FIFA 22 mě překvapila, a to tak, že hodně, a to tak, že příjemně. Po zkušenostech z předchozích několika let jsem absolutně nečekal, že mi nový ročník bude tak strašně moc vyhovovat svojí přemýšlivostí, důrazem na taktiku, nutností útočit jinak než jen všechny prokličkovat prckem s rychlostí a mrštností 99 ze 100. Zkrátka tím, jak moc připomíná skutečný fotbal.
Díky zásadnímu otočení vývojářským kormidlem jsem se poprvé po dlouhých letech dokázal skutečně ponořit do celosvětově nejoblíbenějšího módu, multiplayerového Ultimate Teamu. Ten mě dřív spíš frustroval přesně kvůli tomu, že kombinační fotbal moc nikam nevedl, a i když jsem třeba vyhrál, bylo to nějakým na hlavu padlým skóre jako 8:6, které by člověk čekal spíš v NHL.
Letos je to úplně jiná kávička – když se díky pár chytrým přihrávkám dostanu k vápnu soupeře, pošlu přesný centr na vysokého útočníka a ten hlavičkou jako úder kladivem rozvlní síť, připadám si, jako kdybych místo Jihlavanky pil tekutinu vylouhovanou z nejjemnějšího trusu cibetek (což je, kdybyste náhodou nevěděli, z nějakého důvodu pochvala).
zdroj: vlastní video redakce
Ultimate Team mi většinu času dělá radost. Dynamika zápasů mě baví, možností, jak se zabavit, je ohromné množství, a to včetně plnění logických hádanek, když se vám zrovna nechce blbnout na trávě, plus se mi zdá, že je letos FIFA nějaká štědrá a zdarma naděluje spoustu balíčků, z nichž poté padají karty hráčů tvořících váš tým snů.
Štve mě jediná věc: Že si na tomhle krásném hřišťátku musím hrát s nevychovanými darebáky, nad kterými by studem zrudli i Joey Barton a Luis Suárez.
Nečekám samozřejmě, že se k sobě budou neznámí lidé na internetu chovat kdovíjak slušně, zvlášť když se bijí o balón v kompetitivním prostředí, ale čekal bych aspoň nějaký náznak přístupu, který v jiných hrách způsobuje, že vám poražení soupeři do chatu napíšou „GG“. Nedočkal bych se.
Nesnesitelnost mých soků má spoustu různých podob. Tak například: Málokdy se mi stane, že bych dohrál zápas, když vyhrávám. Stačí dát dva góly v prvním poločase a soupeř většinou mač okamžitě opouští, místo aby se s vývojem pokusil něco udělat nebo, když už je výsledek vyloženě jasný a vedu třeba 3:0 v 80. minutě, aspoň dohrál se ctí.
Někdo by to mohl brát tak, že lidé opouštějící zápas ve 20. minutě, protože jsem jim dal šťastný gól z rohu, vlastně šetří čas a nervy sobě i mně, jenže tohle chápu spíš u her typu Magic: The Gathering Arena, kde, pokud člověku nepřijde karta, vážně moc nedává smysl se dvacet minut trápit pomalým sešupem do prolákliny zkázy.
Tohle je ale FIFA, hra, kde se společně snažíme tvořit iluzi skutečného fotbalového zápasu hraného na dva stejně dlouhé poločasy, a přijde mi hloupé, že ve třetině případů se „nedožiju“ ani přestávky, protože evidentně hraju proti lidem, kteří nejenže absolutně neumí prohrávat, ale ještě navíc mají tak křehoučké sebevědomí, že se po jednom, dvou gólech rozhodnou, že je vše ztraceno a že už nemá smysl se snažit.
Hra je sice za opuštění zápasu vytrestá tím, že jim sníží mincovní příjem, ale to zjevně není efektivní hrozba. Napadá mě dosti kacířská myšlenka, že daleko větší motivací k dohrávání zápasů by byla situace, která byla běžná v konkurenční sérii PES – tam člověk musel na spojení se soupeřem čekat klidně i několik minut a každého mače si pak patřičně vážil. Jenže FIFA má stonásobnou členskou základnu, a tak je najít zápas otázkou pár vteřin. Což je samozřejmě dobře, netvrdím, že ne, ale z velké události je každopádně konzumní rutina, která nikoho k setrvání nepřesvědčí.
Opouštění zápasů ale není zdaleka tím jediným způsobem, kterým se manifestuje otravnost místní komunity. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se octl v opačné situaci – prohrával jsem v pokročilejší fázi zápasu o několik gólů, ale neodešel jsem a snažil jsem se s tím něco udělat. Soupeři často udělali všechno pro to, aby mou trpělivost otestovali do nejzazších mezí.
Typicky si například ťukají balón mezi brankářem, stopery a krajními obránci, a nejenže tím zabíjejí hru, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat, protože přimět unavené hráče k drtivému presinku je ke konci zápasu dost obtížné, ale ještě provokují tím, že s hráči dělají nožičky nebo bezvýznamné kličky na místě. „Haha, koukej, jak jsi ubohý a nic s tím nesvedeš, blbečku!“ křičí na mě virtuální fotbalisté.
Možná že jsou na mě soupeři naštvaní, že jsem se ve 30. minutě nevzdal, jakmile jsem dostal první gól, ale taková zvrácená etiketa se mi akceptuje dost těžko. Jsme tady proto, abychom si zahráli, nebo abychom s obsesivní efektivitou sesbírali mince, balíčky a kartičky? Jakkoliv je to druhé taky důležité, doufal bych, že první možnost má pro běžného hráče stále ještě větší váhu.
Zdržování a provokace se navíc neomezují jen na situace, kdy můj soupeř vyhrává a snaží se buď nedostat gól, nebo mě dootravovat k opuštění zápasu. S podobným chováním se setkávám, i když vedu – soupeř najednou čeká vždycky plných 10 sekund, než rozehraje libovolnou standardní situaci nebo vykopne balón ze středového kruhu. Nebo hru zapauzuje a nechá uběhnout celou povolenou půlminutu, čímž zabíjí svůj i můj čas, jen aby mi zážitek co nejvíc znepříjemnil, když jsem se, já prašivý šakal, odvážil jít do vedení.
zdroj: Electronic Arts
Celé mě to mrzí. Místo čestných klání se brodím v nekonečné bažině antagonismu, a být to místo počítačové hry skutečný fotbalový zápas, mám tušení, že by se mi s většinou soupeřů po závěrečném hvizdu ani nechtělo třást rukou. Je v pořádku, že mi nedělají radost prohry, ale horší je, že se moc často pořádně neraduju ani z vítězství.
To mě přivádí k myšlence, kterou některé onlinové hry zavádějí – hodnocení protihráčů, respektive dojmu z celého zápasu. Klidně i nekonkrétním, mnohovýznamovým způsobem, jako když se vás Magic Arena zeptá, jestli jste se během hraní dobře bavili. Palec nahoru, palec dolů, nic víc.
Když zakliknete, že jste si mač neužili, může to prostě značit frustrující nakládačku od lepšího oponenta. Ale když tvůrci zjistí, že konkrétní podmnožina hráčů za sebou konzistentně nechává řadu vysoce nespokojených soupeřů, může to aspoň naznačit, o jak rozšířený problém vlastně jde. A třeba by bylo možné přijít se systémem matchmakingu, který by tyhle výtečníky častěji posílal proti sobě. Jen ať si dají navzájem ochutnat vlastní medicínu.
