DmC - Devil May Cry - recenze

Xbox 360

Recenzovaná verze: X360

Vychází na platformách: PC, PS3, X360

Verdikt: Nadupadná bojovka a zároveň i více než životaschopný restart populární série. Dante vytírá všem skeptikům i mírným optimistům zrak a přináší prvotřídní akční zážitek ve skvěle vykresleném světě. "I am an Antichrist, I am an anarchist".

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 9/10

Jak hodnotíme

28. 1. 2013 v 20:00 - Recenze Autor: Aleš Smutný Komentáře: 0

Bojovky jsou velmi křehký žánr. Stačí málo a po půlce hry zjistíte, že už se nebavíte. Stačí více a ještě dříve zjistíte, že hra nenabízí dostatečnou výzvu, uspokojení z dobře poskládaného komba, nic co by vás táhlo dál. Jinými slovy, udělat opravdu dobrou bojovku, která obstojí po celou herní dobu, není zrovna snadná věc a už jsme se párkrát přesvědčili, že může být hodně povolaných, ale málo vyvolených. Jak nakonec dopadla DmC -Devil May Cry? Nu, pokud už jste otevřeli článek, víte to - vy ostatní se zatím uspokojte s konstatováním „skvěle“.

dmc-wallpaper-1680x1050

Původně jsem tu chtěl psát něco o sérii Devil May Cry, jejím odkazu, rebootech, nekritických i střízlivých fanoušcích, ale k čertu s tím. Je na každém, jak se s existencí rebootu popasuje. Budu se věnovat jen a jen hře, která se mi dostala do ruky a snaží se nastartovat k lepším zítřkům mou oblíbenou sérii. Tohoto nelehkého úkolu se zhostili Ninja Theory a musím říci, že se tak katapultovali do kategorie mých nejoblíbenějších herních studií. Už jen proto, že se jim za jejich skvěle odváděnou práci nedostává dostatečného uznání – dlouhodobě.

Po dobrém Heavenly Sword přišli s futuristickou verzí Opičího krále v Enslaved: Odyssey to the West a vytvořili zábavnou, nápaditou a propracovanou hru, za níž sklidili trochu toho uznání a velkou porci nezájmu. Nyní přišli se značkou známou, ovšem rozhodli se ji uchopit do svých britských pracek a zpracovat po svém, ne jenom otrocky opakovat principy z předchozích dílů. A výsledek mě, jak se musím doznat, velmi překvapil, i když jsem po dohrání preview verze čekal solidní hru.

Anarchy in the UK

Ale začnu od Adama. Vlastně Evy. Což je Dantova matka. To se takhle spustí démonský bijec Sparda a andělská (doslova a do křídla) Eva a dají vzniknout nephilim, kříženci, který disponuje silou obou stran sporu a může pobývat jak v reálném světě, tak mystickém Limbu. Což je věc, kterou se dozvíte během první hodinky hry, takže to není žádný velký spoiler a nic víc z příběhu vám nevykecám.

Dante je nephilim a není to žádný emo. Nelituje se, nic moc neprožívá, je spíš takovým punkerským hláškařem, ze kterého je těžké vymlátit jinou emoci, než je opovržení a výsměch, čímž samozřejmě nevyhrává anketu popularity, ale je lepší, než nějaký šaramantní dobráček, jakých máme plno.

Dante je anarchistický arogantní zmetek, který už nějakou dobu ví, že za oponou běžného světa jsou démoni a naučil se s nimi bojovat. A tak nyní pozvedá věrný meč Rebellion a duo pistolí Ebony a Ivory, aby ztrestal zlo... Vlastně ne. Dante je nihilistický parchant, který má rád chlast, sex a svůj „klid“.

A kdyby se o něj nezačal zajímat šéf světa a vychytralý démon v jednom, nejspíš by jen chlastal a spal se striptérkami z nočních klubů. Jenže znáte to, kopnete do vosího hnízda a on se spřáhne s anarchisticko-revolucionářskou skupinou Order a najednou se začne vnitřní uspořádání světa hroutit v základech.

Klasická hra na svět za oponou

Právě pojetí světa patří mezi hlavní pilíře úspěchu DmC. Pamatujete si snímek Constantine, potažmo jeho komiksovou předlohu? Nebo některé drsnější Gaimanovy příběhy ze Sandmanova světa? To skvělé propojení magického a všedního světa? Tak takový je svět DmC v podání Ninja Theory. Je tu jeden, ten oficiální, a pak je tu druhý, ten za oponou, kde se prohání démoni, a ukazuje se pravá tvář věcí. Pokud vás bavil Constantine, musí vás i Dantův svět oslovit.

V duchu modernismu se už magické vzorce nemalují, ale sprejují přes papír a magickým kamarádem bude třeba i minutka na vaření. Prostě moderní urban fantasy. Ninja Theory si nebrali servítky a celkem jasně ukazují, co si myslí o dnešním světě. DmC je paradoxně poměrně aktuální hra, pokud jde o obsah.

V pojetí Ninja Theory má démonský vládce Mundus pod palcem vše potřebné – politiky, média, policejní složky. Když vám televizní komentátor hlásá o nebezpečných teroristech a nutnosti se bránit před narušiteli pořádku, není těžké vytvořit si paralely s Fox News, a když dodá „dělám Boží práci“, jste doma.

Stejně tak stačí pár zmínek o tom, že americký prezident by měl dělat, co se mu řekne nebo přijde další mediální kauza a ekonomická krize, která jej smete a musíte přemýšlet, jestli mají v Ninja Theory na zdi nastříkané anarchistické áčko nebo dokonce moorovské „véčko“, tedy V jako vendeta - některé motivy tomu nasvědčují. Ale to je pouhá omáčka okolo…

Pořádné grády nabírá propojení reálného světa a Limba ve chvíli, kdy jím s Dantem procházíte. Vše je bizarní, občas ve stylu koroze Silent Hillu, jindy celkem nepříjemného pocitu pekla, o které se Dante’s Inferno (už zase Dante) snažilo, ale DmC to zvládá mnohem víc a lépe.

Hra často nechává probleskovat skutečnost z Limba, která stojí za reálnou podobou... a vy si uvědomíte, že vlastně to, co je „reálné“ je jen zástěrka pro zákulisní realitu. A když dojde třeba na to, odkud pochází nejoblíbenější nealkoholický nápoj (hádejte kam se Ninja Theory strefují), tak se vám možná navalí - pokud se tedy do příběhu a světa náležitě vžijete.

Kolik komb zřetězíš, tolikrát jsi nephilim

Ale já tady básním o věcích možná podružných. K čertu, tohle je bojovka a ne esej na téma reflexe současné společnosti. Takže, jak jde Dantovi bojování? S klidem mohu říci, že bude mít nový God of War co dělat, aby se DmC alespoň přiblížil, i když přímé srovnání zde nejde tak jednoduše aplikovat, poněvadž jde o mírně odlišný druh akce.

Na ovládání si stěžovat nelze. Naopak. Vše je rychlé, přesné, intuitivní, což je podstatné pro skládání velkých komb. Nedávno jsem znovu dohrál DMC 4 a musím říci, že u nového DmC jsem měl pocit z ovládání hlavní postavy ještě lepší. DmC nechává do hry vstoupit i nováčky, a tak se rychle naučíte základy bez tlačení na pilu, a pak už je jen na vás, jak se budete v boji realizovat společně s tím, jak se zvyšuje náročnost.

Vlastně, právě v obtížnosti tkví má asi jediná větší výtka. Hodil by se ještě jeden stupeň obtížnosti, od začátku. Hrál jsem na Nephilim, tedy nejvyšší začáteční a ačkoliv jsem sem tam umíral, nebylo to tak frenetické jako v DMC 4. Až Son of Sparda nabídne výzvu i veteránům, a ten se bohužel odemkne po dokončení hry. Pokud však máte rádi výzvy a překonávání svých vlastních limitů, asi si budete chtít hru znovu proběhnout i kvůli dalším prvkům. A mimochodem, nejsou tu žádné quick time eventy. Žádné. Děkuji, Ninja Theory!

Sex Pistols a další zbraně

Pro to, aby boj nebyl nudný, je však třeba mít dost hraček. V dojmech z preview verze jsem vám vyprávěl o základním meči Rebellion, pistolích, těžké sekeře Arbiter, kose Osiris a k tomu dvojici háků na přitahování. Tím výčet zdaleka nekončí, ale nepřipravím vás o překvapení. Ninja Theory se daří vás konstantně zásobovat novými hračkami a vlastnostmi, takže máte pořád s čím experimentovat.

Když jsem měl asi ve třetině skoro naplněné vlastnosti u svých zbraní, říkal jsem si co mám dělat dál a hop, hned mi přistála nová zbraň. Ve výsledku je tu obrovská škála komb a možností, jak se v boji realizovat. Bojový styl formujete jak sami, tak skrze protivníky, kteří jsou nápadití a většinou mívají silná i slabá místa. Neexistuje univerzální taktika, musíte improvizovat a kombinovat. Nejen proto, abyste přežili…

I v anarchii je třeba mít konečné hodnocení

Jednou z hlavních složek hry je hodnocení mise, které vychází z několika vlastností – jak moc stylově bodujete (nejlepší je hodnocení SSS), jak dlouho vám mise trvala, kolik jste toho objevili „navíc“ a kolikrát jste zemřeli či použili předměty. A dle toho dostanete i další bodíky do vlastností. Navíc se výsledky dají uploadovat do globálních žebříčků, a pokud se chcete trumfovat s ostatními, je tu dost prostoru.

Znovuhratelnost misí je vysoká i díky tomu, že některé tajné komůrky odemknete až vlastnostmi z pozdějších misí. Nebo získáte klíče pro tajné mise až později a budete se chtít vrátit. Hlavní je ale styl, který tvoří základ. Je odvozen zčásti ze způsobeného zranění, zčásti z toho, jaká komba vytahujete a jak kombinujete různé zbraně. Spamováním jednoho útoku možná některé jednodušší protivníky udoláte, ale po stránce bodování z toho nic moc nebude. Nehledě na to, že to je nuda, protože DmC hry jsou stavěny tak, aby vás nutily k bojové kreativitě.

Rozpárat libovolného soupeře lze doslova na sto způsobů. Třeba takto: hop do vzduchu, přitáhnout si Arbiterem soupeře, počastovat ho několikrát mečem, třísknout s ním o zem další novou zbraní, přistát, roztočit kolem sebe vír z Osirida nebo nadhodit nebožáka do vzduchu, chvíli jej tam točit na čepeli, podržet palbou z pistolí a skočit jinam. Nebo jinak... Ale to bychom tu byli dlouho.

Hra vás nenutí používat nějaký útok nebo dokonce zbraň. Když už je nějaký protivník zranitelný jen jedním druhem zbraně, jde se s šikovností dostat i z maléru, kdy jste ji opomíjeli. DmC je ale hlavně o zkoušení nových věcí, čemuž napomáhá i systém, kdy jde odebírat už investované body a dávat je jinam.

Když dostanete novou zbraň, nemusíte smutně čekat až naspoříte bodíky, ale prostě si říct, že teď oželíte nadupaný dalekonosný sek mečem a odebrané body nacpete do novinky. Navíc vás hra za kombinování odměňuje. Někdy prostě dostanete chuť na speedrun nějakou misí, nebo na naopak maximální hodnocení ve stylu a příjemné je, že vás v aplikaci odlišného přístupu hra nebrzdí, naopak vás v tom podporuje.

Monstrózní turismus, destinace - Limbo

Stejně jako dokáží v Ninja Theory okouzlovat novými hračkami, zvládají i okouzlovat novými protivníky a nápady, pokud jde o level design a zpracování lokací. Prostředí se neustále mění a jejich architektura bývá stejně bizarní jako vaši soupeři. A když myslíte, že jste viděli vše, něčím šíleným vás zase překvapí. Vlastně, až v posledním levelu trochu dojde dech. Když jsem se ale ohlédnul za tím, co jsem viděl po cestě tam, asi by bylo trochu nefér kvůli tomu DmC nadměrně peskovat. Bortící se realita, která koketuje s tripem na LSD, orwelliánské konstrukty opepřené o špinavou urban horor mystiku...

Když už jsem ale u kritické fáze pohledu na hru, je třeba zmínit, že někteří bossové jsou nápadití, zatímco jiní spíše průměrní. Upřímně, nevím, zda jsem zmlsán studnicí nápadů, kterou Ninja Theory v mnohých ohledech naplňuje, ale minimálně dva velcí bossové by si zasloužili trochu větší péči a zasazení do kontextu pestrosti hry.

Chvály na DmC by se dalo pět ještě hodně. Na propojení reálného světa a Limba, na to, jak skvěle vizuálně zpracované jsou ony nesmírně zábavné souboje, jak propracovaná je mimika ve filmečcích... Z titulu, který vznikal jako otloukánek a některá videa z něj vypadala „podezřele“ se vyklubala brilantní bojovka a velké překvapení, které přišlo hned na začátku roku.

Pokud by všechny rebooty a restarty vypadaly takhle, neměli bychom si nač stěžovat. Vlastně, pokud by všechny bojovky vypadaly takhle, neměli bychom si nač stěžovat. Pro ty, kteří zápasí se jménem DmC je už jen jedna volba. Hodnotit hru podle toho jaká je, nebo podle toho, jaká není (a dle nich by měla být). První přístup však hře na kvalitách nijak neubírá. A abych byl upřímný, jak mám japonskou poetiku a specifický styl rád, Dantovu novou revoluci proti démonickému establishmentu mám raději.

Tagy: akční fantasy bojovka urban reboot

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.