Můj vnitřní historik se tentokrát naplno střetl s vnitřním hráčem a doteď si to nedokázali úplně vyříkat. Doba Alfréda Velikého a jeho nástupců je mé oblíbené období v evropských dějinách a v tom tkví argumenty obou mých já.

Jeden se těší, že se do té doby podívá. Druhý se obává, že dějinné změny budou příliš velké a poplatné mainstreamovému trendu, že smažou veškeré nuance, díky nimž je tato éra tak zajímavá. Předesílám, že vycházím jen z traileru, doprovodného vývojářského komentáře a dalších článků, které využívají exkluzivní informace poskytnuté tvůrci. Není toho tedy mnoho a konečný soud bude možné vyřknout až po vydání hry.

zdroj: Ubisoft

Alfréd Záporný

S tím málem, co víme, se obávám, že se obětí boje Skrytých (Asasíni) a Řádu prastarých (Templáři) stane jedna z ikonických postav raného středověku – Alfréd z Wessexu, později zvaný Veliký. Protože jak ukazuje trailer a potvrzují tvůrci, Alfréd bude v příběhu norského Vikinga Eivora (asi hlavní) záporná postava.

To je úhel pohledu, který se těžko akceptuje, protože jakkoliv mohl být Alfréd vnímaný negativně, především z pohledu „pohanů“, pořád šlo o zcela výjimečného státníka, který měl daleko k tomu, aby sloužil jako antagonista v příběhu desetitisíců Dánů, kteří přišli z východu plenit a obsazovat anglosaské země.

Pro vysvětlení – opravdu mě nijak netrýzní některé sekery, které se objevily v traileru a s dobovými nálezy nemají nic společného. Netrápí mě obrovský Ring Leader, který si vyzkouší Eivorův hidden blade v oku, protože jeho pseudořímská zbroj podle mého poukazuje na vliv Řádu z Říma. A už vůbec mě neobtěžuje, že zde budou ženské bojovnice, protože dávají stokrát větší smysl než třeba v antickém Řecku. A i kdyby ne, nemyslím, že komukoliv zkazí zážitek fakt, že si někdo jiný může zahrát za ženu. Zvlášť ve světě, kde se pracuje s mýtickou První civilizací a kupka sena vás zachrání před pádem z padesátimetrové věže.

Ale Alfréd, Alfréd je postava definující tuto dobu, definující vývoj Britských ostrovů i Skandinávie, definující pozici křesťanství a také státu jako nadnárodního konstruktu. Takže se poněkud obtížně vžívám do příběhu, kde je obránce svého lidu vnímaný jako záporná postava.

Hodní Vikingové, hodní otrokáři

Důležitý je dobový kontext. Eivor přichází na Britské ostrovy v roce 873 poté, co se situace v Norsku nevyvíjí v jeho prospěch. Dá se čekat, že scenáristé hry v čele s Darbym McDevittem naráží na nástup legendárního krále Haralda Krásnovlasého o rok dříve. Eivor se tedy vydává na západ plenit, ale i osidlovat – což Ubisoft zdůrazňuje, a ne nadarmo.

Osidlování bylo cílem mnoha dánských a norských jarlů, protože území dnešní Anglie představovalo úrodnou půdu pro zemědělství i pastevectví v podmínkách nesrovnatelných se Skandinávií. V tomto kontextu nejde o žádnou idealizaci Vikingů, k níž jinak tvůrci hry tíhnou. Cílem silnějších vládců bylo skutečně usadit se, byť prostředkem k jeho dosažení bylo z velké části dobývání.

Úsměvná je pasáž, kdy Eivorova skupina nechá při nájezdu žít děti chráněné svou matkou. Samozřejmě není možné generalizovat a Eivor je asi dobrák od srdce, ale obchod s otroky v této době kvetl a severská kultura neměla s vlastnictvím otroků žádný problém. Naopak byli hybnou silou domácí ekonomiky a důležitým zdrojem příjmů, pokud se je Vikingové rozhodli prodat.

V době Eivorova příchodu už osm let území Anglie okupuje a dobývá Velká pohanská armáda vedená syny polo-mýtického Ragnara Lothbroka, kterou navíc posílila další velká invazní armáda v roce 871. V té době území Anglie nebo Englalandu („země Anglů“) obývalo už většinově saské obyvatelstvo, které dlouho předtím zatlačilo a zčásti asimilovalo jak Angly, tak i předešlé Kelty, jejichž potomky byste v té době našli na území dnešního Walesu, Cornwallu, Skotska a Irska.

Anglie byla rozdělená na řadu království, z nichž se hra podívá na zoubek těm nejdůležitějším – Wessexu, Východní Anglii, Northumbrii a Mercii. Alfréd vládne Wessexu a jeho situace je více než pochmurná. Roky válek vedou k častému střídání na trůnech v saských královstvích, kde mnohdy panují loutkoví saští vládci.

Je třeba říct, že na dobytém území nedochází k nahrazování populace. Dánové a Norové mají samozřejmě zájem dobýt, obohatit se, ale také se usadit a obchodovat. Cílem tedy není anglosaská města a království vylidnit a nahradit vlastními osadníky, ale spíše je asimilovat, těžit z daní a prosadit zde svůj vlastní systém zákonů.

Kultura i náboženství se zde skutečně mísí, a to průběžně, nejen vlivem Alfrédovy politiky. Nicméně právě jeho kroky hodně dopomohly k faktu, že se celý ostrov postupně stabilizoval, tedy alespoň v kontextu země devastované neutuchajícím konfliktem. V budoucnu tak vzniklo relativně sjednocené území schopné odolávat nájezdníkům.

Ale nepředbíhejme. Eivor přichází souběžně s masivní ofenzivou Velké pohanské armády, která drtí jedno křesťanské království za druhým a…

Historický spoiler?

…a nyní se dostáváme do prostoru, kde vám možná budu trochu spoilerovat krátkým historickým shrnutím. Pokud tedy nechcete vědět nic o tom, proč se stal Alfréd Velikým a proč je jeho obsazení do role hlavního záporáka kontroverzní, k článku se vraťte až po dohrání hry, stejně jako to udělám já a kdo ví, třeba si nasypu popel na hlavu.

Pokud si ale říkáte, že trocha historie ještě nikoho nezabila, nebo jste sledovali seriály Vikingové či Poslední království (především druhé jmenované přímo popisuje období, kdy se Valhalla odehrává), pokračujte.

zdroj: assassinscreed.ubi.com

Když vás utlačuje chlap z močálu

Vikinská armáda dokázala během několika let dostat na kolena většinu saských království a Wessex zůstal posledním nezávislým saským a křesťanským královstvím. V roce 878 po překvapivém dánském útoku na Chippenham musel Alfréd s hrstkou lidí uprchnout do přilehlých bažin, kde se snažil kontaktovat saské earldormany, aby se k němu přidali v poslední zoufalé protiofenzivě.

A právě kvůli tomu mám problém vžít se do pozice, kdy budu vnímat Alfréda jako nepřítele, pravděpodobně spojeného s Řádem prastarých (a budoucími Templáři). Protože pohled z jeho strany je celkem jasný. Jeho země a země jeho spojenců jsou pod stálým útokem drancujících hord.

Ano, jsou mezi nimi i obchodníci, žoldnéři, prostí osadníci, ale faktem zůstává, že ze Skandinávie dorazila banda lidí, která dobývá vše, co se jí vzepře. A v bažinách se skrývající poslední saský král, který zoufale z pozice slabšího dává dohromady alespoň nějakou armádu, aby se mohl postavit obávané vikinské štítové hradbě, ve mně vyvolává spíš sympatie.

Konec světa je tady (a není to Ragnarok)

Jistě, na Alfréda se můžeme dívat kritickým okem, například kvůli jeho náboženskému fanatismu. Navštívil Řím a byl silným obhájcem christianizace, což asi pochytil od Karla Velikého, který, poháněn stejným zápalem, vytvořil mocnou Frankii.

Je třeba zdůraznit, že toto jsou divoké časy post-římského křesťanství. Christianizace Anglie není zcela dokončená a samotná církev se potýká se spoustou palčivých otázek. Mučedníci rostou jak houby po dešti a některé křesťanské rituály z této doby by o pár set let později vyvolaly obvinění z kacířství.

Křesťanské teologii navíc v této době vládnou apokalyptické myšlenky. Věřící si myslí, že zlaté časy už jsou pryč a my se blížíme k Soudnému dni. Všude kolem je patrný úpadek, protože v Londýně a Winchesteru ční z prachu trosky římské civilizace, kamenná architektura, zašlá sláva, jíž se dřevěné kostely a osady Anglosasů nemohou rovnat. A když přijde Velká pohanská armáda, zdá se být dalším ze znaků, že Bůh se rozhodl tuhle kapitolu uzavřít a přichází konec světa. Pohanští plenitelé jsou jen dalším Božím nástrojem.

Alfrédův důraz na agresivní šíření křesťanství mohl mít několik důvodů a přesně je dnes už nezjistíme, protože jeden z našich hlavních dějepisných zdrojů sepsal vysoko postavený mnich Asser a tak je, řekněme, podjatý.

Alfréd se možná, jakožto věřící, snažil reformovat ostrovní církev tak, aby odvrátil Boží hněv. Zároveň ale chtěl vybudovat základy, na nichž by prosperovala církev i křesťanství (a tady už se bavíme o době po událostech hry, která podle mě vyvrcholí epickou bitvou u Ethandunu). Pomocí církevní sítě se snažil podpořit vzdělávání, a to nejen pro vyšší vrstvy (schopnost číst a psát nebyla u tehdejších feudálů běžná a Alfréd ji vyžadoval), ale i pro širší skupiny obyvatelstva. Pravděpodobně se v něm mísila upřímná víra se snahou o renesanci Anglie.

Navíc samotné Dány nepovažoval nutně za nepřátele. Byl to obratný politik, který se nebál sahat k appeasementu, a pokud některý z vikinských vládců přestoupil na křesťanství, Alfréd to bral jako gesto dobré vůle a možné další spolupráce.

Příkladem je vojevůdce Guthrum, který byl Alfrédem poražený a přijal kříž. Přestal být hrozbou pro Wessex a Alfréd se spokojil s tím, že jeho soused v dobyté Východní Anglii je formálně křesťan a mají spolu dohodu. Samozřejmě v tom byl i pragmatismus, další válka by Wessex příliš otevřela jiným hrozbám. Pokud byste si ale z traileru odnesli dojem, že Alfréd opovrhoval Vikingy jako takovými, byl by to dojem chybný. Za jeho vlády byste na území Wessexu našli i dánské poddané, a ne nutně pokřtěné.

zdroj: assassinscreed.ubi.com

Námořní bitvy leda s Vikingy

Král Wessexu během své vlády prakticky nepoznal mír, protože konflikt byl neutuchající a když se vyřešila jedna válka, hned vypukla další. Lidí ve Skandinávii bylo dost a každý si chtěl urvat kus úrodné země a třeba i své vlastní královstvíčko.

Alfréd přesto dokázal rozšiřovat území říše a udržet naživu svůj sen o sjednocené Anglii. Vybudoval opravdovou, na moři efektivní flotilu, i když až velmi pozdě – proto bych v Assassin’s Creed Valhalla neočekával mnoho lodních soubojů, maximálně tak mezi konkurenčními Vikingy. Wessex, tak jako jiná saská království, zpočátku, během událostí hry, neměl skutečné bojové loďstvo, které by se s drakkary mohlo utkat.

Alfrédova reformace církve posloužila jako základ vzdělávání, ale i upevňování moci. A definitivní a klíčový zvrat přineslo vybudování sítě burghů, tedy opěrných pevností. Vikingové totiž, asi navzdory tomu, co uvidíme ve hře, nijak neexcelovali v obléhání a systém jejich velení a logistiky prostě nebyl dostatečný pro dlouhá obléhání.

Seveřané opevnění obsazovali buď lstí, nebo prostě pomocí početní převahy. Mluvíme tu o raně středověkých hradištích, která se často bránila jen pomocí jednoho valu s nízkou palisádou, přes niž se dostanete žebříkem. Burghy představovaly mnohem komplexnější obranné systémy, s nimiž si dobová vikinská armáda neuměla moc poradit.

Ale to odbíhám. Vraťme se k tomu hlavnímu: Nemyslím si, že Alfréd Veliký, který se dokázal z uprchlíka v močálech vypracovat až do pozice hlavního krále (skoro sjednocené) Anglie, je dobrý materiál na hlavního záporáka. Hovoříme zde o muži, který bojoval do posledního dechu, aby zachránil svou zem před nájezdníky, a zároveň byl dostatečným vizionářem na to, aby dokázal úspěchy na bitevním poli podpořit prospěšnými politickými reformami.

Nikdo se nemůže divit tomu, že současní Britové mají Alfréda za hrdinu. Skoro by se chtělo říct, že nikdo jiný než původem francouzská firma by si nedovolil z něj udělat záporáka, ale to berte prosím jen jako vtip. Moc si ovšem neumím představit, jak bude Ubisoft vyobrazovat Alfréda coby pletichářského lotra, když by měl, pokud hra nebude skutečné dějiny zcela ignorovat, být neustále v defenzivě a zuby nehty bojovat o přežití sebe sama, své kultury a své země.

zdroj: assassinscreed.ubi.com

Hra o trůny

Britské ostrovy od 9. do 11. století jsou fascinující právě proto, že situace byla jakákoliv, jen ne černobílá. Nebyl Sas jako Sas, nebyl Dán jako Nor. Spojenectví se přelévala, politické intriky kvetly, království vznikala i zanikala, kultury se mísily a navzájem ovlivňovaly.

Podle posledních studií v sobě 10 procent současné populace Velké Británie nese genetický kód pocházející ze Skandinávie – a kupříkladu na Orknejích měl každý čtvrtý v rodině nějakého toho imigranta ze severu. Proto by mě mrzelo, kdyby scenáristé sáhli k přílišnému zjednodušování. Kdyby ke zcela ospravedlnitelnému „rule of cool“, které umožní mávat ve hře dvěma štíty a bojovat v historicky ne až tak přesné výstroji, přidali i zjednodušení v oblasti celého toku dějin.

Budu doufat, že uvidíme spoustu politikaření i mezi vikinskými jarly a Sasy, kteří nebudou jen služebníky Templářů, a samozřejmě se těším na co nejmonumentálnější zpracování měst jako Wintanceaster (Winchester), Lundene (Londýn) a Jórvík (York). Protože v tom Assassin’s Creed neselhává skutečně téměř nikdy.