zbraní, duel s druhým hráčem ve split screenu, time trial nebo deathmatch s boty. Takže záleží na každém, zda se mu celková stopáž hry bude zdát krátká, obstojná nebo nekonečná. A vlastně ani k ovládání se nedá říct nic negativního. Byť je netradičně poplatné klasické 3D akci a pro pohyb na pevnině nebo ve vzduchu používáte klávesy wasd, shift a mezerník a pro střelbu a zaměřování zcela normálně trojtlačítkovou myš. Je to nezvyklé, ale překvapivě lehce osvojitelné. Bez výhrad.

Tak když ne ani ovládání, tak co svěží arkádovce vlastně vytknout? Je vůbec něco? Bohužel ano a tím je zpracování kooperativního multiplayeru, které se opravdu nepovedlo. Tento herní způsob při zapojení dvou klávesnic nebo gamepadů (nebo kombinace) se snad neměl ve hře vůbec objevit. Projít si kampaň s kamarádem zní sice atraktivně, leč kamera takové hře jednoduše nestíhá. Často blázní. Hlavně když se jeden hráč příliš vzdálí od druhého nebo nedejbože umře.

A krom toho se při co-opu na obrazovce už zkrátka děje příliš mnoho věcí, pro samé efekty a vystřelené liány hráč často ztrácí přehled o tom, která postavička je vlastně jeho. Horší zpracování kooperace je však pouhým detailem ve srovnání se superlativy, jakými jinak Capsized oplývá. Je jedním kyselým zrnkem v jinak lahodném lógru. Je Capsized nejúspěšnější hra letošního pololetí? Ani omylem. Ale nejlepší? Tak to už bych si vsadil.

Ondřej Švára
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Máte-li přístup ke Steamu nebo na Xbox Live Arcade, neváhejte obětovat tři stokoruny, neboť Capsized je v současnosti to nejlepší, co si můžete v trestuhodně opomíjeném žánru arkádovek zahrát. Kašlete na retro remaky. To Capsized je opravdová historie v moderním zpracování. Tahle hra není ani tak překvapením, jako spíš brilantně zpracovanou herní minulostí.

Nejnovější články