Hry studia Inkle nejspíš nikdy neproniknou mezi masy a nebudou je o život pařit streameři na Twitchi, ale já osobně bych je nevyměnil za všechny Fornity, Call of Duty a League of Legends. Vedle tvorby Supergiant Games si nevzpomínám na jiné vývojáře, kteří by byli schopní svoje počítačové hry prodchnout tak dokonale procítěnou – a většinu času melancholickou – atmosférou.
Loni mi naprosto učarovala přenádherná lingvistická adventura Heaven’s Vault, letos se to s velkou pravděpodobností podaří novince jménem Pendragon. Ta se sice chystá na plné vydání až v létě, ale na Steamu je volně dostupné demo, které vám umožní smočit prsty v jezeře a možná pod hladinou zavadit o Excalibur.
Zlatý věk Británie pod vládou krále Artuše skončil. Společenství hrdinů od neobvykle tvarovaného stolu se rozpadlo, spousta rytířů podpořila uzurpátora Mordreda a Artušovi nejbližší se odebrali do exilu či se schovávají na svých panstvích. Všude vládne mlha, tma, zmar – je to jako poslední hluboký nádech předtím, než vám kat setne hlavu.
Popraviště nese název Camlann, ale sekyra ještě nedopadla a Artušův krk je stále neporušený. Pokud se ke králi jeho spojenci stačí dostat včas, třeba ještě dokážou zabránit nejhoršímu. Třeba ještě dokážou ochránit Anglii před barbarským věkem temnoty.
Deprese spojená s nadějí je dokonale vyjádřená jedinými dvěma postavami, které jsou v demu zatím k dispozici: královnou Guinevrou a sirem Lancelotem, dvěma milenci, jejichž vášeň rozvrátila říši. Oba Artuše stále ještě mají rádi, oba ho chtějí zachránit a oba vědí, že jejich tváře jsou ty poslední, které by podvedený manžel a zrazený přítel chtěl ve chvíli své nejvyšší nouze spatřit.
A přece se prodírají útrapami dál a dál, ať už si za svého hrdinu vyberete kteréhokoliv z nich. Pendragon vás nechá procházet umělecky nádherně zpracovanou šachovnicí, kde úplně všechno, včetně vaší postavičky a jejích nepřátel, připomíná kostelní vitráže. A na každém kroku číhá smrt.
Základem hratelnosti je pohyb po šachovnici. Můžete se hýbat vždy o jedno políčko, buď do strany, nebo diagonálně. Kam vstoupíte, tam přemalujete neutrální pole na svou barvu – a na pohyb po svém vlastním území nepotřebujete vyplýtvat celý tah, takže pokud si napřed obarvíte celou mapu, můžete po ní následně svištět jako na bruslích, zatímco nepřátelé se plouží čtvereček po čtverečku.
zdroj: Inkle Studios
A kdo že jsou oni nepřátelé? Občas na vás vybafne medvěd nebo krysa, tupá stvoření, která je snadné nalákat do pasti. Víte, že krysa útočí jen diagonálně, takže se k ní přiblížíte ze strany a pošlete ji do sýrových lovišť. Jedna rána na to stačí.
Vy toho ovšem nevydržíte o nic víc, takže si dávejte pozor na chybu – jediná vaše putování ukončí. Hra vás sice na potenciálně fatální tah upozorní, ale i tak se můžete dostat do situace, ze které už neexistuje žádná správná cesta. Šach mat.
Může se to stát tím spíš, pokud místo nějakého nebohého lesního stvoření stojíte proti Mordredově vycvičenému rytíři. Ti už si dávají velký pozor na to, kam šlapou, a nejlepší, v co můžete doufat, je kolem nich zkrátka opatrně protancovat k východu z úrovně a do žádných šermovaček se radši nepouštět. Přece jen, vaším cílem není pobít zrádcovu černou armádu – chcete se dostat na Camlann a stát po boku svého krále.
zdroj:
Inkle Studios
Jakkoliv jsou tahové mechaniky uspokojující a bavilo mě přemýšlet nad každým dalším krokem, hlavním lákadlem Pendragona zůstává příběh. Ten se před vámi odvíjí pokaždé trošku jinak, protože neustále děláte drobné příběhové volby – můj Lancelot může Artuše stále zbožňovat, ten váš ho třeba tak trochu nenávidí. A záleží také na tom, jakými kousky vyprávění vás hra během putování cvrnkne do nosu, protože někdy narazíte na zruinovaný klášter, jindy se procházíte spícím hvozdem.
Je to zkrátka artušovská legenda vyprávěná na sto způsobů ze spousty odlišných perspektiv, z nichž ani jedna není veselá, protože všichni vědí, že ačkoliv to třeba ještě bude dobré, už nikdy to nebude tak skvělé, jako to bývalo kdysi. To je pijavice, která by vysála optimismus i z toho nejveselejšího camelotského kumpána. A asi jediná pijavice, kterou si na kůži milerád dobrovolně přilepím.
