Před týdnem vyšel po měsících betatestování The Witcher: Monster Slayer. Mobilní hra s augmentovanou realitou ze světa Zaklínače pro iOS a Android přirozeně upoutala naši pozornost, spíš než zážitek roku nás ale čekala osidla zklamání. Proč sbírání trofejí není taková zábava jako lovení pokémonů?

Šárka Tmějová: Griffin za zavřenými vraty

Geolokační hry považuju za slepou vývojovou větev a Monster Slayer mě v tomhle názoru jen utvrdil. Pokémon Go, pravda, občas spouštím dodnes, Harry Potter Wizards Unite jsem intenzivně hrála asi dva měsíce a pak ho jen někdy po roce z povinnosti nostalgicky zapnula v Londýně. Na druhou stranu miluju svět Zaklínače a ráda chodím pěšky, takže jestli mě něco mělo vytrhnout ze skepse, byl to The Witcher: Monster Slayer.

Možnost vytvořit si vlastní zaklínačku i motivace se vydat na místa, kam bych jinak nevyrazila, když mě tam pošle vygenerovaný quest, mě na začátku nadchly. Jenomže když mě hned druhý ukazatel vyhnal lovit gryfa kilometr na kopec, abych těsně před cílem narazila na zavřenou bránu soukromého pozemku s kamerovým systémem, moje nadšení rychle opadlo.

Pro tyhle případy je tu sice funkce, kdy si daný quest můžete přemístit, musíte se ale od původního špendlíku několik kilometrů vzdálit, což se mi v už tak slabém zápalu do hry moc nechtělo. Když si chcete kontrakt splnit třeba někde na výletě, přece se kvůli tomu nepotáhnete do sousedního města jen proto, že vás hra posílá do nepřístupné oblasti.

Boj s monstry navíc na mém iPhonu XR nebyl zrovna dvakrát responzivní a doteď jsem nerozluštila rozdíl v tahu pro rychlý a silný úder (takže většinou swipuju jak zběsilá), natož aby displej rozpoznal, že příchozí výpad monstra blokuju. Appka mi v průběhu hraní asi dvakrát spadla, jednou mi hra nezapočítala ukořistěnou trofej a dost často jsem víc než s monstry bojovala s připojením k serverům a s přeplněným inventářem. K tomu si připočtěte stříbrné meče skryté buď za úporný grind, nebo za mikrotransakce, a otrava z Monster Slayera je na světě.

zdroj: CD Projekt RED

Aleš Smutný: A proč bych to měl dělat?

Pokémon Go jsem nehrál a hrát nebudu, protože jakkoliv mám Pokémony rád, chytat na mobil je nemusím. Ale říkal jsem si, že pokud mě nějaká hra má šanci dostat do AR světa a vandrování za monstry, bude to Monster Slayer. A jak jsem se spletl.

V základu není design Monster Slayer špatný. Nutnost dlouhého chození za příběhovými úkoly, levelování vlastního zaklínače, prostý, ale dynamický soubojový systém a crafting, díky kterému si průběžně vyrábím elixíry, bomby a oleje, to všechno zní jako originální, zábavné nápady.

Novinky

Zaklínač dostane vlastní procházkovou mobilní hru The Witcher: Monster Slayer

Ve skutečnosti ale nefunguje ani jedna složka. Když jsou příběhové úkoly nudné, nechce se mi za nimi chodit. Prosté převedení „fetch questů“ z virtuálního světa do reálného jen umocňuje jejich hloupost. Tím spíš, když jako Šárka dorazíte na místo, kam se nedá vstoupit. Případně vás quest vede před hospodu plnou nalitých fanoušků. Opravdu pak chcete na někoho mířit mobilem a zuřivě šmrdlat po displeji?

Ostatně, ono šmrdlání je mizerně udělané. Dotykové ovládání je nemotorné, dělení na rychlé a silné seky je k ničemu, když i při zuřivém pižlání displeje je půlka registrovaná jako silné útoky. O nepřesnosti krytu snad ani nemá smysl mluvit.

A crafting? Ten jde spokojeně pařát v pařátu s typicky mobilním level scalingem a výrazně vás nahání k mikrotransakcím. Prostě a jednoduše, herních prvků je zde tak málo, že těžší, nadlevelovaná monstra nemůžete porazit, protože jaksi není čím. Nějaké kotouly nebo herní taktiku tu nenajdete a jediné, co při opakovaných pokusech spotřebujete, jsou zásoby bomb a elixírů, což vede opět k tomu, že by vám hra ráda něco prodala. Ve výsledku jsem buď mohl odklikávat monstra, která jsou na mém levelu, nebo si rozbíjet ústa na těch vyšších. Nějaké napětí nebo taktika chybí.

Myslel jsem, že po cestě do práce budu kosit monstra a vylepšovat svého zaklínače, ale popravdě jsem vždycky našel lepší zábavu jako poslouchání podcastů nebo audioknih a na Monster Slayera jsem si ani nevzpomněl. A když ano, napadlo mě: „A proč bych to měl dělat?“

Vašek Pecháček: Tak hoď spoustu grošů, zákazníku

Ani já se bohužel nestanu Marigoldem a nesložím na nového Zaklínače pochvalnou ódu – i z toho důvodu, že by opravdu, ale opravdu chtěl, abyste mu ten groš hodili. Nebo spíš celý cinkavý měšec. Pak sice získáte stříbrný meč, přestane vás trápit brutálně omezený inventář a budete schopní zabít i silnější monstra než jenom základního ghúla, ale otázka je, jestli si zároveň koupíte pocit uspokojení.

Ten mi v Monster Slayerovi chybí. Potulovat se po pražských ulicích a užívat si divy augmentované reality bylo něco, co mě dlouhé měsíce drželo u Pokémon Go, pár týdnů i u Harryho Pottera, jenže v Zaklínači to prostě moc nefunguje.

zdroj: Spokko

Souboje po mně chtějí, abych si vším tím zběsilým sekáním prošoupal displej a navíc, jak už zmiňovali moji kolegové, hra často nepozná, co vlastně chci udělat, a tak prostě umřu a můžu začít znova. Házení pokéballů v Pokémon Go je rychlejší, nepředstavuje tak drastické narušení procházky – a že není nikterak taktické? Prosím vás, to Monster Slayer taky ne.

A ještě jedna osobní negativní poznámka: Zaklínač mi pro hru v augmentované realitě našeho vlastního světa prostě nepřipadá jako dobrý materiál. Pokémoni do městské zástavby či do přírody sem tam civilizované nějakou tou silnicí či sloupem elektrického vedení dokonale zapadají. Kouzelnické artefakty se taky do světa mudlů klidně mohly zatoulat. Endriaga na tiskárně mi dává výrazně menší smysl.