Musím se jen výmluvně pousmát nad Šárkou zkraje roku 2020, která své tehdejší shrnutí nazvala Divné, divnější a jiné normální hry roku 2019 a v úvodních řádcích si stěžovala, že její reálné i virtuální životy připomínají horskou dráhu. Bláhové děvče nemělo nejmenší tušení, že její život hodlá na dva roky zásadně ovlivnit pandemie, že si kvůli ní pořídí do té doby přehlížený Switch, ale že to pořád není to nejbláznivější, co se v naší simulaci reality začne dít.

Rok 2022 mě všemi těmi ruskými invazemi, smrtmi britských královen, změnami počasí dokazujícími nezvratné změny klimatu, brutální inflací a dalšími průšvihy jen utvrdil ve světonázoru, že chaos vládne, na horské dráze jedeme z kopečka kolmého se zemí a pro naše vlastní dobro by nás někdo měl všechny brzy vypnout, ať nebolí nás hlova.

Ale jak už to tak v simulacích chodí, díky nějakému zbloudilému algoritmu jsem zpětným pohledem prožila jeden z těch hezčích oběhů kolem Slunce – když vytěsním ty dva týdny na konci zimy, kdy jsem se bála jaderné války, jedno nebo dvě mini vyhoření, nějaké ty zdravotní patálie a pár vztahových dramat. Asi všichni tenhle rok necháváme za sebou trochu víc traumatizovaní, ale důležitější je umět se naservírovanými traumátky po svém vyrovnat a jedním z těch zdravějších eskapismů jsou pro mě pořád moje milované hry. Společně s filmy, seriály, mými blízkými, hudbou, jídlem, pitím, bublinkovými vanami nebo cestováním.

Ale ne, nebudu vás na herním webu dlouze oblažovat svými dánskými a italskými cestopisy, účtenkami za vinyly, zážitky z festivalů nebo doporučeními na nejlepší ramen v Praze. Od toho jsme ostatně letos v květnu začali nahrávat podcast Games Off, kde se z neherních zážitků nepravidelně vyzpovídává celá redakce a už se zvládl postarat o pár památných momentů v čele s historkami o saunových rituálech, kocovinách a pedikúrách.

Na Games.cz už kroutím pátý rok (k nevíře, já vím) a občas pořád nechápu, že se tady zvládla sejít tak skvělá, rozmanitá parta vynikajících lidí. Velké díky za ně! Psát a mluvit o hrách je samozřejmě po mnoha stránkách dream job, ale psát a mluvit o nich v suprovém kolektivu tenhle kapitalistický luxus povyšuje na ještě líbeznější úroveň. A jsem si dobře vědomá toho, že mít ráda svou práci je už tak gigantické privilegium, i díky kterému mi ze zbytku životní bonboniéry ještě dočista nehráblo.

Druhým zásadním důvodem, proč miluju svou práci (To není normální!), jsou samozřejmě ty tolik omílané hry. A protože rok má 12 měsíců, vybrala jsem za každý jednu, která mi nejvíc utkvěla v hlavě a srdci, anebo jsem s ní v daném cyklu Měsíce strávila nejpodstatnější množství času. S částí z nich to byl bohužel spíš čas ztracený než smysluplně investovaný, jiná část zase nevyšla loni, protože slabší ročník zavdal spoustu příležitostí zkrouhnout herní resty a vrátit se k milovaným klasikám.

Leden: Unpacking (2021)

zdroj: Witch Beam

Miloučká záležitost o stěhování a fantastická lekce vyprávění beze slov. O co víc na mě asi zapůsobila, když jsem v lednu taktéž absolvovala proces nekonečného vybalování krabic, pytlů a tašek, přesouvání věcí z místa na místo a zabydlování nového příbytku. Unpacking příběh o své hrdince, jejím životním rozpoložení, vztazích, hodnotách a koníčcích vypráví jen prostřednictvím jejích hmotných statků. Naštěstí není zrovna fanynkou minimalismu, a tak s sebou po spolubydleních, bytech a domech tahá spoustu sentimentálních cetek, oblíbená sepraná trička, akční figurky i pohlednice a fotky z dovolených.

Všichni asi známe přísloví, že je lepší vyhořet než se stěhovat, ale v tomhle případě to neplatí ani v nejmenším a každý zásadní milník bezejmenné protagonistky jsem vyhlížela v napjatém očekávání, jestli si opět zabalí zubní kartáček na dno krabice s knihami, jestli se zase rozroste její sbírka plyšových kuřátek, jestli tentokrát bude mít kam pověsit svůj diplom z univerzity, zdalipak se už dostala přes svůj první rozchod, zkrátka jí s láskou v každém dalším šuplíku pečlivě rovnala ponožky do úhledných komínků. Pořádek v pokoji, pořádek v životě.

Únor: Vampire Survivors (2022)

zdroj: vlastní foto

Upíři ve svých rakvích patrně ustláno nemají, protože se Vampire Survivors dají v pozdějších fázích popsat jako totální grafický bordel. Za únorový objev vděčím svému životnímu partnerovi, který mi tenhle automaticky střílející herní heroin představil v hloubi předběžného přístupu. K těm jsem ze zásady dost skeptická a výjimky dělám jen málokdy, zvlášť u her, které vypadají jako Castlevania z Wishe, jenže tenhle důkaz pravidla si mě zvládl na první vyzkoušení totálně podmanit a z velké části se stal iniciátorem mých loňských prokrastinací.

Zdánlivě „jen“ další nezávislý drahoušek má navíc dost zajímavý příběh vzniku – Ital Luca Galante přišel v Londýně během covidu o práci a náhlý příval volného času chtěl vyplnit vývojem hry, ani ne kvůli penězům, nýbrž proto, že ho baví vést herní komunitu. Prvotní prototyp, který poslal do early accessu, se inspiroval méně úspěšnou mobilní hrou Magic Survival, zabral mu zhruba rok a náklady mimo jeho člověkohodin činily směšných 30 tisíc korun. Mezitím si sice zase našel práci, ale právě v únoru ji díky úspěchu Vampire Survivors mohl zase opustit a začít se na vývoj soustředit na plný úvazek. Aby ne, když má verze ze Steamu odhadovaný obrat kolem 16 milionů dolarů, přičemž od té doby vyšli upíři taky v Game Passu a na mobilech, sice zdarma, ale s reklamami.

A přitom taková blbost…?

Březen: Ghostwire: Tokyo (2022)

zdroj: Tango Gameworks

Blbost se bohužel trochu vyklubala z jedné z mých očekávanějších her loňského roku. Na recenzování Ghostwire: Tokyo jsem se dost těšila, protože atmosférických hororů vychází jak šafránu. Bohužel nás Tango Gameworks v trailerech dost balamutili a nakonec se v Tokiu strašilo mnohem míň, než jsem doufala.

Přes prvotní zklamání jsem se z recenzentské hrdosti kousla, ostatně akční adventury, japonská velkoměsta a mystično mám ráda i tak, jenže Ghostwire bohužel moc neobstálo ani jako zástupce obskurního žánru magických stříleček v otevřeném městě. A to se pořád zvládám oprostit od své únavy velkými otevřenými světy s otazníčky, jen od nich vyžaduju trochu rozmanitější herní prvky.

Jako procházka po nočním vylidněném Tokiu, která patrně odpovídala prožitku během pandemie, poslouží Ghostwire: Tokyo poměrně hezky, ale jakmile se zvládám nudit u akčních pasáží, je to na pováženou. Nejvíc mě frustroval promarněný potenciál krásně vymodelovaného města s velmi originální premisou, naprosto zadupaný tuctovou, otravnou hratelností. Takhle příště už ne!

Duben: Weird West (2022)

zdroj: tisková zpráva

Přiznávám, že nejsem zrovna nejnadšenější fanynkou westernů – při nedávném lovení z paměti jsem si uvědomila, že jsem z tohohle žánru patrně cíleně a v kuse viděla akorát Tenkrát na Západě. Je to o to divnější, že mě třeba Morriconeho hudba hodně baví a ráda ji poslouchám třeba při psaní, ale celá kovbojská estetika, fascinace zlatou horečkou, střílením od pasu, popíjením whiskey v saloonech a další žánrové stereotypy mě zkrátka absolutně neberou.

Na druhou stranu, sandboxová hratelnost, mystično a štempl bývalých zaměstnanců Arkane dodaly Weird Westu tak zajímavou auru, že jsem byla ochotná přehlédnout všechny ostentativní šerifské hvězdičky společně s ostatními klišé a naplno se ponořit do patřičně pokroucené verze Divokého západu. Neobešlo se to bez zádrhelů – kromě jiného je konzolové ovládání dosti bolestivé – ale o kvalitách titulu dostatečně vypovídá, že jsem se přes ně zvládla přenést a stejně si ho zamilovat. Zkrátka mám slabost pro nelineární hry s poutavým příběhem, kde mají má rozhodnutí reálný dopad, a tak jsem ochotná překousnout nějaké ty chyby a neobroušené hrany. Technické problémy se většinou dají spravit, ale když hrám chybí duše, mají smůlu navždycky!

Květen: Slay the Spire (2019)

zdroj: tisková zpráva

Fantastická karetní roguelike byla mým prvním větším dohnaným restem loňského roku. Herní průmysl začátek letního sucha zahlásil snad ještě dřív, než jsme byli v minulosti zvyklí, a marně jsem vyhlížela nějaký nezávislý klenot, který by mě z čekání na godotovské AAA tituly vysvobodil. Nedalo se svítit, bylo potřeba zašmátrat v archivu.

Upřímně už si nepamatuju, proč jsem v něm sáhla zrovna po Slay the Spire, protože do karetních her pronikám obvykle jen velmi obtížně, patrně za to mohla dubnová nabídka PlayStation Plus. Jak mnohdy při recenzování her zažívám nadšení, které ještě nemám s kým sdílet, abych ho o pár týdnů po vydání marně sháněla, tady jsem s křížkem po funuse opakovaně přicházela já. „Proč jste mi neřekli, že je Slay the Spire super?“ „Ale my jsme ti to říkali,“ zaznívalo opakovaně od lidí, jejichž názorů na hry si vážím. Chuť mi to sice nezkazilo, ale opět jsem narážela na fakt, že když nemáte radost z hraní, zážitků a náhodou úžasně postavených balíčků s kým sdílet, je sotva poloviční. A že bychom měli resuscitovat Herní klub (RIP).

Červen: Tiny Tina’s Assault on Dragon Keep (2013)

zdroj: Gearbox

Sucho vyplňované úlovky z předplatného PlayStationu v červnu pokračovalo, a to ještě brutálněji, což vedlo k tomu, že jsem nehrála skoro nic. Zčásti za to mohla i E3, zčásti sezóna hudebních festivalů a pěkné počasí, které jsem po pandemické dvouletce chtěla trávit všude, jen ne doma u počítače nebo konzole.

Během nějakého odpočinkového večera jsme se ale doma usnesli, že bychom si zahráli něco ve dvou na jedné televizi. Ideálně v kooperaci a aby to nestálo moc peněz. Los padl na Tiny Tina’s Assault on Dragon Keep, na který měl můj muž prý docela hezké vzpomínky. Mě bohužel jen utvrdil v tom, že mě série Borderlands se svými náhodně generovanými zbraněmi (a obecně žánr looter shooterů) totálně deptá, protože nechci kydlit tisíce kostlivců, aby z nich vypadla identická zbraň se stejnými vlastnostmi a vyššími statistikami, protože se mi s tou aktuální hezky střílí, ale nepřátelům už ubírá neúnosně malé kousíčky zdraví.

Červenec: Citizen Sleeper (2022)

zdroj: Jump Over the Age

Čekala jsem, že mou červencovou hrou bude Stray, protože koho jiného by měla okouzlit kočička ztracená v kyberpunkovém světě. Mým favoritem se ale nakonec stal jiný kyberpunk se synťáky (kočička se v něm mimochodem objevuje TAKY), který mi na disku přistál kvůli recenzi a zahraničním doporučením, že jde o takové Disco Elysium ve vesmíru. Citizen Sleeper se pro mě nakonec stal jedním z nejpříjemnějších překvapení uplynulého roku a po mém hájení se probojoval i do našich Best of. Sice vyšel už v květnu, ale vyprahlou letní pustinu mi zálivkou skropil velmi bohatě.

Srpen: Saints Row (2022)

zdroj: Vlastní

Totéž se bohužel nedá říct o Saints Row, které bylo potřeba odbavit před naším odjezdem na Gamescom. Ze svého rozčarování jsem se vypsala jak v recenzi, tak i v redakční rekapitulaci největších zklamání 2022 a vlastně mám pocit, že si tohle boomerské nepochopení generace Z s recyklací toho špatného, co série Saints Row nabízela v minulosti, snad ani nezaslouží moc dalších zmínek.

Až jsem váhala, jestli v tomhle výběru nedat radši prostor nějakému demu z kolínské výstavy, ale ani z ní jsem neodjížděla tak nabitá dojmy, jak jsem v okouzlení minulými ročníky čekala. Prostoru pro pochybnosti, jestli mají podobné herní akce po pandemické přestávce vůbec ještě smysl, mi dala víc než dost. Což mě hodně mrzí, protože já jsem jinak velmi pro výlety.

Září: Yakuza: Like a Dragon (2020)

zdroj: tisková zpráva

A tak nastal čas na další virtuální výlet do Japonska a můj rest olbřímích rozměrů. Aleš si z nás v redakci utahuje, že do nás východní produkci nakonec vpraví, ať chceme, nebo ne, v mém případě ale stačí ponouknutí v podobě PlayStation Plus. Fungovalo předloni v případě remaku Final Fantasy VII, fungovalo i loni u Like a Dragon. Do téhle série jsem zkoušela proniknout už předtím s Yakuzou 0, dost záhy mě od ní ale odradil soubojový systém s postoji a nejvíc času jsem strávila u hracích automatů s drapákem.

V Like a Dragon jsem snad prvních dvacet hodin nemohla žádný ani najít, naštěstí pro mě ale disponuje klasickými JRPG souboji na tahy, společně se sympatickou partou nepravděpodobných přátel a samozřejmě také okouzlujícím idiotem Ičibanem Kasugou. V Yakuze jsem nakonec s přehledem utopila největší počet hodin za uplynulý rok a je to láska jako trám – až zvažuju, že zkusím ostatním dílům s realtimovými souboji dát ještě šanci.

Říjen: God of War Ragnarök (2022)

zdroj: Sony Santa Monica

Další šanci jsem bez otálení dala i Kratovi. Možná se teď divíte, proč ho mám v říjnovém výběru, když God of War Ragnarök vyšel až 9. listopadu. Sony nicméně patří k těm váženým vydavatelům, kteří hry posílají ve štědrém předstihu, a mně tak na PlayStationu přistál už někdy v půlce října. A zároveň nemá smysl tenhle odstavec nijak zvlášť natahovat – byl ostatně loni tou hrou, ke které jsem vyprodukovala snad nejvíc obsahu. Vedle recenze, dojmů a videí z hraní jsem se poprvé pokusila přiblížit tiktokové generaci s minivideorecenzí. A ověřila si, že tiktokerka ze mě vážně nebude. Zato pasivní konzumací krátkých videí jsem na vícero sociálních sítích strávila trestuhodné množství času.

Listopad: Pentiment (2022)

zdroj: Obsidian

Málokdy se stane, že nějaké větší studio zvládne čerstvě oznámenou hru vydat během toho samého roku. Obsidian je s Pentimentem světlou výjimkou a novinka zvládá být výjimečná i ve spoustě dalších ohledů: Vedle stylizace a hraní s písmy raného novověku je taky detektivkou, kde nevypátrat opravdového pachatele neznamená game over, a kromě toho je taky RPGčkem, kde se vůbec nebojuje. V mnoha ohledech umí být Pentiment odvážný a pro komplecionisty pak představuje hotovou noční můru, protože vás nenechá stihnout všechno, co byste chtěli a potřebovali. Inu, o důvod víc ho rozehrát znovu!

O objektivních kvalitách, po nichž v diskuzích tak často prahnete, svědčí pak i fakt, že si Pentiment kolem svého husího brku zvládl omotat prakticky celou redakci. Včetně hnidopichů, jako jsou Pavel nebo Bětka (;)). A to už něco znamená!

Prosinec: Fallout 2 (1998)

Svůj hráčský rok 2022 jsem čerstvě zavřela překvapivě konzervativně a možná i trochu unaveně. Do dlouhých, upovídaných Midnight Suns ani do ještě ukecanějšího High on Life se mi totiž po celoročním přísunu her se spoustou dialogů pouštět nechtělo, na závody a tím pádem Need for Speed Unbound jsem neměla náladu, The Callisto Protocol stojí moc peněz, co Zaklínač 3 a jeho upgrade pro nové konzole? Ne, hrála jsem ho přece už asi desetkrát. Zkraje měsíce jsem si osvěžila South Park: The Stick of Truth, u kterého jsem se zděsila při pohledu na ročník vydání, a během vánoční pauzy u rodičů dostála své novodobé tradici v podobě rituálu kolem instalace, tvorby postavy a tutoriálu Falloutu 2. Ne, nechci si načíst žádnou pozdější uloženou pozici, kde má moje charismatická postava ty mravence konečně za sebou. Proč se ptáte?

zdroj: Black Isle Studios