Je lepší Mass Effect Andromeda, nebo Mass Effect 3?

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: V textu tohoto článku se vyskytují lehké SPOILERY k Mass Effectu Andromeda a velice těžké k Mass Effectu 3! Čtěte dál, jen pokud jste už trojku dohráli, případně ji nehodláte nikdy zapnout.

Sci-fi série Mass Effect je právem považovaná za jednu z těch nejlepších, které kdy ve videoherním průmyslu vznikly. Přinesla s sebou výborně vyprávěný příběh, filmovou kvalitu rozhovorů, propracovaný svět plný zajímavých kultur a jejich zástupců. Náš svět by byl bez velitele Sheparda o mnoho chudší.

I v těch nejlepších sériích se ovšem zákonitě musí objevit trošku slabší kousky. Vy, kteří pravidelně sledujete naše podcasty, už asi tušíte, že z mého pohledu jsou nejlepšími Mass Effecty ty nejstarší. Jednička kvůli svému vynikajícímu, trpělivému budování uvěřitelného světa. Dvojka kvůli lepšímu bojovému systému a naprosto skvělým společníkům na palubě SSV Normandy.

Z toho logicky plyne, že z třetího dílu ani spin-offu Andromeda zas tak nadšený nejsem. Ne, to je ještě slabé slovo – Mass Effect 3 považuju za kolosální scenáristické selhání, Andromedu zase za kus suchého žvance, za průměrnou hru bez duše.

Pojďme tedy na chvíli odložit věčnou otázku, který Mass Effect je nejlepší, a zamysleme se nad tím, který je naopak nejhorší. Z mého pohledu je to velice těsný souboj.

Nuda, nebo vztek?

Jedná se o obtížné porovnání, protože se bavíme o dvou naprosto odlišných druzích špatnosti. Mass Effect 3 pro mě totiž zhruba 20 % času funguje naprosto skvěle, to když ze zamotaných nitek, které mu odkázaly předchozí díly, rozplétá závěrečná rozuzlení dilematu Genophage, konfliktu mezi Quariany a Gethy, či když se věnuje mezilidským vztahům posádky Normandy. Zbylých 80 % ale valím oči nad tím, jak příšerně nesmyslné věci se na obrazovce odehrávají. Černá a bílá, extáze a ostrá bolest.

Andromeda je naproti tomu šeď a zívačka. Prvních několik striktně lineárních hodin je ještě velmi dobrých, ale potom, co se před vámi otevřou nekonečně nudné otevřené planety, potom, co se do ansámblu starých známých ras se všemi jejich komplexnostmi přidají absolutně nijací Angařané a Kettové, se výlet do nové galaxie mění v takové maličko příběhovější a méně sociální MMO.

Koho napadlo, že příběhová hra, jako je Mass Effect, bude hráčův postup na jednotlivých planetách znázorňovat regulérním progress barem, toho bych nejradši zamrazil zase zpátky do kryospánku. Když jediný význam všech připitomělých vedlejších úkolů spočívá v tom, že vám přiklepnou pár mizerných procentíček do odpočtu „obyvatelnosti“, když se v podstatě to samé dá prohlásit o hlavních misích, je jasné, že někdo tak úplně nepochopil, co dělá Mass Effect Mass Effectem.

Zlí Kettové v sobě mají zárodek dobrého nápadu – líbí se mi idea, že jde jen o jednu frakci celogalaktického impéria, k tomu ještě pravděpodobně frakci vzbouřenou proti ústřední vládě. Jenže hra s tím absolutně odmítá pracovat a z Kettů dělá jen další nudné, rádoby drsné padouchy, jejichž hrozivosti totálně podkopává nohy směšně dětinská postava Archona.

Far Cry ve vesmíru

Andromeda ode mě na druhou stranu dostává i pozitivní body, protože její hraní je mi obecně vzato příjemnější než v případě třetího Mass Effectu. Sednout si k ní, užívat si povedený, jetpackem poháněný soubojový systém, volně přepínat buildy, příliš nepřemýšlet nad tím, co dělám a proč to dělám, a zkrátka cestovat po vesmíru a střílet – v takovém omezeném mentálním režimu se jedná o docela slušnou zábavu.

Společníci na cestě do nové galaxie mi nepřijdou špatní. Rád jsem si pokecal s Liamem i Peebee, Cora je sympatičtější než Ashley, samotný koncept útěku před Reapery dává dokonalý smysl a občas, v některých vzácných chvílích, myšlenka na definitivní odloučení od všech blízkých v Mléčné dráze vyvolává dokonce i ty emoce…

Andromeda se dopouští toho nejtěžšího hrdelního zločinu: Je zapomenutelná.

Ale je toho málo. Kdyby se hra nejmenovala Mass Effect, kdyby ji vydal Ubisoft a jmenovala se Far Cry: Into the Future, možná by bylo snazší přehlédnout její scenáristickou plytkost. Takhle, s kultovním názvem na obalu, to snadné vážně není.

Andromeda se dopouští toho nejtěžšího hrdelního zločinu: Je zapomenutelná. Kdyby neexistovala, svět by nepřišel vůbec o nic, dokonce ani o zuřivé hádky. Protože na ní nakonec nikomu příliš nezáleží.

Kreativní katastrofa

Mass Effect 3 naopak zuřivé hádky způsobuje, a to tak, že často. Hádky mezi apologetiky, kteří si závěr trilogie užili a nelíbil se jim třeba jen ten nešťastný konec, a inkvizitory, jimž připadá postavený na hlavu i úplně celý hlavní příběh, který mu předchází.

Nebudu vás zdržovat sáhodlouhými pojednáními o tom, proč patřím do druhé skupiny. V krátkosti jen můžu říct, že mě na Mass Effectu 3 irituje skoro všechno, od začátku do konce. Fakt, že se Reapeři zničehonic objevili v naší galaxii, i když jste jim posledně zabouchli dveře před nosem. Fakt, že Shepardův plán je, tváří v tvář vojensky neporazitelnému nepříteli, shromáždit obří flotilu všech ras na jednom místě a… prostě umřít, kdyby nebylo příšerného deus ex machina v podobě nevysvětlitelné Crucible.

Do toho je tu samozřejmě ještě Cerberus, který se z okrajové organizace stal galaktickou supervelmocí, jejíž flotily a armády můžou hravě soupeřit s organizovanými vládami, vedenou Illusive Manem, který blábolí nesmysl za nesmyslem, aniž byste mu v dialozích mohli odporovat racionálními argumenty. Pracuje pro něj Kai Leng, který sem nejspíš propadl červí dírou z vedlejšího vesmíru, kde se snažil drsně přehláškovat Stevena Seagala.

No a pak ten konec. Rozlišený barvou výbuchu. Nedávající smysl z hlediska motivace Reaperů (zabijeme vás, abyste nepostavili stroje, které vás zabijí – vážně?). Jeho nesmyslnost je zosobněná šéfem všech Reaperů, který se rozhodne, že svěří osud galaxie do rukou nějakému Shepardovi, protože. Prostě. PROTO.

Drobečky dokonalosti

Drásá mě si rozpomínat, jak moje oblíbená série dopadla, stejně jako se po osmé řadě už nikdy nebudu stejnýma očima dívat na Hru o trůny. A bolest je přeci daleko horší než lhostejnost, ne? Takže máme hotovo. Mass Effect 3 je horší hra!

…Jenže ona není. Není, protože všechny svoje mnohačetné hříchy dokáže když ne napravit, tak alespoň částečně vykompenzovat momenty geniality. Ty sice, jak jsem už naznačoval výše, vždy vycházejí ze skvělých základů vybudovaných předchozími díly, ale nechci Mass Effectu 3 a jeho tvůrčímu týmu upírat zasloužené zásluhy.

Tak třeba konečné řešení otázky Genophage je zpracované excelentně. Lidé, pro něž je Mass Effect spíš střílečka, se na Tuchance dočkají dechberoucích akčních sekvencí a možná nejvíc „cool“ momentu v celé historii série, to když si na Reaperovi pochutná obří pouštní červ. A konflikt, který celou misi pohání, by rozdrásal nejednoho profesora etiky.

Myslím si totiž, že oblíbená volba vyléčit Genophage, dát na svého přítele Mordina a vyhovět starému dobrému Wrexovi, zdaleka není tak pozitivní, jak se zdá. Ano, potěšíte dva své blízké, zachráníte celou jednu rasu před vyhynutím, ale za jakou cenu? Pravděpodobně za cenu obrovské, brutální galaktické války během příštích několika dekád – věřit, že se pod Wrexovým vedením za pár let změní celá kroganská společnost a kultura, je přeci jen poněkud naivní.

To samé platí o srdcervoucím závěru ságy o Gethech a Quarianech. Na Rannochu se odehraje naprosto uvěřitelné drama a je jenom na vás, jestli upřednostníte nevinné roboty, nebo pomstychtivé organiky, případně jestli se vám podaří (a to je trochu levná možnost podmíněná bodíky charismatu) vyřešit celou situaci smírně.

Na celé téhle sekvenci zbožňuju, jak „lidsky“ se postavy chovají. Jak quarianský admirál sice jedná z Shepardova pohledu iracionálně a zrádcovsky, když poruší dohodu a zahájí útok na nenáviděné nepřátele, ale jak to přitom kompletně odpovídá jeho osobnosti a motivacím, které vám do té doby vyjevil. Dalo se to čekat, je to logický důsledek rozestavění těchto konkrétních pěšáků na této konkrétní šachovnici, což je jinak něco, s čím má Mass Effect 3 obrovské problémy (proč mi vlastně Illusive Man odporuje a snaží se mě zničit, když jeho plán na ovládnutí Reaperů bezpodmínečně vyžaduje, abych napřed uspěl ve své misi?). Tady k žádným logickým excesům nedochází. Tady se cítím jako v hezčím Mass Effectu 1 se zábavnějším střílením.

Shepard vítězí

Tak, a je to. Přes všechna svoje pozdní selhání u mě přeci jenom nakonec vítězí velitel Shepard nad slečnou Ryderovou, takže vyznění tohoto článku zdaleka není tak kontroverzní, jak by mohl naznačovat titulek. Ale řeknu vám, že to bylo o prsa vyzáblé salarianky a nic, ani žádný remaster, ani čtvrtý díl, mě pravděpodobně nepřinutí, abych se na trojku díval se stejnou láskou jako na první dvě Shepardova dobrodružství.

Jak to máte vy? Bavila někoho z vás Andromeda víc než Mass Effect 3? Nebo trojku považujete za důstojné završení trilogie? Dejte nám vědět do komentářů nebo pište na náš Discord.