Dojmy z hraní: Ancestors Legacy je zábavná, byť nevyvážená středověká strategie
zdroj: Archiv

Dojmy z hraní: Ancestors Legacy je zábavná, byť nevyvážená středověká strategie

12. 12. 2017 19:00 | Dojmy z hraní | autor: Václav Pecháček |

Možná to u hry zasazené do raného středověku zní trochu zvláštně, ale po preview eventu v Polsku jsem přesvědčený, že realtimová strategie Ancestors Legacy toho má zdaleka nejvíc společného s druhoválečnou sérií Company of Heroes, jen tu Germány místo Američanů kosí Slovani. Jsou tu menší počty jednotek, ale se speciálními schopnostmi, žádné velké babrání se stavbou základny, a volnější tempo bez nutnosti stovek akcí za vteřinu. Všechno dohromady z toho dělá velmi sympatickou multiplayerovou záležitost, i když, pravda, s několika klopýtnutími.

Sladký kompromis

Předně bych měl upřesnit, že Ancestors se kromě multiplayeru chlubí i příběhovou kampaní (v té slovanské se podíváte na vzestup Polského království). Single si na Gamescomu vyzkoušeli Aleš s Patrikem a o své dojmy se s vámi podělili v následujícím článku, ale můj text se bude soustředit na hru více hráčů, kterou jsem měl možnost si pořádně vyzkoušet.

Po absolvování mnoha zápasů ve formátu 1v1, 2v2 i 3v3 mi v hlavě utkvěl dojem, že Ancestors Legacy se poměrně přesně trefují do sladkého kompromisu mezi vzrušující hektickou akcí a pohodlným ovládáním. Nikdy nemáte pocit, že se můžete flákat a nic nedělat, ale na druhou stranu vás ani nepolévá studený pot při myšlence, že absolutně nic nestíháte a už jste tím pádem v podstatě prohráli.

Deset statečných

V každé bitvě najednou ovládáte maximálně deset jednotek skládajících se z několika panďuláků – a to se k oné desítce dostanete až ke konci mače, protože každý vojáček vám užírá kousky jídla ze spižírny, kterou musíte doplňovat okupací neutrálních či nepřátelských vesniček rozesetých po celé mapě. Kdo má víc vesniček, může si dovolit víc mužů. Všechny jednotky navíc umí další věci, třeba zvednout štíty nebo se oddat bojové zuřivosti, takže jejich nízký počet je v podstatě nutný.

Kdybyste jich měli na povel třicet, nejspíš by bylo snazší žonglovat s hrnky vařícího čaje než to všechno ukomandovat. Každá skupinka vojáků je extrémně důležitá, a když má v nějakém boji namále, je vhodné použít tlačítko ústupu, abyste o ni kompletně nepřišli. Pak ji přesně jako v CoH pošlete do základny, kde ji doplníte do plného stavu.

Nezničitelní štítonoši

Dění na bojišti se díky chytře navrženému uživatelskému rozhraní dobře ovládá, a dokonce se i dobře čte. Na první pohled poznáte, která jednotka se na vás řítí, aniž byste předtím museli hodiny studovat manuál. To kvůli tomu, že každá frakce disponuje přibližně pouze šesti různými druhy jednotek. Máte tu nějaké lučištníky, kopiníky, sekerníky atd., přičemž některé národy mají to, a jiné zase ono. Germánská těžká jízda je zkrátka unikát, který musíte naplno využít.

Některé národy ale občas nemají efektivní odpověď na otázky, které jim kladete. Hrál jsem třeba za Vikingy, jejichž ultimátní jednotkou jsou těžcí štítonoši, k nimž se dostanete až na poslední, třetí technologické úrovni. Hráč proti mně hrál za Slovany a absolutně si s mými chlapíky nebyl schopný poradit, protože Slovani zkrátka nemají sekerníky, kteří fungují jako protijed na štíty.

Když jsem se na to v rozhovoru ptal ředitele studia Destructive Creations Jarosława Zielińského, řekl mi, že můj oponent měl použít střeleckou jízdu. Dobrý nápad, jenže štítonoši zároveň mají schopnost zvednutí štítů, která je sice odkrývá fyzickému útoku, ale je extrémně užitečná při blokování šípů. Stačila tedy špetka mikrování, a chudáci Slované proti mým hordám neměli moc velkou šanci.

zdroj: Archiv

Temná asymetrie

Jindy jsem byl obětním beránkem pochybného vyvážení já sám, když jsem vklouzl do kožených bot germánské civilizace. Každou hru začínáte s jedinou základní jednotkou, a problém byl, že vikinští kopiníci v souboji jeden na jednoho hravě zlikvidovali mé chlápky se sekáčky a následně mi odepřeli tolik důležitý přísun surovin. Nemohl jsem s tím nic moc dělat, leda počkat na výrobu druhé jednotky, jenže tou dobou už by můj nepřítel vesnici stejně stačil dobýt.

Vyvážení hry je tedy problematické, zvlášť pokud vývojáři už žádné další jednotky nepřidají. Někomu pak může chybět papír, když na něj někdo vytasí kámen. A zároveň není ideální, když jedna základní jednotka zcela přejede jinou. To je temná stránka asymetrie, která je samozřejmě v multiplayerových strategiích zásadním zpestřením celého zážitku. Nechci po vývojářích, aby všem národům nadělili stejné přeskinované jednotky, ale něco se situací udělat asi musejí.

„Rovnováha je nemožná“

Když jsem se na to ptal Zielińského, řekl: „Nikdy to nebude správně. První Starcraft pořád dostává patche. Je nemožné, aby byla rovnováha nastavená správně. Dělám pro to všechno, ale vím, že je snazší hrát za jeden národ než za jiný.“ Jeho názor ale je, že hrát třeba za Anglosasy, jejichž první jednotkou jsou práčata slabá nablízko, je sice těžší, ale nikoli nutně méně výhodné.

To asi nikdo neposoudí úplně přesně, dokud se na internetu nevytvoří meta pod taktovkou strategických expertů, ale já z toho nemám nejlepší pocit, přestože omezený počet jednotek jako takových mi zní rozumně. Slovy Zielińského: „Máme kopiníky, máme lidi s obouručními zbraněmi, máme štítonoše, máme jednotky na dálku a jízdu. Nevidím důvod tam mít kopiníky, a pak lepší kopiníky. Máme brnění, máme zkušenosti, takže je postupně můžete vylepšit v obraně, útoku, rychlosti.“

Angriff!

Díky snadnému čtení bojiště se ale aspoň můžete soustředit na samotné bojování, a to od vás vyžaduje dost osobní přístup. Důležitou roli hrají schopnosti i ustupování, a situace na bojišti má tendenci přelévat se ze strany na stranu. Vy obsadíte jednu vesnici, váš oponent jinou, vy se ho vydáte zastavit, on vás oběhne a sebere vám to, co jste právě dobyli, vy mu uděláte výpad do základny a spálíte kasárna, on vám ve vesnici zabije pár vesničanů a sníží její efektivitu, a tak dále, a tak dále.

Je to zkrátka neustálá přetahovaná, k jejíž dynamičnosti hodně přispívá extrémně ofenzivní nátura Ancestors. To je hlavní rozdíl mezi slovanským a spojeneckým válčením – v Company of Heroes jste mohli vybudovat celkem kompetentní statickou obranu pomocí min, kulometných hnízd atd., ale v Ancestors je něco takového v podstatě nemožné. Můžete sice klást pasti, ale ty jsou k ničemu, pokud je nepodpoříte včasným zásahem pěchoty. A pokud vaše pěchota právě kuchá sedláky na druhém konci mapy, nemůže dobíjet chlápky lapené v maskované díře.

zdroj: Archiv

Šup do díry, seveřane

A tak se jedná spíš o hru kočky s myší, kdy kolem sebe tancujete se svými armádami a snažíte si vybrat vhodnou chvíli, kdy se vaše vojska konečně střetnou. Samotné bojování je pak mnohem méně chaotické, než se mi zdálo z prvních trailerů, a všechno se to dá rozumně ukočírovat i přes další vlivy, jakými je třeba stealth nebo morálka.

Ve vysoké trávě se může celkem snadno skrýt celá eskadra nepřátel, a když se k tomu přidá jáma v zemi plná dřevěných bodců, dají se vymýšlet docela pěkné přepady. Jednotky navíc po vzoru série Total War můžou zpanikařit, pokud jim někdo vpadne do zad nebo když se octnou v boji proti velké přesile. A když nemají jídlo, tak s nimi radši bojovat ani nezkoušejte.

Neničte – dominujte

Výsledkem je hra, která je většinu času velmi zábavná, pokud vás zrovna neničí jednotky, proti nimž se moc nemůžete bránit. Je také hektická, přestože ve skutečnosti není kdovíjak rychlá, aby se dala hrát i na gamepadu (Ancestors vyjdou i na Xbox One). Neustále musíte přemýšlet, kudy útočit a co obětovat, a velké bitvy, v nichž se střetnou všechny drahocenné armády, vám nevyhnutelně rozbuší srdce.

Jediný další problém vidím v samotném zakončení módu Annihilation, v němž je někdy dost obtížné soupeře definitivně udolat v jeho dobře opevněné základně, i když třeba vlastníte všechny vesnice na mapě. Všem je jasné, že jste už vyhráli, akorát je potřeba podniknout tři, čtyři obří útoky, než těm tvrdohlavým Vikingům konečně zlomíte páteř. Tomuhle scénáři se ale vyhnete, pokud zvolíte mód Domination, v němž soupeříte o body získávané právě držením vesnic. Tak probíhal i hlavní turnaj, a na jeden ze zápasů naší dvojice (Czech Slayers) se můžete podívat na videu níže.

Příště za Aztéky?

Jak do tohohle nadějného stavu Ancestors dospěla? Slovy Zielińského pečlivě promyšleným postupem: „Moje hlavní pravidlo v herním vývoji: neměním plán. Když máš všechno naplánováno a postupuješ podle toho, stane se to. Ale pak něco změníš, a to vede k dalším změnám, protože to je jako velký strom.“ Zieliński takový přístup kontrastuje například s dlouhým vývojem Kingdom Come: Deliverance, kde se na prvotní koncept nabalovaly další a další prvky.

Odklady přitom prý potkaly i Destructive Creations, jak ředitel studia poněkud drsně vysvětlil: „Během prvního roku jsme mohli být mnohem dál, kdybych nedával tolik kreativní svobody svým vývojářům. Ale dělal jsem to, protože jsem v to věřil. Teď už v to nevěřím.“ To tedy nezní příliš flexibilně, ale co – aspoň se snad můžeme spolehnout, že Ancestors Legacy někdy kolem dubna 2018 doopravdy vyjde.

A co bude následovat pak? To zatím samozřejmě nelze s jistotou říct, i když Zielińského sen mi zní krásně: „Mám opravdu rád historii mezoamerických kultur. Toltékové, Mayové, Aztékové atd. Tyhle kultury mám vážně rád. Ale vím, že to není pro lidi zrovna přitažlivé téma. Udělal bych to, ale neudělám, protože vím, že to nikoho nezajímá. Protože jsou všichni mrtví.“ No, neviděl bych to zas tak pesimisticky. Aztéčtinou v Mexiku mluví skoro dva miliony lidí, a já bych si nějakou menší květinovou válku klidně dal. Ale pěkně popořádku – nejprve je třeba vyřešit, kdo ovládne východ středověké Evropy.

Nejnovější články