Kinect je něčím skutečně svěžím, neotřelým a novým. Kdo vězel rok pod kamenem a není v obraze, ten by měl vědět, že tady mluvíme o pohybovém a zvukovém snímači pro Xbox 360, který nevyžaduje držení žádného ovladače, poněvadž jej ovládáte pouze gesty svého těla. Je překvapivě velký. Široký zhruba stejně jako střední rozměr samotné konzole (cca 30 cm), skýtá jednu RGB kameru, mikrofon a dvojici hloubkových senzorů, takže úspěšně rozezná nejen váš obličej, hlas a pohyb v prostoru.

Nejde o rozšíření Xboxu 360 ve stylu nového dashboardu; jedná se o velmi významný přídavný kus hardwaru, který zážitek z používání microsoftí konzole mění a obohacuje. Nenechte se zviklat řečmi skeptiků, že Kinect je jen plagiátem léta starého PlayStation EyeToy. Základní idea může být u obou zařízení stejná, avšak ve výsledku je to jako srovnávat Felicii se Superbem – oboje to má motor a jezdí na čtyřech kolech, ale...

Stěhování a bourání zdí!

Zřejmě nejobtížnějším úkonem při zapojování Kinectu je jeho vyndání z pečlivě zabalené krabice. Jinými slovy: zprovoznění zařízení samotného je hračka. Kinect umístíte nad či pod střed televize, a vlastníte-li novou verzi X360 (tu s přídomkem „S“, vyšla letos v létě), Kinect kabel pouze píchnete do zadního otvoru konzole. Starší modely ještě vyžadují zapojení do zásuvky a převodník do USB formátu (oboje samozřejmě součástí balení), kdy USB drát opět zasunete do zadního portu konzole. A ne jiného! To pak ale vede k případným vizuálním nepříjemnostem, používáte-li drátový gamepad či Wi-Fi přijímač, které pak musí trčet z předních USB otvorů.

Každopádně naprosto základním předpokladem pro úspěšné a uspokojivé užívání Kinectu je prostor, protože kamera vás musí vidět od hlavy až k patě. Abyste mohli v klidu hrát ve dvou – a vězte, že ve dvou hrát chcete – potřebujete mít před senzorem volných aspoň 2,5 metru (říká manuál). Nebo radši 3 metry (říkám já, při hraní cestujete, ani nevíte jak, a pak si akorát něco ukopnete). A 3 metry jsou hodně, zvláště sídlíte-li v bytě. Já osobně jsem jen odsouval stoleček a křesla, ale jiní kolegové museli dokonce stěhovat celou televizi. Dostatečná hrací plocha je skutečným základem, a pokud ji nemáte, pak ani nemá cenu si Kinect pořizovat.

Požadavky na boční prostor již nejsou tak velké a v zásadě jde o to, abyste se s kolegou nebo kolegyní netloukli lokty. Zároveň se ale ještě musíte postarat o dostatečně vysoké upevnění Kinectu, který by se měl nacházet 0,6 až 1,8 metru nad zemí.

zdroj: tisková zpráva

Protože mám televizi ve výšce zhruba půl metru, musel jsem Kinect ještě podestlat. Abych ho však přidělal na horní štít TV (což by bylo ideální a také nejpohlednější – černý lesklý Kinect sám o sobě vypadá dobře a televizi dodává příjemný sci-fi punc), potřeboval bych speciální držák, který se prodává samostatně. A ten se možná oplatí, protože když jsem Kinect na hořejšek televize provizorně přidělal (kobercovka nakonec zachrání celý svět), lépe jsem se do jeho zorného pole vešel a hlavně do něj už nikdo nemohl drknout.

První softwarové krůčky

Intuitivnost a jednoduchost. Tato slova mám s Kinectem po několikadenním testování spojena snad nejsilněji. Jen si vezměte samotnou instalaci trvající sotva deset minut a zaručující absenci opakovaných kalibrací ovladače jako v případě Move. A teď myslím už tu softwarovou, která je po vymyšlení velkého hracího prostoru takovým příjemným oddechem.

Po klasickém zapnutí Xboxu se zapnul i Kinect, okamžitě se napolohoval a nejprve mi spustil update na nový dashboard, který je pro vlastníky Kinectu bezpodmínečný. Následně se rozjela samotná kalibrace nového hardwaru. Se speciální černobílou kartou jsem se musel nechat na různých místech několikrát vyfotit, ale když došlo na kalibraci mikrofonu – Kinect při něm „poslouchá“ několik krátkých znělek a zkoumá hlasitost okolí – systém neustále hlásil chybu. Buď že to prostě nejde nebo že jsou reproduktory nastaveny moc hlasitě…

Ať už byl problém v čemkoliv, zřejmě to vedlo k mé nemožnosti ovládat Kinect hlasem. Ne že by šlo o nějaký zásadní nedostatek, ale dle zahraničních kolegů se jedná o príma vlastnost. Řeknete „Xbox Kinect Tuner“ a otevře se nastavení. Řeknete „Xbox Play Disc“ a spustí se hra. A tak.

Co mě naopak zcela odvařilo (v dobrém slova smyslu), je Kinect ID. Zařízení je totiž schopno spojit si váš obličej s vaším gamertagem. Co z toho? Automatické přihlášení pod vaším profilem, kdykoliv se před Kinect postavíte! Najednou mi manuální přepínání na joypadu přijde tak zdlouhavé...

zdroj: tisková zpráva

Ticho před bouří

Po tak nějak úspěšné „instalaci“ jsem skočil do základního X360 dashboardu. A zjistil jsem, že tam mi je Kinect k ničemu. Až když jsem na něj zamával (ano, zamával), otevřel se mi speciální Kinect Hub, což je vlastně samostatný dashboard pro Kinect, skýtající vše, co k němu potřebujete. Plus třeba i povedený online video chat.

Pohybem ruky jsem ovládal pracičku na obrazovce a jejím podržením nad určitou ikonkou jsem volbu potvrdil. Ať už levák nebo pravák, ruce lze prohazovat dle libosti, kamerka si s tím poradí.

Upřímně řečeno, když svou konzoli ovládáte jako Tom Cruise v Minority Report, vypadá to „jakože fakt cool“... ale po opadnutí „Wow!“ efektu jsem sebral klasický X360 ovladač, a kde to šlo, používal jej. Největší problém jsem měl přirozeně v tom, že chování kurzoru ne vždy zcela odpovídalo chování mé končetiny. Jinými slovy, čas od času jsem i několik vteřin zaměřoval – anebo dokonce omylem zvolil - něco jiného, což frustrovalo. Navíc nutnost „podržet“ daný knoflík prostě zdržovala. O mnoho pohotověji má ovládání v menu vyřešeno třeba Dance Central, kde se výběr potvrzuje svižným pohybem ruky do strany. Pro změnu za cenu častých přehmatů. A tím se konečně dostávám ke hrám.

Hraní!

Microsoft nám pro účely úvodního testu poskytl čtveřici titulů. Bundlované Kinect Adventures, roztomilé Kinectimals, pro pohybové ovladače samozřejmé Kinect Sports a taneční Dance Central, zatím nejlepší hru pro Kinect. Všechny tituly jsou ve fialové Kinect krabičce (na rozdíl od tradiční zelené) a budeme se jim věnovat v separátních recenzích. Teď ale nějaké obecné postřehy a odpovědi na nejpalčivější otázky.

Největším rozdílem oproti konkurenčním pohybovým ovladačům – myšleno Wii a PS Move – je zapojení celého těla, což vytváří ideální podmínky pro tituly taneční, cvičební apod. Třeba v Just Dance pro Wii sice jakoby tancujete „celí“, avšak v zásadě stačí, abyste máchali pouze rukama. Zato v Dance Central pro Kinect je pohyb nohou pro korektní zvládnutí tance bezpodmínečný. Velký Bratr Kinect vás sleduje komplet.

To mj. znamená, že se zahřejete. Neříkám zapotíte, to možná až s vysloveně kondičním Your Shape: Fitness Evolved, ale krev vám Kinect bez debaty rozpumpuje. Kdo ví, možná i nějaký ten sval si odnesete namožený, protože stát minutu na jedné noze a tou druhou konstantně vykopávat míče na bránu... z nějakého důvodu mají Kinect Sports to „sports“ v názvu, no ne?

Zároveň je ale absence jakéhokoliv ovladače znatelným handicapem v podobě větší nepřesnosti (zejména v porovnání s Move), o níž se toho už koneckonců napsalo hodně. Představa, že byste v současné době na Kinectu hráli třeba tradiční konzolovou FPS – nebo vlastně skoro cokoliv konvenčního – je, inu, nepředstavitelná.

zdroj: tisková zpráva

Kriticky pak nemůžu nezmínit lag (tj. opoždění snímače), který tu objektivně je, ale na povrch naštěstí vylézá jen minimálně a hráč na něj nezaměřený si jej všimne málokdy. Někteří zahraniční kolegové k tomu dodávají, že při hraní ve dvou je lag znatelnější, já jsem však takové zpomalení nezaznamenal. Ale i tak. Když v Kinect Sports běžím 110m překážek a musím vyskočit dobrých pět metrů před plůtkem, protože jinak ho postavička srazí... to už do očí přeci jen trochu bije.

Stejně tak mě výjimečně potrápilo nezaznamenání mého pohybu, konkrétně třeba v ping pongu jsem takhle minul (ve hře) / neminul (ve skutečnosti) několik míčků. Ale kdo ví, mohlo také jít o specifický problém dané hry, nyní konkrétně Kinect Sports. To jsou holt mušky, se kterými se u podobného zařízení musí počítat, a dá se očekávat, že budoucnost bude pouze světlejší.

A když už jsem u toho světla, nemůžu nezmínit nároky na něj při používání Kinectu. Tady jsou slyšet různé názory, ale oficiálně platí, že Kinect byste měli používat v umělým světlem dobře nasvícené místnosti (aniž byste jej „oslňovali“), protože jinak se může přesnost senzorů snížit. Já osobně jsem nezaznamenal problémy ani při hraní v šeru a se světlým oblečením jsem bezproblémově hrál i za úplné tmy, kdy mě ozařovala pouze obrazovka.

Vidí vás

Pro Kinect je totiž ze všeho nejdůležitější kontrast, a budete-li za tmy hrát v černém vlajícím županu, s kuklou a rukavicemi k tomu, dá se očekávat, že snímač potrápíte. Jinak jsem ale byl rozeznávacími schopnostmi zařízení velmi příjemně překvapen. Člověka prostě pozná, ať už je malý nebo velký, muž nebo žena, černoch nebo nudista (jen pak nezapomeňte smazat fotky, které Kinect v průběhu hraní pořizuje). Když jsem mu pod čumák strčil křeslo, nic. Když před ním proběhl pes, také nic. Když jsem se před něj postavil já, okamžitě věděl, která bije. A to i když jsem v tom křesle seděl – sice jsem si moc nezahrál, ale menu jsem tak ovládat mohl. Při čemž jsem si připadal trochu jako polobůh z Black & White, ale bez myši, konečně!

zdroj: tisková zpráva

Doslova úžasná je flexibilita a přizpůsobivost Kinectu. Profláknuté sjíždění divoké vody na raftu v rámci Kinect Adventures už znáte. A teď si představte, že si takhle jedete, v půlce hry se k vám postaví třeba sourozenec, který se během dvou vteřin objeví i ve hře a najednou jedete ve dvou. Přechod do co-opu je maximálně plynulý, nemusíte nic mačkat, nic pauzovat – jen si stoupnout do zorného pole Kinectu. Vyskočení ze hry funguje obdobně.

Obdivuhodný byl též fakt, že jsem bez problémů hrál i s malým bráchou, který je o půl metru nižší; Kinectu zjevně ani velikostní rozdíly nevadí. Stejně ladně je řešeno i hráčovo nechtěné opuštění snímacího prostoru. V tom momentě na něj začne blikat vše říkající ukazatel, aby udělal krok vpřed / vzad / do strany, ale opět to není za cenu jakéhokoliv pauzování nebo trhání dění na obrazovce.

Každopádně kinectí hřiště by mělo být od ostatních lidí raději vyčištěno a víceméně každá hra vás na to i předem upozorní. Sice naštěstí platilo, že pokud při mém hraní někdo prošel okolo, Kinect ho zpravidla ignoroval (zejména šel-li za mými zády), ale klidné hraní rozhodně vyžaduje od přihlížejících určitou míru disciplíny. Chcete-li někomu hru zkazit, je to náramně jednoduché. I když dovedu si představit situace, kdy i náramně zábavné...

Resumé

Troufám si říci, že Kinect svůj účel plní. Microsoft si dal za úkol vytvořit platformu, která k Xboxu 360 přiláká nové hráče a z vlastních zkušeností musím říci, že se mu to povedlo. Schválně jsem před televizi nenásilně pozval své herně negramotné rodiče, které si společné blbnutí v Kinect Adventures užili, pobavili se u svých závěrečných foto-póz z hraní a mohli se posmát, když pak jejich ratolesti tancovaly v Dance Central. Doteď jsem byl k ideji interaktivní rodinné zábavy před televizí skeptický, po zkušenostech s Kinectem však musím konstatovat, že možné to je. A že to je bžunda.

V tomto směru největší devízou Kinectu je jeho bezkonkurenční jednoduchost a triviálnost. Ne-hráčům nemusíte vysvětlovat, co které z 10+ tlačítek na gamepadu dělá. Oni si jen stoupnou před televizi a hned instinktivně vědí, oč běží, poněvadž současné kinectí tituly jsou natolik polopatické. Hraní na Kinectu je přirozené a má maličkost budiž důkazem, že i člověk s myší a gamepadem hluboce přirostlým k rukám si netradiční hraní bez ovladače může tuze užít.

Takže teď jen aby na Kinect vycházely hry. A pořádné. Momentální line-up není kdovíjaký a jediná hra, která si mě více (a hlavně dlouhodobě) získala, je Dance Central. Přeci jen jde o herní zařízení, které počítá spíše s, a) párty hraním, b) malými dětmi, kterým stereotypní náplň nevadí, c) nezkušenou cílovou skupinou, jíž půlhodina hraní stačí. S čímž je třeba neustále počítat.

Nedáte-li konzervativně dopustit na komplikovaná RPG či bleskurychlé mutliplayerové střílečky, Kinect vás pravděpodobně neosloví. Otázkou navíc je, zda na Kinect vůbec budou pořádně vycházet multiplatformové tituly, když způsob ovládání je natolik specifický – a pokud ano, zda tyto tituly budou kinectími schopnostmi obohaceny.

zdroj: tisková zpráva

Koupit, či nekoupit?

To většinu lidí stejně asi zajímá nejvíce. Na každý pád jde o úžasný, skoro sci-fi kus technologie, jehož premiérové užívání skutečně navodí jakýsi vzrušující pocit z futuristického neznáma. První ohmataní – při kterém jsem vlastně nic neohmatával – se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Microsoft chtěl svůj Xbox 360 oživit, což se mu s Kinectem povedlo skvěle.

Avšak Kinect bych si nekoupil. Tedy, ne teď, při zahájení prodeje ve středu 10. listopadu. Jak tomu tak bývá, se zbrusu novým hardwarem dorazila nedostatečná plejáda zbrusu nového softwaru. Při ceně 4.000 Kč za zařízení, plus hrami začínajícími na 999 Kč, teď nenabízí Kinect dostatečný kopec zábavy. Bundlované Kinect Adventures vás sotva uspokojí na déle než pár dní.

Ze startovních titulů tak mohu vysloveně doporučit jedině Dance Central, ale pouze kvůli němu nemá investice opodstatnění. S nákupem bych tudíž počkal minimálně do první poloviny příštího roku, kdy růžky začnou vystrkovat pořádné tituly, jejichž zahrání už bude člověk odolávat mnohem hůře. A pak za to bude Kinect rozhodně stát, protože tahle evoluce v hraní bezpochyby slibuje zářnou budoucnost.