Abych vysvětlil kontext: Call of Duty: Modern Warfare 2: Campaign Remastered je graficky vylepšená verze kampaně z roku 2009, jejíž recenzi si můžete přečíst tady. Vychází klasicky na počítačích, Xboxu One i PlayStationu 4, jen s jedním malým háčkem – hráči na PS4 po dohodě mezi Sony a Activisionem získali oproti ostatním měsíční náskok.
Budiž, lidé, kteří si chtějí mermomocí zahrát na PC, si zkrátka měsíc počkají. Jenže recenzenti pochopitelně obdrželi kódy na tu jedinou momentálně vydanou verzi – a protože je žurnalistika poněkud citlivá na aktualitu, třicetidenní čekání nepřicházelo v úvahu.
A co že je tedy za problém? Nedá se snad Modern Warfare 2 na gamepadu hrát? Chybí tam autoaim, je něco rozbité? Ne, nic z toho. Kdybych tuhle hru zkoušel poprvé, vlastně bych nad nějakou exkluzivitou ani nepřemýšlel a prostě si užil střílení.
Jenže já ji poprvé nezkouším. Naopak, jedním z hlavních důvodů, proč jsem se recenze ujal právě já, je skutečnost, že jsem původní verzi dohrál aspoň pětkrát, takže s ní mám svázanou spoustu vzpomínek, spoustu dojmů a pocitů.
Takové dávné dojmy a pocity by měl povedený remaster umět replikovat. Ty úplně nejlepší předělávky (napadá mě Age of Empires II: Definitive Edition) jsou schopné vás přesvědčit, že vlastně hrajete tu samou hru jako kdysi – hrají se a vypadají tak, jak si pamatujete, odpovídají vašim zkresleným a nostalgickým vzpomínkám a vy si vlastně ani neuvědomíte, že jsou mnohem hezčí a lepší, než tehdy doopravdy byly.
A přesně v tomhle pro mě remasterované Modern Warfare 2 naprosto selhává. Kdysi jsem ho hrál na počítači na nejtěžší obtížnost. Vzpomínám na to, jak byli nepřátelé zarputilí a nebezpeční, jak jsem já byl rychlý a smrtící, jak všechno bylo tak nekompromisní, jak si představuju skutečnou moderní válku.
Jenže na gamepadu mi střílečky tolik nejdou, takže jsem namísto Veterana musel zvolit obtížnost Regular. Ze zabijáckých Rusů a Brazilců let minulých se najednou staly figurky trapně se vyklánějící zpoza krytu, které se vždycky na pár vteřin zamyslí nad nesmrtelností Zakhaeva, než je napadne po mě začít střílet.
Jsem za to vlastně vděčný, protože se hýbu rychlostí tekoucího medu a nejde mi mířit. Z elitního odstřelovače a člena speciální jednotky je najednou obtloustlý taťka v domácnosti, co po prohrané sázce poprvé v životě popadl flintu a šel neúspěšně lovit králíky.
Hra tak pro mě není lehká a musím se snažit, abych neumíral, takže mě nakonec moderní válka baví. Ale je to zkrátka naprosto jiný zážitek než ten, který se mi poštěstil před 11 lety, pomalejší, rozvláčnější, méně zběsilý a intenzivní.
Bojoval jsem asi tak stejně s ovládáním jako s nepřáteli. To se mi na konzoli samozřejmě nestalo poprvé, ve Wolfensteinu II jsem taky některé souboje dost protrpěl, ale tam mě nepopichovalo srovnávání s něčím, co důvěrně znám, intenzivní pocit, že je něco špatně, že takhle to být přece nemá.
zdroj: Activision
V recenzi jsem svoje gamepadové neumětelství do hodnocení nepromítal, protože každý čtenář asi sám dobře ví, jak velkou překážkou je pro něj absence klávesnice a myši ve střílečkách – a pokud je to překážka nepřekonatelná, tak zkrátka zatne zuby a vydrží.
Jsem ale frustrovaný z toho, že mi tahle otravná politika časové exkluzivity zabránila hru hodnotit tak, jak jsem ji hodnotit chtěl a měl: pohledem navrátilce. Někoho, kdo v sobě nechává probouzet staré reflexy a svalovou paměť. Někoho, kdo se hraním buď dokáže, nebo nedokáže vrátit do minulosti.
Já to nedokázal. Ale o samotné hře to bohužel vůbec nic nevypovídá.
