Nemyslel jsem si, že budu hrát Total War: Warhammer III za Chaos. Pravda, možnost hraní za Slaanesh mne lákala svými triky v kampani, ale Kislev je moje dávná láska… tedy až do chvíle, kdy jsme na prezentaci uslyšeli, že další frakcí Chaosu bude vedle jednotlivých bohů také Chaos Undivided s unikátními mechanikami. Hrajete totiž za Daemon Prince Chaosu, bývalého prince Kislevu, který nefavorizuje žádného boha a uctívá Chaos coby obecný princip.

Tedy - má tu možnost, ale zkrátka hraje sám na sebe a má k dispozici prakticky cokoliv z arzenálu temných bohů. Nu a když jsem dostal možnost si za svoje princátko i zahrát (pojmenujete si jej dle svého), pochopil jsem, že možná začnu s trojkou právě tady, protože nabízí mechanismy zcela nevídané. Pak jsem stihl zkusit ještě Cathay, o níž se rozepíšu později, ale Daemon Prince si ukradl show pro sebe.

Vaše jednomužná armáda s démonickou Barbie

Pravidla hry za Prince jsou specifická. V první řadě je tu vaše herní alter ego v podobě několikametrového monstra s křídly, rohy, masivními zbraněmi, které samo o sobě představuje na bojišti obrovský potenciál. Umí létat, šíří strach a dokáže do jiné jednotky vrazit rychlostí rozjetého vlaku. Jak navíc postupujete kampaní a věnujete svou pozornost jednotlivým bohům, odemykáte si další a další vylepšení. A tak můžete mít křídla od Nurgleho, ocas od Slaaneshe a rohy s pěkným bonusem do charge od Khorna. Postupem času se můžete vyprofilovat, jak potřebujete – zabiják nepřátelských hrdinů, protipěchotní kladivo nebo kouzlící monstrum, které si své ustojí i v boji. Je to unikátní RPG prvek v rámci hraní a hodně se přibližuje tomu, čemu se v tabletopu říkalo herohammer. Podobně nadupaný byl v původní kampani snad jen von Carstein za Vampire Counts.

Architekt destrukce

Další z unikátních schopností Daemon Prince je možnost rekrutovat jednotky všech bohů Chaosu. Ještě jednou – všech! Žádné omezování a specializace, máte k dispozici všechny triky. Má to malý háček, nejprve musíte odemknout potřebné budovy. Vždy, když dobudete město, musíte jej zasvětit nějakému bohu a podle toho zde můžete stavět příslušné budovy. Takže, pokud jste doteď mysleli, že hraní za Daemon Prince bude až příliš snadné, hned vás zbrzdím. Hraní za něj totiž občas připomíná Albrechta z Valdštejna - úplně vidím, jak sedí ve svém obřím stanu, drbe se zubatým ocasem za uchem a mikromanaguje svoje města. Nemá smysl zasvěcovat víc osad jednomu bohu, protože nepotřebujete v jedné oblasti trénovat dvakrát ty samé jednotky. Je třeba si rozplánovat, komu bude patřit hlavní město provincie, jaké budovy potřebujete a komu všemu budete chtít dávat svou přízeň a pozornost – a podle toho i stavět.

zdroj: Creative Assembly

Myslím si, že v tu chvíli lze uvíznout ve spirále, kdy se za tuhle frakci příliš zahledíte do možnosti mít od každého boha něco. Jenže nemáte tolik času a prostředků se specializovat. Já jsem se při svém – krátkém – hraní zaměřil na Slaanesh a sekundárně Khorna s Nurglem. Jsem si ale jistý, že v další padesátce tahů bych asi zamířil směrem Slaanesh/ Khorne, protože rychlé jednotky boha/bohyně slasti se skvěle doplňují s drtivou silou a odolností Bloodletterů. Na začátku kampaně ale máte k dispozici hezký základ od všech a k tomu samozřejmě svého Prince, který drtí, cokoliv mu přijde do cesty (pokud to není další Daemon, pak je to boj na ostří nože, rohů apod.).

Když se mi za humny objevil Skarbrand, rychle jsem sáhl po diplomacii, protože jsem se náhle necítil být tak silným princátkem. Umím si ale představit, jak uspokojující je mít pokročilejší armády, které mohou čerpat ze všech armád Chaosu. Na konci už jsem suverénně nastoupil do bitvy, kde střed mé armády drželi Chaos Warrioři se štíty (výrazně lepší než původní Maraudeři Shlaaneshe), za nimi dvě jednotky Bloodletterů, na křídlech pekelně rychlí Seekers of Slaanesh vedení hrdinou specializovaným na zabíjení jiných hrdinů, k tomu Nuglovy žáby a další monstra a do toho trochu dronů a jeden Tzeentchův mág. Výsledkem byl masakr, doslova, ale hlavně krásný pocit zadostiučinění, když si ti bláhoví smrtelníci mysleli, že odolají silám Chaosu.

Ošemetná pozice

Co rozhodně bude Daemon Prince ze začátku zdržovat a dělat mu problémy, je jeho startovní pozice. Jeho ostrov sice leží na severu, ale tak nějak mezi všemi. Na jih od vás je Říše, která vás nemá ráda. Na ostrově jsou kmeny Nosrcy, které vás některé mají rády, jiné ne. A nepodceňujte ani seveřany, napochodovat do jejich voje s poloviční armádou je hloupost, i kdybyste měli démonů, kolik chcete. Na jihovýchodě je Kislev, který vás nenávidí a je vaším kampaňovým cílem. Ze severu se vám na ostrově vyloďují neutrální i nepřátelské armády Chaosu a do toho se vám někde může objevit Khornova naspawnovaná horda nebo tajné město Skavenů. S kterými se tedy nemusíte hned rvát.

Pravdou nicméně je, že jsem svých padesát kol strávil konsolidací prvního ostrova a teprve na konci jsem poslal první výpravu směrem ke Kislevu. Je skvělé, že máte jednu silnou armádu, ale ta nestíhá být všude a při budování druhé armády, které chvíli trvá, bude vaše pozice je velmi zranitelná. Tuplem, když se vám zde vylodí invazní armáda Nordlandu a když ji chcete zničit, podpoří ji znepřátelený klan Norscy. Ale i díky tomu mi přišlo hraní za Deamon Prince, v mé pozdější verzi už dosti změněného oproti té původní, velmi zábavné a atraktivní. Je to zkrátka a dobře hodně jiný Chaos.

zdroj: Creative Assembly

Říše východního středu

Popravdě mne mrzelo, když se mi po padesáti tazích hra vypnula a moje invazní armáda nedosáhla břehů Říše. Ale zůstalo ještě dost času z osmi hodin, které jsme na hraní měli, a tak jsem skočil do kampaně za druhou frakci – Cathay. Warhammerovská pseudočína se rozkládá na úplném východním konci mapy a hraje se… Tradičně i netradičně. Moje obavy, že se do Cathaye příliš promítnou Three Kingdoms, byly rychle zažehnány, protože má dostatek specifických fantasy prvků a zároveň unikátní schopnosti co se týče kampaňové mapy.

Nutno říct, že Cathay na tom není s pozicí úplně nejlépe. Sice má krytá záda okrajem mapy a je schovaná za velkou zdí, ale v její hlavní bráně zeje obrovská díra (kterou můžete za cenu stovek vojáků přeměnit v obydlenou osadu), skrz níž do země proudí různé frakce Chaosu v čele s Tzeentchovým miláčkem Kairosem Fateweaverem. A do toho je tu spousta odbojných frakcí Cathaye, které musíte zkrotit v roli princezny přeměňující se na draka. Rychle jsem zjistil, že sice nezvládnu bránit zeď, ale s hlavní armádou pobíhám po svém vlastním území a likviduju odboj i invazní armády. Stihl jsem třicet kol za Cathay a hádám, že tak kolem šedesátého bych se snad dostal ke sjednocení území a vytvoření první obranné linie u Zdi.

Kromě toho má hraní za Cathay další specifika. Vším se prolíná dualita jinu a jangu, kdy různé jednotky mají náklonnost k jedné či druhé straně a nejlépe fungují, když jsou v rovnováze. Totéž platí pro kampaň, takže vás čeká spousta řešení, co kde postavit. K dispozici máte i speciální kompas, což je de facto obrovské kolo štěstí, na němž si sami volíte bonusy, které ovlivňují vaši říši. Popravdě jsem se v prvních desítkách kol orientoval jen na znepříjemnění pobytu nepřátelských armád, protože jsem neustále bojoval v oslabení a potřeboval jsem proti sobě mít alespoň nahlodané jednotky.

Posledním specifikem je pak možnost posílat karavany po Hedvábné stezce, kdy si vybíráte, kudy půjdou a vyhodnocujete riziko, že je přepadne nepřítel. Pokud se tak stane, hrajete klasickou bitvu, ovšem s vojáky, kteří představují ochranu karavany. Během putování se objevují i náhodné události, které představují příjemné zpestření. Měl jsem třeba šanci rekrutovat toulavého elfího prince, který se mi v následných bitvách docela hodil. Systém Stezky je zábavný, můžete na něm vydělat nějaké ty peníze a oživuje hratelnost novými prvky.

Pozor na Chaos i chaos ve vlastních řadách

Na bojišti je hraní za Cathay velmi spořádané a vyžaduje velkou míru koherence v rámci vašich jednotek. Jak už jsem říkal, nejlépe fungují, když je jin a jang vyrovnaný, což znamená, že jangové jednotky (pěchota, jízda) musí být blízko jinových (střelci všeho druhu). Když se vám to daří, vaše formace je jen obtížně prolomitelná. Bonusy ověnčení pěšáci dokážou solidně odolávat a hlavně k nim vždy doběhne zdáli pocuchaný nepřítel. Střelci Cathaye jsou totiž smrtonosní. Frakce jich má hned několik – lučištníky, kušiníky a taky střelce z primitivních pušek. Když k tomu přidáte létající džunku, což je dělostřelectvo s velkým dosahem, spousta armád (hlavně Chaos Marauderů) nemá šanci. Navíc máte k dispozici samotnou princeznu, která je mocná mágyně a navíc může použít svůj „panic button“, kdy se promění ve velkého bílého draka.

Problém nastává ve chvíli, kdy nebojujete svou ideální bitvu. Obléhání jde docela zvládnout pomalým postupem, ale někdy se díky souhře okolností ocitnete v situaci, kdy se musíte setsakra ohánět. Total War: Warhammer 3 skvěle pracuje s terénem a jeho generováním, díky kterému jsou mapy nádherně různorodé. Už kvůli vizuální podobě je opravdu velký rozdíl mezi obléháním pevnosti v Cathayi a v Norsce. Právě díky tomu jsem zažil jednu z nejlepších bitev v Total Warech za posledních pár let. Povedlo se mi dostihnout armádu Kairose Fateweavera, ovšem přidaly se k ní i síly Marauderů, takže jsem čelil přesile dva na jednoho mého vojáka. Nicméně, Maraudeři se měli do bitvy přidat asi pět minut po jejím začátku. Pozoruhodné bylo, že generátor map vytvořil prostor, kdy Maraudeři přicházeli z ohybu na mapě, krytého skalisky, který ovšem vedl do mého týla. A Kairos se svojí armádou stál na kopci.

zdroj: Foto: Creative Assembly

Bitva, která (ne)vstoupí do dějin

Takže přede mnou stál úkol se silně defenzivní armádou, která se posiluje koherencí jednotek, dobýt v časovém limitu nepřítele na vyvýšené pozici. Nepřítele, který má ve svém středu velkého Tzeentchova Daemona, kterého mohla v boji vyzvat jen princezna proměněná v draka, který měl k dispozici i létající Burning Chariot (a mohl v poklidu ohrozit mou džunku) a Soul Grindera, pro kterého moje pěchota nepředstavovala velkou výzvu. To vše samozřejmě za hradbou Blue a Pink Horrors of Tzeentch, kde absolutně každá jednotka dokáže střílet. Samozřejmě v tomto případě s výhodou plynoucí z převýšení. A pokud tuhle armádu zlikviduju, musím se včas otočit, znovu přetvořit linie tak, aby co nejlépe seděl jin s jangem a zastavit opět kompletní armádu Marauderů.

Byl to naprosto geniální závod s časem. Zatímco moje pěchota rychle postupovala kanonádou magického ohně a zezadu se ji snažili podporovat moji střelci, kteří ale zároveň postupovali tak, aby měli bonusy a nezůstali na pospas Marauderům ani agilnějším jednotkám Tzeentche. Když už jsem doběhl k Hororům a začal je porcovat, Soul Grinder mi rozházel elitní halapartníky jako hračky a princezna musela v podobě draka skočit na Kairose. Ostatně, v jeho poražení byl klíč k úspěchu, protože bez něj se začnou jednotky rychle rozpadávat. Chariot mi mezitím naprosto zdevastoval džunku a na uzdě ho držel jen můj Alchymista (jeden z kouzlících hrdinů Cathaye).

Kdyby nebyl Kairos a jeho armáda už hodně opotřebovaný kvůli ediktu z Kompasu (který jsem konečně docenil), nedokázal bych porazit ani je. Takhle princezna poslala démona zpátky do Warpu, následně skočila na Grindera a já za cenu kompletní devastace jízdy vymazal zbytky vracejících se Hororů, zatímco jsem obtížně otáčel celou svojí formaci, protože zespoda už přijížděli první jízdní lukostřelci Marauderů a chtěli dodělat zoufale pomalou džunku. V tu chvíli už ale princezna nabyla zpátky svou lidskou podobu a sypala kolem sebe podpůrná kouzla, aby pěchota vydržela první nával lepších, ale trmácením do kopce unavených nájezdníků a ochránila křehké střelce. Obrněné kušiníky mi vygumoval Soul Grinder a puškám došel prach, a tak vše viselo na čtyřech formacích lučištníků. Bitva se změnila ve zběsilé pobíhání s princeznou a Alchymistou, kdy jsem lepil díry ve formacích, házel kouzla a čekal, kdy se dobije mana, zatímco lučištníci dělali z posil jehelníček a džunka nesměle vykoukla z rohu mapy, když byla mimo dostřel jízdních lučištníků.

Bez princezny ani ránu

Tady se ukázalo, že bonusy z balance jinu a jangu jsou důležité. Stejně jako létající dělostřelectvo. Na konci princezna, zase coby dračice, roztrhala vůdce nájezdníků a já mohl slavit vítězství. Doslova Pyrrhovo, protože jsem přišel o polovinu armády. Samozřejmě se pak na strategické mapě ještě objevili noví nepřátelé z rebelské frakce… Ale samotný prožitek, kdy jsem musel takticky žonglovat s nejistým výsledkem, mi dal spoustu zábavy, čemuž napomohla široká variabilita jednotek, unikátní vlastnosti armád i krásná, pěkně vygenerovaná mapa. Tedy něco, co třeba Total War: Troy absolutně nezvládala.

Pak ovšem uplynulo oněch osm hodin, a tak jsem se ani nedostal k řešení rebelů. Jedno je jisté: Total War: Warhammer III by měl díky svým frakcím a novým mechanikám plně obstát v konkurenci předchozích dílů. Svoje si tu najdou jak milovníci „herohammeru“ s Daemon Princem, tak i ti, kteří mají radši sofistikovanější kompozici a manévry armád, ať už v podobě Kislevu nebo Cathaye. No a to jsem ještě nezkusil Ogre Kingdoms, které vypadají jako náramná zábava pro milovníky hláškujících obrů…