Pokud trváte na odpovědi na úvodní otázku, Doom Eternal se s vývojem situace vyrovnává překvapivě obratně, a to podobně, jako to před čtyřmi lety dělal reboot – nedá vám šanci nad ní začít vůbec přemýšlet. Úvodní filmeček sice nabídne krátkou iluzi, že tentokrát bude příběh hrát jakousi dalekosáhlou roli, ale nenechte se mýlit, rychlý nádech a mazejte do akce, pane Doom Slayere.
Ve Varšavě mě v kancelářích Cenegy posadili před kompletní singleplayerovou kampaň a zástupce Bethesdy v úvodní prezentaci skupinku poučil, že „tentokrát to bude opravdu, ale opravdu výzva.“ Když vysokou obtížnost a množství smrtí zdůraznil asi potřetí, už to začalo být trochu podezřelé.
Vzápětí nám vysvětlil, že musíme začít hrát na Nightmare, protože je v téhle verzi menší bug, který nás na jinou obtížnost začít nenechá, ale že si ji můžeme hned v úvodu snížit a že to do vydání jistě zvládnou opravit. Stát za vývojem samotná Bethesda, asi bych znervózněla, id Software ale rozbitými tituly při launchi neproslul, takže se nenechte zneklidnit.
Hell is empty and all the devils are here
Doom Slayer se spolu s démonickou invazí přesouvá z Marsu na Zem a tentokrát to má rozházené jak se silami pekla, tak i s nebem, protože svým řáděním údajně narušil odvěkou rovnováhu či co. Na Zemi tedy při vašem příletu není v rovnováze vůbec nic. Jak už to v herních sériích bývá, přišli jste o všechno vybavení a musíte si ho mezi likvidací vln pekelníků zase sesbírat.
Úplně všechno ale být vzhůru nohama nemůže, takže žádný strach, je tu brokovnice, plazmová puška, raketomet i BFG 9000 (větší a lepší a masivnější než kdy předtím, samozřejmě). Najdou se i nějaké ty nové hračky, třeba flambovací pistole, s níž můžete démony zapálit a sbírat z nich padající brnění, nebo přitahovací hák. Až kolikrát nevíte, s kterou hračkou si zrovna chcete hrát jako první.
Od minula zůstalo vylepšování zbraní skrze různé nástavce, které nacházíte v klidnějších částech mezi arénami, a dokonce přibyly určité RPG prvky. Za plnění výzev typu „zhlédni 50 typů Glory Kills“ nebo „zabij 666 démonů“ dostáváte bodíky a ty pak můžete investovat do různých schopností, které vám tady přidají trochu zdraví, tam zvětší dosah časovaných min.
zdroj: Vlastní
Kdo je tvůj oblíbený démon, a proč zrovna kakodémon?
Doom Eternal obecně klade obrovský důraz na mobilitu, především tu vertikální, a stejně jako svůj starší bráška taky na rychlost. Jakmile se přimotáte k přestřelce, respektive skočíte do arény, není cesty zpět a setrvat pár sekund na jednom místě znamená jistou smrt. Pohyb je stále nádherně plynulý, ale výšková rozmanitost úrovní do něj vnáší další vrstvu chaosu. Zní to jako stížnost? Ba naopak!
Spolu s tím přichází nové typy démonů, kterých je podle slov vývojářů zhruba stejně jako těch stávajících. Ke všem možným impům a pavoukovcům a dalšímu humusu, jaký jen peklo nabízí, přibyli kupříkladu okřídlení chrliči plivající kyselinu nebo prowleři, kteří umí lézt dokonce i po stropě a skákat na sakra dlouhé vzdálenosti. Stejně jako jsou vynalézaví zplozenci pekla, musíte při jejich likvidaci být vynalézaví i vy, už proto, že vám v jednom kuse dochází životy nebo munice nebo štíty nebo spíš všechno najednou.
Z roku 2016 zůstává zmíněný systém Glory Kills, kdy vám z nepřátel vypadne zdraví, pokud je po předchozím poškození doděláte. V jejich brutalitě id Software snad ještě přitvrdil a jak po odpoledni s Doomem prohlásil jeden z mých kolegů: „Myslím, že mě to naprosto znecitlivělo vůči násilí. Potřebuju si jít zahrát něco s koťátky a poníky, abych to vyrovnal.“ Rvaní hlav, vtlačování očiček i granáty v papulkách kakodémonů už si v lecčems nezadají s fatalitami z Mortal Kombatu.
K získání munice musíte pro změnu použít svou věrnou motorovku a při tom všem přeřezávání, trhání, upalování a létajících vnitřnostech i šrapnelech jsem si říkala, jestli si to bezbřehé zabíjení vlastně neužívám až moc. Ale jak u her obvykle ráda přemýšlím, Doom Eternal je poctivý mozkový výplach. V tom nejlepším smyslu slova, pokud tedy pomineme to, že by ten večer přede mnou klidně mohli rozčtvrtit živého člověka a já bych patrně nehnula brvou.
Nebe, peklo, ráj? Ne, zase jenom peklo
Brutální řežbu doplňuje neméně řezavý soundtrack Micka Gordona. Nejsem kdovíjaká fanynka metalu, ale vlastně si k bohapustým likvidacím nedokážu představit lepší hudební doprovod. Navíc se v něm tentokrát objevují i nebývale klidné pasáže spíš do elektra. Originální skladby se střídají s variacemi na původní hudební linku a celé to duní přesně tak, jak by peklo na Zemi dunět mělo.
V propagačních materiálech se dokola skloňuje slovíčko „rozmanitost“ a na základě čtyřhodinové ukázky jim protentokrát můžu dát za pravdu. Zatímco lokace na Marsu mi přišly poměrně dost zaměnitelné, na Zemi se klasický mustr chodba-aréna odehrává v mnohem zajímavějších kulisách, kde na vás občas dokonce vykoukne i nějaká ta zeleň. Démony můžete stejně dobře likvidovat ve starých fabrikách, troskách obchodních domů i v katedrálách, kde ještě zbyly vcelku některé vitráže.
Když už zmiňuji ten klasický mustr, id Software v tomto případě přistoupili k poněkud netradičnímu oživení, kterým jsou… plošinovkové pasáže. Doomguy disponuje klasickým dvouskokem a k němu dokáže ještě dashovat, což je užitečné v boji. Nejsem si ovšem úplně jistá, jestli se skákačka v dosavadní čistokrevné střílečce úplně chytne.
Některá prostředí propojují zdi s výčnělky, na nichž se můžete zachytit, a římsy, které vás vymrští výš. Později přituhne a přibývají plošinky, které se pod vámi propadnou, případně spínače otvírající na pár sekund cestu dál.
Prezentující vývojář sice prohlašoval, že to bude výzva, ale když častěji umíráte na pády do lávy než rukama démonů, není to v Doomu asi úplně optimální. Když jsem počtvrté spadla na stejném místě z výšky do jezírka s fialovou tekutinou, ve které se nedá skákat a Doom Slayer se jí pomalu brodí, jen abych do něj mohla vzápětí spadnout znova, měla jsem chuť vyvolat si vlastního démona a poštvat ho na toho level designéra, který tuhle geniální pasáž vymyslel.
zdroj: Bethesda.net
Hra docela účinně odměňuje vaši ochotu prozkoumávat, zpravidla dle standardní herní logiky „hmm, tahle stěna nevypadá jako ostatní“, hopsání je ale bohužel až na výjimky nutné pro další postup. Kdyby šlo o nepovinnou zábavu za stránku kodexu nebo život navíc, neřekla bych ani popel, takhle je to ale častokrát spíš k naštvání a dost to rozbíjí plynulost hry.
Je jen na vás, jestli se skákáním necháte otrávit, anebo tenhle výstřelek přijmete za svůj. Po všech ostatních stránkách je Doom Eternal přesně taková ta devadesátková řežba, na jakou jste zvyklí, jen v hezčím grafickém kabátku a s pár moderními vymoženostmi, které si tenhle herní skoro-třicátník může dovolit a nikdo mu tím pádem nemůže vyčítat, že ustrnul ve vývoji na místě.
V nakopávání zadků démonské invazi se k Doomguyovi můžete připojit 20. března 2020, kdy hra vychází na PC, PlayStation 4 a Xboxu One.
