Seriál Pán prstenů: Prsteny moci od společnosti Amazon má spoustu problémů. Většina z nich se týká podivného tempa, kdy se scénář zdlouhavě věnuje spoustě nepříliš zajímavých postav a událostí (a někdy se vyloženě opakuje), místo aby se soustředil na to skutečně podstatné. Dialogy občas mohutně zašustí papírem. A některé odbočky od kánonu jsem taky nesl těžce (co má sakra uvadání elfů společného s mithrilem?).
Tohle všechno dohromady způsobilo, že jsem se sice na každou novou epizodu těšil, ale zároveň jsem z ní byl lehce… nervózní. Tušil jsem, že mě z ponoření do nádherné Středozemě pravděpodobně vytrhne nějaká nepatřičná scéna nebo že si budu říkat: „Proboha, proč je tenhle dialog tak dlouhý a tak o ničem?!“ A začal jsem pochybovat, jestli vlastně budu už potvrzenou druhou sérii očekávat s kdovíjakým nadšením.
Až do včerejška.
Včera jsem totiž viděl poslední a zdaleka nejlepší epizodu první série. Epizodu, která mi dala úplně všechno, co jsem celou tu dobu chtěl: Neúprosné tempo, výborné herecké výkony, nezapomenutelné scény, bez výjimky skvělé dialogy, šokující odhalení, emoce. Je až k nevíře, o kolik kompetentněji a sebevědoměji osmý díl působí. A o kolik vzrostla moje nedočkavost na další řady.
Následují SPOILERY pro osmou epizodu první série Prstenů moci.
Sice jsme si užili trochu kultistů z Rhûnu, Chluponohů, čarodějů a Elendila s Míriel, ale páteří závěrečné epizody byla linka v Ost-in-Edhilu, hlavním městě Eregionu. Tam přijeli Halbrand a Galadriel. Tam se potkali s Celebrimborem a s Elrondem. A tam byly vykovány prsteny moci.
Za normálních okolností by byl pohled na Nenyu, Vilyu a Naryu pro každého Tolkienova fanouška vrcholem celého dílu, ale to by si pro sebe nesměl uloupit scénu Halbrand Charlieho Vickerse. Nebo, teď už to můžeme říct s jistotou a bez spekulací, Sauron Charlieho Vickerse.
zdroj:
Foto: Amazon
Patřil jsem k divákům, kterým se teorie, že Halbrand je ve skutečnosti jedno z mnoha Sauronových alter eg, příliš nelíbila. Že by se schovával v těle obyčejného člověka? Pral se v Númenoru s řemeslníky? Ne, to bude určitě budoucí Nazgûl anebo Král mrtvých!
Inu, změnil jsem názor a Halbrand coby Sauron mi náhle připadá jako vynikající volba. Do značné míry za to může naprosto excelentní herecký výkon, kterým mě Vickers vyloženě uhranul. S úžasnou lehkostí tancoval mezi různými polohami: Obdivný venkovan, který poprvé potkává svůj idol. Nenápadný rádce, který člověka jen tak pošťouchne ke správné odpovědi, místo aby ji rovnou řekl nahlas. Pokušitel nabízející moc konat dobro. Padlý anděl obklopený sebejistotou nesmrtelnosti. Ztělesněný děs a hrozba.
Uvědomil jsem si, že tohle přesně je Sauron z knížek. Nikdy nebyl nebezpečný kvůli své čiré síle a moci, tak jako jeho pán Morgoth. Ten zabil krále elfů Fingolfina v souboji jeden na jednoho, když ho doslova zadupal do země. Jak ale zvítězil Sauron nad Galadrieliným bratrem Finrodem? Lstí. Vychytralostí. Útokem z té strany, odkud by to nikdo nečekal. „Vzpomeň si na Blaženou říši, Felagunde,“ zpívá sladce Sauron. A Finrod klesá na kolena před trůnem.
Halbrand tomu předobrazu přesně odpovídá. Hraje svou hru nenápadně, běží na dlouhou trať, nespěchá, pletichaří, v případě potřeby vhodně improvizuje. Kdo ví, jestli vůbec plánoval, že se na voru potká s Galadriel, třeba se vážně chtěl jenom dostat do Númenoru (z jakých konkrétních důvodů, to je asi čtenářům Silmarillionu jasné). Nikdy tak docela nelže, využívá polopravdy a zamlčování. A i když ho Galadriel odhalí (Galadriel, jeho největší sokyně!), je schopný ji téměř, téměř strhnout na svou stranu. Protože jí přece vždycky říkal pravdu. Přiznal jí, že páchal zlo. Ona odpověděla, že to nevadí. Koneckonců i na ní leží Mandosova sudba.
Samotný moment odhalení mě uchvátil. Dostali jsme spoustu náznaků, že Halbrand není tím, za koho se vydává. A já jsem tomu spolu s mnohými dalšími stejně nevěřil. Do té doby, než milý kovář řekl Celebrimborovi: „Považuj to za dar.“ A pak zahození veškerých pletich a úkladů: „Probudil jsem se předtím, než bylo poprvé prolomeno Ticho.“ Před hudbou Ainur. „Za ten čas jsem nosil mnoho jmen.“ Mairon. Artano. Aulendil. Annatar. Gorthaur. Sauron.
Co jméno, to podoba. Maia. Nekromant. Temný pán v oceli. Vlkodlak. Upír. Elfský vyslanec Valar. Proč ne lidský kovář?
A pak sekvence vizí, v níž jako Satan svádí Galadriel. „Budeš královna,“ říká a maluje vizi Středozemě, v níž vládne řád, pokoj, zdraví, čistota. A víte co? On velmi pravděpodobně nelže. Sauron není Morgoth, duch destrukce, žárlivosti a zloby. Věří tomu, že skutečně koná dobro, že se tím, co dělá, snad vykoupí ze svých hříchů napáchaných v Prvním věku. Mezi vládnutím a léčením přece není žádný rozdíl.
Galadriel samotná… Její skoro až fëanorovská tvrdohlavost byla v minulých dílech trošku únavná, ale tohle byla stejně tak její epizoda jako Halbrandova. Její vnitřní boj, děs z toho, když zjistila, kdo je její lidský přítel, kterého poháněla k tomu, aby se stal králem Jihu. Ta ironie!
A pak ta bolest, když musí odehnat svého bratra Finroda – a co na tom sejde, že to je jenom vize? Kdo by nezůstal s milovaným blízkým, kterého ztratil, i když ví, že je to lež? A pak ještě jako hořkou tečku musí obětovat svoje poslední dědictví, dýku, kterou si chránila jako svůj nejcennější poklad…
Jak jsem psal na začátku. Emoce. Ve slovech i beze slov.
zdroj:
Amazon Prime
I další dílky skládačky mimo oba protagonisty do sebe v posledním díle perfektně zapadly. Celebrimbor, tak zaslepený touhou vyrovnat se svému dědovi, tak pyšný na svoje výtvory, že si ani nevšímá znepokojených pohledů svých přátel. Elrond, jedna z mých nejoblíbenějších postav napříč celou sérií, který toho byl opět schopný tolik vyjádřit pouhým gestem nebo pohledem.
Nakonec mi vlastně ani nevadí, že Cizinec z meteoritu podle všeho bude Gandalf. Je to trochu okaté, doufal jsem, že to bude spíš jeden z Modrých čarodějů (což by pořád ještě být mohl, zvlášť když spolu s Elanor míří na východ, kde tihle zapomenutí kouzelníci působili), ale i když to nakonec přece jenom bude starý dobrý Mithrandir, v podání výborného (a rozmluveného) Daniela Weymana mě nejspíš bude stejně bavit. Navíc chci vidět Rhûn!
zdroj: vlastní video redakce
Uznávám, že se všechno seběhlo dost rychle, že vykování prstenů mohlo dostat větší prostor a že se třeba celá epizoda mohla odehrávat pouze v Eregionu, aniž bychom si odskakovali k Chluponohům. Ale nesouhlasím s tím, že vykování mělo být rozseknuté do několika dílů. Strašně mi vyhovovalo, jak šlo všechno ráz na ráz, jak Galadriel pojala podezření a v další scéně to už mělo svoje zdrcující důsledky. Drama absolutně nestihlo vyprchat a zběsilé tempo naznačilo, jak dezorientovaně a šokovaně si musela připadat samotná hlavní hrdinka (a já se ptám, proč takhle dynamicky nemohl seriál působit častěji).
Ano, chronologie vykování prstenů je tu oproti zdrojovému textu poněkud postavená na hlavu. Celebrimbor měl nejprve se Sauronovou pomocí vykovat všechny menší prsteny, pak za jeho nepřítomnosti tři nejmocnější, elfské. Na druhou stranu vlastně nejde o zas tak podstatnou změnu – za předpokladu, že se v příští sérii objeví Annatar, Pán darů, a spolu s Celebrimborem stvoří zbytek klenotů.
Přesně na to dost pravděpodobně dojde, aspoň podle rozhovoru s Charliem Vickersem, který zmínil, že Annatar je významná součást Sauronova příběhu, a samotnými tvůrci seriálu, Patrickem McKayem a J.D. Paynem, kteří pro změnu přislíbili, že příští série se bude držet blíž Tolkienova kánonu.
Já se na to těším a zničehonic mi připadá, že rok 2024 je strašně daleko. Už teď tuším, že si celou první řadu Prstenů moci někdy v budoucnu pustím ještě jednou – a že se celou dobu budu těšit na poslední epizodu.
zdroj:
Amazon Prime
