Nutno říci, že Tallarico od začátku prezentoval Video Games Live jako multimediální koncert, který nezaměstná jen uši. Prim samozřejmě hrál Český národní symfonický orchestr, ve většině skladeb doprovázený Tallaricem na kytaru. Hudbu nicméně doplňovala projekce klipů nebo sérií fotek na plátno a ještě skromná světelná show, která měla dotvářet celkové oslovení všech smyslů. Popravdě řečeno, neustále blikající reflektory spíš rušily zážitek, ale dobrá, mělo jít o multimediální show.
Že nejde o klasický koncert podtrhly ještě intermezza v podobě zábavných videí ze světa her nebo minihry v podobě hraní Space Invaders a Guitar Hero, za které vybraní hráči dostali materiály z Video Games Live v hodnotě 1000 dolarů. Raději bych místo těchto vsuvek slyšel pár skladeb navíc, ale proč ne. Tallarico tím chtěl zjevně zdůraznit podstatu VGL jako události, která podporuje identitu hráče.
S tím souvisí i jeho přání, aby se na rozdíl od tradičních koncertů vážné hudby posluchači nahlas vyjadřovali ke hrám, tedy klidně výskali, jásali a tleskali, když uslyší něco sobě blízkého. Nápad si bohužel pár za mnou vyložil jako pobídku k tříhodinové konverzaci, během které se v některých pasážích nezdráhal hudební produkci přeřvávat. Naštěstí nešlo o běžný jev v jinak rozhodně ne zcela naplněném hledišti. České publikum se jinak v projevech nadšení z jednotlivých skladeb drželo spíš zpátky, byť za to mohla ve většině případů skutečnost, že návštěvníci prostě neznali hry, ze kterých produkce skladby vybrala. A právě výběr her/skladeb lze označit za hlavní problém české zastávky Video Games Live.
Seznam skladeb nepřizpůsobil produkční tým evropskému a českému posluchači. Tituly jako Kingdom Hearts, Chrono Trigger, Castlevania či Shadow of the Colossus se sice mohly prezentovat vynikající hudbou, ale čeští posluchači na koncert zamířili s touhou slyšet známé skladby z her, které jsou populární v našich končinách, ne v mnohem více konzolové Americe. Asi nejvíce jim při tom chyběla hudba z české Mafie...
Ne, že by se Tallarico snažil o nějakou osvětu - jen prezentoval skladby notoricky známé americkému publiku a neuvědomil si, že zvláště Česká republika je v okruhu oblíbených titulů poněkud specifická. Za sebe jsem rád slyšel skladby z her, které u nás nejsou tolik populární či známé, ale rozpačitá reakce publika na řadu z nich jasně naznačila, že jsem s tímto dojmem patřil spíše k menšině.
Samozřejmě ale došlo i na hudbu z her, které rezonují též u tuzemského publika. A dovolím si v tomto ohledu Tallarica obvinit, že skladby nevybíral podle kvality hudby, ale popularity her. Třeba skladba Michela Barryho z League of Legends není ničím výjimečná či zajímavá, ale publikum tleskalo už od chvíle, kdy se objevilo logo Riot Games. Bouřlivých ovací se dočkal i hlavní motiv z World of Warcraft, posluchačsky vděčné „hlavní“ sbory ze Skyrimu, skladba z Halo a pohříchu nevýrazná kompozice z trilogie Mass Effect. Ostatně, posledně jmenovaná skladba dokazuje, že výběr se primárně řídil popularitou hry či série, ne zajímavostí hudby.
Hlavní výhradu mám ale k ozvučení koncertu. Nejsem si jistý, do jaké míry za to mohla akustika sálu ve Foru Karlín nebo nazvučení jednotlivých mikrofonů, ale velmi často se Tallaricova kytara tloukla se samotným orchestrem. Nejvíce tím, alespoň v přízemí, trpěly sbory. Kytara je přehrávala v jinak vynikajícím zpracování hudby z Halo, a když došlo na až kultovní skladbu One Winged Angel z Final Fantasy VII, sbory byly Tallaricem prakticky zcela překryté. Že tu vůbec sbory jsou, jsem zpočátku věděl jen proto, že znám variaci VGL z CD.
Nejdřív show, potom hudba
Kdo na Video Games Live dorazil primárně kvůli hudbě, mohl být zklamaný. Kvalita a rozmanitost poslechu občas ustupovala celkovému pojetí show a Tallaricovu nadšení či snaze se předvést. Přesto ale není Video Games Live ani náznakem průšvih, naopak. Cílem akce bylo oslavit hry jako médium a hráče jako plnohodnotné konzumenty s identitou - a k ukotvení celé akce posloužila hudba.
Pro připomenutí skladeb z oblíbených titulů posloužil koncert hráčům skvěle. Jako představení herní hudby posluchačům, bez ohledu na zaměření, už naopak ne. Na to byl koncert příliš prostoupený Tallaricovou extravagancí a prvky pouťové zábavy.
