Žijeme v době, kdy hráče postihla nostalgická nálada takovým způsobem, že herní studia oznamují jeden remaster, reboot či remake za druhým. Na nostalgickou strunu se ovšem dá hrát i podle jiných not – někteří vývojáři předkládají hráčům zcela nové hry, které jsou však navlečeny do retro kabátku jak hratelností, tak grafickým zpracováním. A právě takový je i Dread Templar.
Návrat ke kořenům FPS
Poctít devadesátkové FPS hity, jakými jsou Doom, Quake, Hexen a další, se rozhodli v malém studiu T19 Games. Jejich Dread Templar se na první pohled opravdu zdá být oslavou oněch legendárních her, které odstartovaly popularitu stříleček z pohledu první osoby. Měl jsem tu čest ochutnat pár úvodních levelů – pocitově jsem se vrhl zpátky do svých herních začátků a bylo to vskutku osvěžující.
Tak, jak tomu bývalo zvykem, příběhové podhoubí ve hře není kdovíjaké. Jakožto Templář se musíte probít peklem ven a zároveň vás žene touha po pomstě. Po jaké? To vlastně pořádně netušíme a třeba se tenhle jediný příběhový otazníček časem vyřeší. A když ne, tak to zase tolik vadit nebude, protože hlavní esencí celého zážitku je akční hratelnost.
Ta je přímočará, ale zábavně frenetická. Po vzoru svých retro předchůdců se před vámi rozplétají bludišťovité úrovně, přičemž pro ukončení jedné z nich potřebujete na mapě získat klíč a do toho vybít vše, co vám stojí v cestě. K tomu vám samozřejmě hraje heavymetalová hudba, která vás rozburcuje ke zběsilému tempu: Řítíte se pekelnými uličkami a za sebou necháváte těla démonů po desítkách.
Úrovně protkané tajemstvím
Jednotlivá bludiště, kromě bojů a hledání klíčů, schovávají mnoho ukrytých místností, které jsou leckdy schované opravdu dobře. Například ve čtvrtém levelu je hned deset „secretů“, a i když jsem celou úroveň prolezl křížem krážem, při finálním hodnocení mi na kontě objevených tajemství svítila jedna velká nula. Pro obsesivní hledače se jedná o příjemné zpestření a vlastně i mě, který je v tomto ohledu poněkud laxní, bavilo hledat v temných uličkách skryté dobrůtky.
Ono se je navíc hledat zatraceně vyplatí, protože během hraní můžete sbírat krystaly a znaky, díky kterým si vylepšujete svoji postavu. Za krystaly si odemykáte prostor pro znaky a ty vám zase dávají různé bonusy, jako je větší počet HP nebo vyšší poškození jednotlivých zbraní.
zdroj: 1C
V deseti odemčených úrovních, z plánovaných pětadvaceti, mě mile překvapila rozlišnost protivníků, od obyčejných démonů bezhlavě nabíhajících před hlaveň brokovnice přes střelce hledající co nejvýhodnější pozici k útoku až po obří pekelníky s meči, kteří obřím přískokem dokázali nadělat neplechu a nutili mě k pořádné obezřetnosti. A to je pouze zlomek nepřátel, které jsem mohl potkat.
Diverzita zbraní, nepřátel i mechanik
Jestli mě překvapilo množství rozdílných nepřátel, to samé platí i o zbraních. Když jsem viděl svoji startovní výzbroj, tedy dvě katany, trochu jsem se zhrozil, protože ve svých FPS ze staré školy rozhodně raději střílím než sekám. Nicméně i japonské meče najdou své využití, především díky alternativnímu módu, kdy se dvě katany spojí do jednoho oštěpu a zásah tímto hybridem uděluje nechutné poškození, což mi nejednou přišlo vhod. Katanový oštěp je zajímavá varianta boje, která má ale vlastní cooldown, a nutí vás tak používat i jiné zbraně.
A že jich je fůra. Dvě pistole najednou, několik druhů brokovnic, ale například i vrhač pastí nebo luk, jehož přítomnost ve hře, kdy se neustále pohybujete vysokou rychlostí kupředu, je poněkud zbytečná. Ale pro vás, co rádi hrajete netradičně, to je zajímavá možnost, jak si střílení ozvláštnit.
Autoři svou retro adrenalinovou jízdu opepřili i několika „novými“ mechanismy. Hojně jsem využíval dash, i když ve skákacích pasážích mi lezl na nervy jeho dosti dlouhý cooldown rozbíjející plynulost pohybu.
Další novotou je maxpaynovský bullet time. Zpomalení času se nabíjí zabíjením nepřátel a především při přestřelkách s velkým množstvím protivníků se jedná o vítanou pomoc. Je ale velmi dobře, že plně nabitý bullet time trvá asi jen pět vteřin, takže se nejedná o žádnou rušivou mechaniku, která by rozbourala nostalgické vyznění.
Zábava, ale i frustrující chyby
Hra se nyní nachází v předběžném přístupu a je to znát, několikrát mě vytrestala především kvůli uloženým pozicím. Párkrát se mi stalo, že jsem si hru uložil těsně před koncem úrovně a když jsem se z této uložené pozice rozhodl pokračovat, po ukončení levelu mě Dread Templar vyhodil do hlavního menu a nutil začínat celou kampaň od nuly. Když vás takhle hra vypeče v osmé úrovni, nejedná se zrovna o příjemnou záležitost.
Dread Templar i přes pár nedokonalostí především technického rázu hraje na nostalgickou notu s grácií a propojení starých mechanik s novějšími funguje překvapivě dobře. Otázkou zůstává, jestli má hra potenciál oslovit i mladší hráče, nebo jen staromilce, kteří prahnou po návratu starých časů, kdy se žánr FPS teprve dostával na světlo světa.
Za mě je Dread Templar velmi milým nostalgickým osvěžením a těším se na dokončenou verzi se všemi zbraněmi a úrovněmi. Určitě jí dám šanci.
