Karetním hrám jsem na chuť nikdy nepřišel. Výjimkou potvrzující pravidlo byl Hearthstone, kterému jsem na chvíli zcela propadl, jenže to bylo v době vydání. Tehdy jsem měl rád svět Warcraftu a nechal jsem se očarovat jak přístupností, tak špičkovými produkčními hodnotami. Navíc to bylo pro mě něco úplně nového.
Jenže v kontextu karetního žánru mám obrovský problém: Ukrutně mě nebaví řešit kompozici balíčků. Vyloženě mě obtěžuje promýšlení synergií karet, nechci bádat nad optimálním složením balíčků a nakonec to stejně celé obšlehnu odněkud z internetu.
Jakkoliv mě chvíli bavilo kartičky v podání Blizzardu hrát, pořád mě nebavilo řešit karty jako takové. Po pár měsících jsem se tak na celý Hearthstone vykašlal a vrátil se zase na chvíli až tehdy, kdy to o kartičkách vůbec nebylo.
Tím jsem považoval své krátké flirtování s pro mě jinak nepříliš lákavým žánrem za uzavřené. Jenže ouha, najednou se zjevil Marvel Snap.
Marvel Snap
Naštěstí pro nové hry je u mě zvědavost větší než konzervatismus, a tak jsem si Marvel Snap nainstaloval s tím, že jen nakouknu, co že to tam ten Ben Brode, bývalý hlavní designér Hearthstonu, vymyslel. Jaké bylo mé překvapení, když mi Marvel Snap vyrazil dech!
A to pozor, k Marvelu nemám žádný pozitivní vztah. Nikdy jsem nečetl žádný jejich komiks a většinu produkce MCU považuju za přeceňovaný digitální bordel bez většího významu, sázek a dopadu na cokoliv (čest výjimkám, kde skutečně o něco jde). Výroky Scorseseho či Tarantina bych bez mrknutí oka podepsal.
Ben Brode to tak měl se mnou mnohem těžší než v roce 2014. Tehdy jsem Warcraft opravdu žral a dobře jsem ho znal. Tady sice tak nějak tuším, kdo jsou Star-Lord, Kapitán Amerika či Gamora, ale stejně tak by se mohly zdejší kartičky jmenovat Franta-Vomáčka, pan Novák a Kateřina a já bych k nim měl zhruba stejný vztah – prakticky nulový.
Což je vlastně nakonec ten nejlepší barometr kvality Marvel Snap. Protože ve chvíli, kdy mě zdrojový materiál moc nezajímá, probublá na povrch to nejdůležitější. To, na čem stojí a padá drtivá většina her: Samotné herní mechaniky. A tady se Brode a jeho tým opravdu vyšvihli.
Horská dráha plná emocí
Marvel Snap vyniká hned v několika ohledech, nicméně tím nejzásadnějším je pro mě rychlost. V ruce i v balíčku máte jen pár karet, hrajete jen pár kol a za pár minut (někdy doslova) máte hotovo. Pokud jste prohráli, bylo to alespoň rychlé a vy máte chuť na comeback – přece neodejdete s prázdnou a další hra vás bude stát zase jen pár minut. A když vyhrajete? Super pocit, endorfiny jedou a vy chcete víc.
Svižnému tempu pomáhají i některé mechaniky jako například lokace TVA, která ukončí hru už po čtvrtém kole. Nápomocné jsou i karty, které mohou například zablokovat jednu z lokací nebo hrají za vás. Potenciál pro rychlost a přímočarý směr zápasu je tu hmatatelný na každém kroku.
Rychlost a přímočarost se tu ale v žádném případě nerovná předvídatelnosti. Často si v zápasech procházím celou řadou emocí, kdy to na poslední chvíli vyberu a vyhraju, zvrátím v posledním kole nezvratné nebo obelstím protivníka. A to všechno během jednotek minut, často jen desítek vteřin.
Všechno odsýpá takovým tempem, že se k vzrušujícímu finále nemusím propracovávat dlouhé minuty a čekat, jestli můj improvizovaný plán vyjde, nebo ne. Málokdy si jsem v polovině zápasu jistý svojí taktikou, natož vítězstvím. Nikdy se se mnou v druhé polovině netáhne pocit nevyhnutelné prohry, ale ani jasného vítězství. Z 99 procent jsou zápasy napínavé až do konce.
Soupeř může totiž klidně i v posledním kole změnit vlastnosti pro mě klíčové lokace a jsem namydlený. Nebo mi tam pošle mínus osmičkového Goblina a je to v háji. Nebo vytáhne Morpha, ten bude mít štěstí na mého Devil Dinosaura a toho já už nepřebiju. Nebo… Víte co? Jednotlivé situace by mi tu mohly zabrat několik dalších odstavců. Hlavní je, že drtivá většina zápasů se jen těžko predikuje, a je tím pádem napínavá od začátku do konce.
zdroj: Second Dinner
Prohry mě tady navíc nebolí tak moc jako jinde. Zaprvé je případná potupa rychlá, a jak jsem už zmínil, většinou není jasná až do poslední chvíle. A velice rychlým reparátem si mohu spravit chuť. Zadruhé, a to především, i prohraným zápasem si můžu posunout progres několika úkolů v rámci denních misí a season passu, takže mám alespoň částečně dobrý pocit z toho, že nejde o „ztracený čas“.
Monetizace
Plusové body má u mě Marvel Snap i za velice příjemně vyřešenou monetizaci. Ta totiž není o kartách, respektive o nakupování balíčků, jako spíše o vylepšování karet. Jenže pozor, to je čistě vizuální, a tak je vám to z praktického hlediska úplně k ničemu. Je naprosto a dokonale jedno, jestli proti vám soupeř vytáhne toho nejvíc vylepšeného Killmongera. Ten váš sice možná tak hezky nesvítí, není 3D a nemá blyštivý rám, ale všechny karty, co stojí jednu energii, dokáže sejmout úplně stejně.
Vtip je samozřejmě v tom, že jsme lidi, chceme hezké věci, honíme se za nimi, a tak vylepšujeme, co to dá. Proto si myslím, že v současné chvíli trefil Marvel Snap opravdu zajímavý monetizační sweet spot, kdy vylepšovat chcete, ale vůbec nemusíte. Tedy musíte kvůli progresu, nicméně ten jede slušným tempem tak nějak sám, takže peníze do toho vrážet netřeba.
Oh, snap!
Marvel Snap je pecka. Baví mě minimálně stejně jako tehdy Hearthstone, což by znamenalo, že ho stejně jako Hearthstone do pár měsíců opustím. Ale s tím dokážu žít. Už teď mi hra dala hromadu hodin velice kvalitní zábavy, aniž by pokoutně škemrala o peníze. Brode a jeho tým tady opravdu zaslouží významný palec nahoru.
