Jenže po pěti hodinách ve hře mohu prohlásit, že pokud si i zbytek DMC udrží tuhle úroveň kvality úroveň, průšvih to nebude. Spíše naopak. Už dlouho jsem se u ryzí bojovky tak dobře nebavil. Vlastně naposledy když jsem znovu rozehrál Devil May Cry 4. Náhoda? Možná, ale nepamatuji, že bych se tak nadšeně vracel k preview verzi, otravoval šéfredaktora, kdy dostaneme k recenzi plnou verzi a vlastně si i pár misí zahrál znovu. Tak se na tu nadílku pojďme podívat, když hra samotná, která dnes vyšla na konzolích, je teprve na cestě a recenzi tím pádem čekejte v následujících dnech.
Rebel bez příčiny...a pak i s příčinou
Pro mnohé asi bude nejdůležitější, jak dopadl samotný Dante. Osobně mě také v některých videích začal lézt na nervy. Pokud ale někdo trpěl strachem, že Dante bude trýzněná emo troska, vyvede jej z omylu hned prvních pár minut. Dante stihne sbalit dvě andělské striptérky, strávit s nimi noc ve svém karavanu, a když dojde na střet s démonickým lovcem o velikosti rodinného domku, tryská z něj arogance na všechny strany (tady se nejvíce podobá původnímu Dantov), fuckuje a naprosto stylově své dvě bouchačky - Ivory a Ebony - najde viset na podprsence v troskách onoho karavanu.
Dante není žádný emotivní sebelítostí postižený tragický hrdina, a pokud jej někdo čekal v této podobě, bude zklamaný, slabší povahy budou až šokovány. Slovy klasika: „Je to rebel!“. Nicméně ne angažovaný rebel. Podle všeho by se jeho životní motto dalo shrnout do hesla „chlast, děvky, bouchačky“.
Možná by se dal přidat meč. A je bezmezně arogantní a nepohnutý stavem světa. I když se pak odhalí něco víc, neřekne, že jde zachránit svět, ale prostě se jde pomstít, protože tyhle věci se jemu prostě nedělají. Dante není někdo, koho byste si zamilovali, ale právě tím je to sympatická postava – má osobnost, nekňučí a nechová se jako skautík.
Sugestivní mediální démonická nadvláda
Dantova osobnost jde dohromady se samotným světem, ve kterém bojuje. Démoni jaksi přebrali kontrolu nad světem, ovšem tak, že si toho nikdo nevšiml. Primárně přes média, ekonomiku a politiku. Vytváření paralel se současným světem není těžké, ale ve výsledku to nevyznívá lacině, nýbrž skvěle, tím spíše, že grafická stylizace této korupce a její promítnutí do Limba, stínového světa démonů, má svůj originální styl.
Není to klasická vyprávěnka o králi démonů, kterého musíte zmlátit v jeho černé démonické věži, odkud sleduje porobené smrtelníky. Tady je ono zlo za oponou a jeho rozkrývání je stejně zábavné, jako prolínání reálného světa a Limba.
Ale přiznejme si, bojovky nejsou v první řadě o příběhu, i když u Devil May Cry tvoří neodmyslitelnou součást celku, která vám dává ten správný impuls. U DMC jsem rozhodně nezíval nudou a hlavně události člověka motivovaly i emocionálně, aby nakopal do zadku další dávku nepřátel. Napomáhá tomu ostatně i vynikající hudební doprovod, který je primárně metalový a skvěle do nadupaného tempa hry sedne. Jde o to, že vás tahle kombinace nabudí do toho hlavního, a tím je tisíc a jedna kombinace, jak soupeře rozkouskovat.
zdroj: Archiv
Pohlcující třídimenzionální balet smrti
Samozřejmě, nevím, jak moc se bude variovat v dalších fázích složení misí a distribuce dalších Dantových schopností. Ale co se týče momentálních kombinací a hlavně jejich přenesení do samotného boje, nemám si nač stěžovat. Boj je rychlý, svižný a ovládání vám neklade překážky. Zároveň není boj snadný, byť veteráni DMC určitě sáhnou po nejvyšší obtížnosti.
Dante má meč, dvě pistole, časem navíc získá démonickou sekeru Arbiter (pomalá a silná) a andělskou kosu Osiris (slabší, rychlá, skvělá na skupinky nepřátel). Jedna se aktivuje přes jeden trigger, druhá přes druhý a díky tomuto schématu dokážete velmi brzy kouzlit úžasná komba a hrát na styl, který vám hra samozřejmě hodnotí.
Jen takový příklad, co jde dělat i se základními komby (další si dokupujete za získané dušičky). Hákem Osiris se přitáhnete k létajícímu potvorákovi, párkrát ho seknete mečem, při pádu na zem pálíte z obou pistolí a přitom rotujete, po dopadu třísknete do země Arbiterem, nahodíte zase Osiris, následuje kombo, které soupeře jako cirkulárka drží ve vzduchu a seká, odskočíte démonickým skokem z dosahu blížících se soupeřů, které rána Arbiterem srazila, pistolemi udržíte potvoráka ve vzduchu, přitáhnete se, dosekáte jej mečem a s dopadem na zem dalším kombem pošlete soupeře jako kuželky na zem. Neříkám, že nemusíte mít rychle prsty pro přehmaty, neříkám, že se to může mnohokrát pokazit, ale v tom je právě ta krása a výzva. A to jsem neměl odemčená náročnější a silnější (a složitější) komba.
Jen ať přijde, já ho poznám už ve dveřích
Po těch pár hodinách hraní se mi DMC katapultovala z vlažného zájmu mezi nejočekávanější hry roku. Ani nebudu muset dlouho čekat… Samozřejmě, spousta věcí se může ve zbytku hry, ke kterému jsem se ještě nedostal, pokazit, ale jen těžko mohu skrývat nadšení z preview verze.
DMC je prostě ryzí radost z boje, řetězení komb a zlepšování sebe sama do naprosté dokonalosti. Navíc, ačkoliv jste drsný likvidátor démonů, nejste až tak drsný, abyste nemuseli po bojišti tančit, uhýbat a rychle přemýšlet, protože životy umí mizet rychle, i když vás ohlodávají základní nepřátelé. A co se týče puzzlů a plošinkového skákání ...to už si počkejte na recenzi.
