Shadow Gambit: The Cursed Crew se nám představil teprve nedávno, a pokud nedojde k odkladu na poslední chvíli, budeme si ho moct za pár měsíců i zahrát. Tedy zahrát všichni a veřejně. Já měl to štěstí, že jsem se dostal k preview verzi hry čítající několik misí. V těch jsem strávil uplynulých pár týdnů a musím říct, že se z Shadow Gambitu rázem vyklubala jedna z mých nejočekávanějších her letošního roku.

zdroj: Foto: Mimimi Productions

Což, ruku na srdce, není ani trochu překvapivé. Commandos 2 dodnes patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec, stejně jako je mi blízký celý specifický subžánr taktických stealth strategií. Jenže i takhle na první pohled neprůstřelná hra se dá zmrzačit, a tak jsem rád, že tu jsou borci z Mimimi, kteří mi dělají radost už od roku 2016, kdy se na trh dostalo Shadow Tactics: Blades of the Shogun a o pár let později neméně kvalitní Desperados 3.

Atmosféra jako řemen

Na rozdíl od historického Japonska či Divokého západu se tentokrát oprostíme od více či méně realistického zasazení a podíváme se do fantasy verze Karibiku. Konkrétně na tajemné souostroví jménem The Lost Caribbean, které nejenže je prokleté, ještě tam řádí nelítostná a na piráty alergická Inkvizice. Kulisy jsou tak pevně dané a hra může začít.

A hned na první dobrou vás odzbrojí úžasnou atmosférou. Celý The Lost Caribbean totiž vypadá a zní parádně. Na Shadow Gambit se opravdu moc hezky kouká a ještě líp se poslouchá. Své vlastní speciální animace tu sice nemá každičké stéblo trávy, ale jinak tu i ten nejzapadlejší kout každé úrovně žije vlastním životem, je vykreslený do detailů a s péčí někoho, komu na tom skutečně záleželo. Atmosféra poctivé „ruční práce“ tady na mě dýchla v prvních vteřinách.

Staré novinky

O jádru hratelnosti vám toho můžu napsat paradoxně co nejméně, protože je to, jako bych měl popisovat, jak se v další hře ze série FIFA kope do míče. Ve svém jádru totiž Shadow Gambit nedělá nic zásadně odlišně od Desperados 3 ani Shadow Tactics, a je tak příkladným reprezentantem svého žánru. Tedy shora viděný pohled, ovládání několika hrdinů, primárně stealth hratelnost a snaha odpravit různé typy pochodujících či stojících nepřátel převážně kreativními způsoby.

zdroj: Mimimi

To všechno vždy po důkladném promýšlení detailů, možností a návazností aneb úvahy „uvidí mě tamten voják, když sejmu tohohle?“ jsou tu na denním pořádku. Nechybí samozřejmě ani typické a dnes už ikonické kužely znázorňující dohled nepřátel.

Vaším největším přítelem tak nejsou kordy, háky a pistole, ale funkce rychlého uložení a ještě rychlejšího nahrání pozice. Protože stejně jako dříve, i tady toho spoustu pokazíte a nahrávat pozice budete každou chvíli. Každá dobře promyšlená a úspěšná akce je ale i tentokrát nesmírně uspokojivá, na to vemte jed.

Jak už ale padlo v nedávném preview, Shadow Gambit není jen pirátským reskinem předchozích her studia. Tvůrci se tady promyšlené evoluce rozhodně nebojí a jedním z nejvýraznějších nových prvků je loď Red Marley. S tou nezačínáte a musíte si ji získat. A to jak vyloženě získat ve smyslu obstarat, tak i získat si ji na svoji stranu. Red Marley má totiž duši, mluví, bude vám do všeho kecat (někdy trošku prudí, většinou ale dobře poradí) a na některé věci má své vlastní názory.

Red Marley tu není ale jen příběhovým pozlátkem. Na lodi se můžete regulérně pohybovat, poflakovat, hrát tam speciální tutorialové mise, povídat si s posádkou nebo si jít stoupnout nad mapu a dumat nad další destinací.

Velice příjemné jsou i tréninkové mise na lodi, které nejsou povinné a odehrávají se ve stylovém fantasy vzduchoprázdnu. Vždy jde v podstatě o tutorial pro schopnosti nové postavy, tudíž se o nic dlouhého nebo sofistikovaného nejedná. Svoji roli tyhle mise ale plní dokonale a jde i o funkční čistič patra, kdy vám taková přímočará jednohubka po velké misi přijde vhod.

Obecně vzato není vlastní loď nic objevného a třeba taková Normandy z Mass Effectu nebo Hyperion ze StarCraftu II mi na první dobrou k srdci přirostly víc, nicméně to je spíš poznámka než výtka. I tak je Red Marley pořád velice sympatický přídavek, který hře prospívá a dodává jí zase něco navíc.

zdroj: Mimimi Games

Loď je totiž pomyslným lepidlem mezi misemi, protože tentokrát neskáčete jen z menu do mise, z mise do menu a pak zase zpátky, ale vracíte se na palubu. Máte své zázemí, vlastní domov a i díky tomu působí celý Shadow Gambit mnohem víc soudržně, konzistentně a lépe vás udrží v exotické atmosféře. Najednou totiž jen neplníte mise, najednou tam s přimhouřením očí „jste“.

Sandboxový směr

Vedle mnohem hutnější atmosféry si Shadow Gambit také nově zakládá na flexibilitě a otevřenosti. Žádný vyložený otevřený svět to není, mise jsou pořád zhruba stejně velké jako v předchozích titulech studia, nicméně důraz na sandboxovou hratelnost je tu přeci jen větší. V praxi to znamená například možnost vybrat si na misi opravdu libovolnou sestavu hrdinů (při výběru těch zrovna „nevhodných“ vás hra upozorní, ale nic vám nezakáže), nebo, a to je novinka, možnost vylodit se, kde chcete.

Téměř každá hlavní mise má hned několik přístavů či míst, kde můžete zakotvit a pustit se do akce ze směru, který vám přijde nejvhodnější. Můžete si tak v klidu vybrat, jestli vstoupíte na ostrov z jižního přístavu, kde je sice hromada vojáků, ale zase je tam poblíž jeden z hlavních úkolů. Nebo můžete začít na severní pláži, kde není skoro nikdo a je tam vedlejší úkol.

zdroj: Foto: Mimimi Productions

Někdy jsou body dva, jindy jich je víc a jde o velice příjemné zpestření jak běžného hraní napoprvé, tak i znovuhratelnosti. Protože dát si stejný ostrov s jinou sestavou postav, vzít to z jiné strany a ještě třeba pro změnu za tmy, to je už skoro jako hrát jinou misi.

Za zmínku stojí i možnost vytvářet si v některých misích speciální teleporty. Ty tedy nemůžete dělat libovolně, kde chcete, jde o zvláštní budovu, díky které se pak můžete najednou objevit na druhé straně mapy. Opět praktická věc zvyšující možnosti, flexibilitu a vycházející vstříc individuálnímu stylu.

Do toho všeho si připočtěte ještě tentokrát opravdu podstatně kreativnější schopnosti postav (například možnost teleportace za vrženým kordem nebo libovolné sázení keřů a tím pádem vytváření krytu, třeba i na mrtvole), kdy má každý z hrdinů alespoň jednu zajímavější a pestřejší schopnost, než tomu bylo u předchozích titulů studia. Tvůrci tentokrát opravdu vzali svůj žánr a sundali mu kouli z nohy. Jakkoliv tu jsou základy stejné, prakticky všechno „okolo“ se posouvá o kus dál a zdá se, že tím nejlepším možným směrem.

Díky automatickému ukládání, manuálnímu ukládání a velice dobře čitelnému uživatelskému rozhraní bych se nebál Shadow Gambit doporučit i žánrovým nováčkům, ale na své si tady bez problémů přijdu i já, veterán. Stejně jako dříve můžete i tentokrát hru zapauzovat a nalajnovat akce několika postav najednou. Pak to stisknutím jediného tlačítka spustit a buď obrátit oči nad problémovým nepřítelem, kterého jste předtím přehlédli, nebo zažít úžasný pocit satisfakce nad povedenou komplexní akcí.

Sebevědomá hra

Jednou z nejpříjemnějších věcí na Shadow Gambitu je, a uznávám, že to může znít divně, sebevědomí vývojářů. Ti tady totiž nic „nezkouší“. Neexperimentují a z toho, co jsem si mohl zahrát, si také na ničem nevylámou zuby. Ze hry doslova prýští sebevědomý design na každém kroku. Je naprosto jasně vidět, jak vývojáři přesně ví, co kde změnit a upravit tak, aby dosáhli svého.

Celou hru jsem si sice vyzkoušet nemohl, ale nepřijde mi, že by se tu něco příliš opakovalo, nadužívalo, nebo naopak užívalo málo a o hluchých místech tu taky nikdo neslyšel. Jednoduše je všechno tam, kde to má být, všechno perfektně sedí a je radost to hrát.

Vrcholný stealth

Největší (ne)výhodou Shadow Gambit bude nejspíš to, že nikoho moc nepřekvapí. Protože pokud jste hráli Shadow Tactics nebo Desperados 3 a bavilo vás to, Shadow Gambit vám naservíruje další porci téhož. Je to tentokrát bude ještě chutnější a bude toho, nejspíš, ještě víc.

O žádnou radikální změnu nejde a za mě je to dobře. Namísto příliš velkých změn a stavění žánru na hlavu tu dostáváme absolutně precizní hratelnost vymazlenou k pomyslné dokonalosti. Na druhou stranu se tvůrci inovací opravdu nebáli a sáhli skoro na všechny prvky, tudíž nedostáváme zase stejný nášup, jako tomu bylo v případě slušného, ale dokonale zapomenutelného Aiko’s Choice.

Myslím, že na Shadow Gambit: The Crused Crew jen tak nezapomeneme. Těch pár misí se mi hrálo víc než dobře, královsky jsem se bavil, design byl sebevědomý a neprůstřelný a všechno to vypadalo a znělo skvěle. Jak dopadne ve výsledku plná hra, se samozřejmě teprve uvidí, ale už teď to vypadá, že mistři z Mimimi vyšvihli můj oblíbený subžánr na jeho dosavadní vrchol.