Dojmy z hraní Distance - když se Trackmania potká s Tronem
zdroj: Archiv

Dojmy z hraní Distance - když se Trackmania potká s Tronem

13. 1. 2016 20:00 | Dojmy z hraní | autor: Ladislav Loukota |

Kolega Marek Král ve svém tři roky starém článku o nezávislých hrách vynesl na světlo světa Distance, dle jeho slov "závodní hru na tripu". Od té doby se hodně změnilo, ale titul od seattleského studia Refract navzdory víc jak dvouletému pobytu v early access fázi stále není oficiálně dokončený. Zřejmě k tomu ale dojde v první polovině roku, takže je dobré se podívat, jaké vyhlídky na úspěch vlastně Distance má.

Projekt s historií

Fanoušci mohou v Distance drandit od srpna 2013, kdy už měla hra za sebou úctyhodnou historii. Její tvůrci ostatně pocházejí z řad studentů prestižní vývojářské univerzity DigiPen, kterou zakončili absolventskou závodní hrou Nitronic Rush – jakýmsi duchovním předchůdcem Distance. Již Nitronic Rush obsahovala celou řadu vychytávek a nápadů, Distance však krom opakování téhož měla původní nápad dalece rozšířit.

V roce 2012 tak zakladatelé Refract přišli s kickstarterovou kampaní, která nakonec o čtvrtinu překročila původní požadavek a zaujala hráče po celém světě. Datum vydání jejich hry: srpen 2013. Nakonec Refracti na vybraný měsíce dodali alfa verzi hry pro backery, její podobu však v pozdějších letech stále rozšiřovali o další a další komponenty. Momentálně tedy běží jak hra více hráčů, tak i editor. Jak se však Distance vlastně hraje?

Přímořaře lze dostupnou verzi Distance popsat jako závodní arkádu, která je zjevně inspirovaná sérií Tron a její neonovou estetikou. Hratelnost Distance nebere realismus ani za mák vážně, bezbřehá zábava je na prvním místě. S Tronem však Distance nesdílí jenom podobnou stylizaci, nýbrž i zasazení. Ačkoliv je příběh prozatím velmi mlhavý, má vyprávět o autě, prohánějícím se kolabujícím virtuálním světem. I proto má Distance podtitul „survival racing“. Nic ze slov ani videí však nemůže popsat skutečný dojem z hraní – první zážitek z hraní Distance se totiž rovná čemusi mezi úderem do hlavy a panákem něčeho echt silného.

zdroj: Vlastní

Opilí rychlostí

Rána, kterou mozku přivodí brutální prostorový mišmaš a ultrarychlý odpich, je doslova hypnotická. A vůbec přitom nevadí, že se vůz ovládá jako angličák. Zasazení do virtuální reality umožnilo vývojářům nejen naservírovat nezemsky fantaskní scenérie, ale zároveň přijít s triviálním jízdním modelem. Nejde jenom o ladné jízdní schopnosti, ale i nulový vliv poškození vozu na jízdní vlastnosti. Zatímco v rallye hře znamenají pomačkané plechy příznak fatálního problému, v Distance je klidně možné ufiknout laserem polovinu auta a vůbec nic se neděje – na dalším checkpointu totiž chybějící část zase doroste!

Byť se hra pyšní podtitulem survival závodění, ve skutečnosti je zde „přežívání“ spíše vedlejší záležitostí. I když člověk pozvedne obočí nad nutností vyhýbat se obřím cirkulárkám, trčícím z tratě (protože kam jinam je přece postavit?), nejsou nástrahy v Distance drsnější než u jiných závodních arkád.

Gradující obtížnost nástrah je jakousi kompenzací obtížnosti za jednoduchý jízdní model nebo nulový vliv poškození auta. Nejdivnější barikády na vozovce jsou ale jen prvním (o)kruhem pekla. V duchu lze totiž hratelnost Distance připodobnit především k Rollcage či delším tratím Trackmanie. Oproti druhému jmenovanému dílku je Distance obvykle mnohem závislejší na rychlosti, zatímco akrobacie a šílené psí kusy, vyžadující jezdit hlavou dolů, jsou zde k vidění méně. Neznamená to ale, že na ně čas od času nenarazíte.

Jistě, také v Distance lze najít řadu hlavu motajících tratí, které vyžadují udělat několik piruet či přeskočit na dráhu tratě kolmou k silnici, po které zrovna svištíte. Tratě však ani zdaleka nepředstavují slepenec frustrujících rébusů jako mnohé silnice v Trackmanii. Třeba i proto, že se káry v Distance umí vznést se do vzduchu v řízeném letu. Překonání hluboké propasti může vyžadovat najetí na bestiální můstek, ale když se vám manévr nepodaří, často se lze spasit obyčejným vytáhnutím křídel.

Když ale odhlédnu od uživatelských map (o těch víc níže), je Distance přeci jenom o rychlé jízdě na dlouhou vzdálenost. Požitku z rychlosti svědčí i ladné neonové křivky, které během drandění tančí na vozovce i kolem ní a vytváří doslova hypnotický zážitek. Inspirace v estetice Tronu je v tomto případě skutečně geniálním tahem.

Posledním esem v rukávu je virtuální zasazení a hravost tvůrců v nakládání s fyzikou. Přeskakování z jedné trati na druhou (na každé přitom působí jiná gravitace) nebo létání již zaznělo. Přítomnost teleportačních portálů navíc indikuje, že některé z tratí Distance budou připomínat výlet do mysli M.C. Eschera.

Hra si mě ale definitivně získala v levelu, kde nefungovala gravitace! Zatímco se ztlumí zvuky, auto se vznese z přízemní tratě, se setrvačností poletuje kolem podobně se vznášejících trosek mrakodrapů a pro dosažení cílové rovinky je nutné jej nasměřovat jedním konkrétním směrem. Distance se zkrátka nebojí být náležitě jiná než další závodní hry.

zdroj: Vlastní

Zažehnutá komunita

Je otázkou, jaké další změny, krom vyleštění chybek a kódu, vlastně tvůrci na Distance ještě plánují udělat – aktuální verze totiž krom občasných bugů či poněkud mysteriózní kampaně působí dojmem finálního produktu. Snad přibyde ještě více ujetých nápadů, jak zkomplikovat tratě, ale jisté je, že třeba na jízdním modelu a s tím souvisejících věcech se už nic měnit nebude.

V singleplayeru každopádně Distance postrádá jakoukoliv náročnost, která přijde až při poměřování sil s lidmi. Přidaná hodnota Distance v podobě multiplayeru a editoru map tak ze hry činí víc než jen vybroušenější pokračování studentského projektu. Hra více hráčů krom základního závodního režimu nabízí i několik dalších módů, například bodovanou akrobacii.

K dispozici je i možnost hrát ve split-screenu na jedné obrazovce, hra mi však nedovolila nastavit oba hráče na jedinou klávesnici - hloupě se dožadovala zapojení externího gamepadu. Pokud však do multiplayeru naskočíte až nyní nebo po vydání plné verze, připravte se na studenou sprchu – komunita, která má za sebou rok, kdy se učila všemožné finty, vás bude nemilosrdně porážet…

Pro nováčky je zpočátku zajímavější spíše osamělé brouzdání po uživatelských mapách, kterých je k dispozici několik stovek. Některé z nich nabízí tradiční závody inspirované původními mapami vývojářů, jiné prostorové rébusy na způsob Trackmanie, další pak kompletně opouštějí závodní žánr a staví hratelnost na poletování. Dokonce jsem objevil i mapu, kterou lze označit za meditativní zážitek. S autem totiž jedete vstříc východu slunce dlouhou alejí pyramid. Pokud si hráči zaktivují monochromatický filtr, Distance se z neonového simulátoru adrenalinových závodů promění v meditativní hipsteřinu nejhrubšího zrna!

A právě tepající komunita je nejvýznamnější devízou Distance. Loni touto dobou bylo možné Distance ještě označit za zábavnou hru několika talentovaných nadšenců, v níž možná třímá potenciál, zatím však bez většího naplnění. Dnes se oproti tomu Distance formuje do čehosi, co připomíná evolučně pokročilejší alternativu k Trackmanii. Byť hráčům předčasné verze Distance stále hrozí celá řada bugů, komunita zažehnutá nadšením z editoru map je důvodem, proč po Distance sáhnout. Ať už totiž do vydání hry dojde na jakékoliv případné změny, přítomnost komunity zřejmě nic neohrozí.

Nejnovější články