Prakticky celá redakce se v uplynulých dnech pohroužila do Baldur's Gate III, a tak znovu vyvstala jedna z odvěkých morálních otázek: Umíme být ve hrách zlí? V následujících řádcích se zamýšlíme nejen nad tím, proč nám tolik záleží na tom, co si o nás virtuální postavičky myslí a co to vypovídá o nás jako o lidech. Kdo je v redakci největší kruťas a kdo by naopak neublížil ani pixelovaté mouše?

Pavel Makal

Upřímně, nejde. Vždycky mám na začátku takové puzení, že tentokrát budu důsledně hrát skutečného zmetka, za kterým zůstává jen krvavá stezka napříč spálenou zemí a pláč vdov a sirotků, jenže nakonec stejně u prvního nebožáka prosícího o pomoc s banálním úkolem ustrnu a ještě mu nakonec řeknu, aby si slíbenou odměnu nechal, protože ji potřebuje víc než já.

Maximálně tedy dokážu být na někoho hrubý v rozhovorech a třeba v aktuální Baldur’s Gate III naplno využívám techniky přesvědčování, zastrašování a vyložených lží, většinou ale ne nutně se zlými úmysly. Účel zkrátka někdy světí prostředky a lidé často nevědí, co je pro ně skutečně dobré, pokud je někdo neponoukne správným směrem.

zdroj: Larian Studios

Vlastně jediná série, kde jsem si občas vyloženě zlé skutky vyzkoušel, byla série Fallout. Ve druhém díle jsem se tak dopouštěl honů na otroky (a dokonce jsem Metzgerovi a jeho gangu prodal i nebohého Sulika), určitě jsem odstřelil nějakého toho dětského kapsáře a ve spolčení s fašistickým vedením Vault City pořádně šlápl na krk nebohým ghúlům z Gecka. A kdo ve trojce nevyhodil Megaton do vzduchu, případně neprodal otravné haranty z Little Lamplight otrokářům z Paradise Falls, ať hodí kamenem!

Aleš Smutný

Kdysi bych vám řekl, že nedokážu hrát za opravdu zápornou postavu. Zkoušel jsem Sitha v KOTORu a vzdal jsem to po pár hodinách. V Baldurech? Nene. V Planescape: Torment? Hodný Bezejmenný. Prostě a jednoduše, tváří v tvář lidskému, elfímu, trpasli… dobře, trpaslíky škrtněte, utrpení prostě nedokáži zakroutit svými padoušskými kníry a hodit hobiťátko do jámy s hady. Ve Falloutu jsem vždy byl ten zářivý maják naděje, který masakroval jen bandity, gangstery a scientology. 

A rád bych řekl, že se tu vůbec nebavíme o Crusader Kings, protože to je realpolitik a tam to nikdy není osobní a ta částka za vybuchující kupky s hnojem a jedovaté pavouky také nesouhlasí. Prostě jsem byl jak ve stolních, tak počítačových RPG věčný zmatený dobrák, a tak trochu nudný hodný patron. 

Trochu se to začalo měnit v KOTORu 2, kde jsem si zahrál za šedého Jedie a kromě schopností z obou stran jsem se stavěl i zkostnatělému řádu (a Řádu) a volil si vlastní cestu. Trochu odbočkou byl v mém amorálním vývoji Mass Effect, kde to vlastně nebylo o tom být hodný a zlý, ale spíš konstruktivní a destruktivní. Ale ani tak jsem neměl vyloženě renegátského Sheparda, bouchnout bulvární reportérku je ještě v rámci příčetných mezí.

zdroj: tisková zpráva

Renesance mého vnitřního padoucha přišla s moderními iteracemi izometrických RPG. V Pillars of Eternity jsem byl ještě ten starý dobrý Aleš, ale jak se tvůrci začali učit psát své scénáře nečernobíle, měl jsem víc možnosti popustit uzdu své touze po podobně nečernobílých hrdinech.

V Tyranny šlo spíše o to, že celé prostředí vyzývalo k tomu, abyste byli nemilosrdní až krutí, ale pro mne bylo velmi osvěžující hrát postavu, která v tomto světě působila možná smířlivě, ale v jiných RPG by byla ten nejhorší možný záporák. Podobně jsem už experimentoval v obou Pathfinderech, které jsem pohříchu nedohrál a spoustu diskutabilních rozhodnutí jsem zvládl roleplayovat i v Torment: Tides of Numenera.

Samozřejmě, svou zpověď bych měl zakončit velmi aktuální Baldur’s Gate 3 a také tak učiním, protože už od Divinity: Original Sin ukazují Lariani, že umí psát komplexní postavy, které nemají jednoduché motivace – a příběhy, které nemají jasného vyznění. Zatímco před dekádami jste si pošramotili svou pověst hrdiny bez bázně a hany jen tím, že jste někoho požádali, aby vám za odvedenou práci zaplatil (och, jaká hrůza!), v dnešní době (a především v Baldur’s Gate 3) je to naprosté minimum.

Paladinové s Oath of Vengeance mají daleko k těm hodňoučkým paladinům, ale jde opravdu o fanatické zéloty. Stejně tak Oathbreaker dává možnost volit to, co je podle vás správné, a když k tomu přidáte Dark Urge… Občas odolám a nenechám zabít dítě, občas uspokojím svého vnitřního démona a třeba zkouším, jak dlouho vydrží mučený moje praktiky, aniž by vypustil duši. Někdy se ovládnu a někdy se s uspokojeným úsměvem dívám na masakr, ke kterému jsem aktéry lehce pošťouchnul. A nesmírně mě baví roleplayovat vlastně toho dobráka… který ale občas v nečernobílém světě udělá něco pro své osobní potěšení.

zdroj: Foto: Larian Studios

Honza Slavík

Silně záleží na tom, co si vlastně představit pod „zápornou postavou“, respektive jakým způsobem k nějaké takové definici přistupuje samotná hra. Pokud se jedná o nějakého lehce prvoplánového vyvrhele z přesvědčení, který je zkrátka automaticky vždycky do morku kostí prohnilý, pobíjí neviňátka prostě pro radost a je čistou esencí zla ve všech myslitelných rovinách, v žádné větší extázi z toho nebudu. To mi radši dejte egoistického, sobeckého prospěcháře, který ale nemusí za každých okolností volit jen bolest a utrpení ostatních, když se mu to zrovna nehodí.

Všeobecně vzato mi ale zlosynství jde prostě prachmizerně, protože ve hrách jsem z nějakého důvodu daleko větší lidumil než v realitě. Pokud hra dává na výběr, při prvním průchodu budu vždycky trapně hodný filantrop, budu hladit kočičky, krmit pejsky, sundávat děti ze stromů, sbírat bylinky pro nemocnou babičku a kavalírsky odmítat peněžité odměny. A i v tom druhém, pokud se k němu vůbec dostanu, se kolikrát ošívám, když mám páchat zlo. Nakonec častokrát selžu a stejně někomu pomůžu.

Vždyť mi ve hrách, ve kterých to jde, ani nevadí jezdit podle předpisů! A ne, nemluvím třeba o Euro Truck Simulatoru, kde se s tím tak nějak počítá, ale kolikrát jsem se přistihl, jak poctivě dávám přednost na křižovatkách v GTAčku! No řekněte, je to normální?

zdroj: tisková zpráva

V paměti mi vyvstávají vlastně jen tři hry, kde jsem vyloženě chtěl páchat nepravosti – první KOTOR a kariérní dráha nejčernějšího Sitha, jakého si lze představit, pak Might & Magic 7, kde mají zlí hrdinové daleko stylovější domovské město, a Assassin’s Creed Valhalla. Jenže tam mi do snahy o historicky akurátní přístup k vikinskému nájezdnictví zas hodili vidle vývojáři, když vám hra u třetího posekaného mnicha vlepí záhlavec a vrátí vás k poslednímu checkpointu. Škoda.

Ondra Partl

Nejde. Pokud hra nabízí možnost volby, vždycky do nich promítám svůj morální kompas a snažím se do postavy obtisknout kus sebe. Tím sice neříkám, že bych byl nějaká Matka Tereza, ale pomáhat zamilovaným chasníkům, sbírat tuříny místo čeledína nebo pomáhat s bolístkami nebohým, téměř vyléčeným fanatikům, to mé srdce vždycky zahřeje. A upřímně nejsem schopen své přesvědčení překonat.

I když se pustím do několikátého průchodu, plně rozhodnutý, že tentokrát přinesu na všechny kolem sebe pouze zmar a zkázu, nakonec to nevyjde. Krásným příkladem může být aktuální Baldur’s Gate III, ve kterém jsem začal svou druhou kampaň s postavou s Dark Urge. Na začátku jsem byl připravený zcela pustit uzdu svým krvelačným choutkám, abych po nakopnutí první veverky všechno přehodnotil.

zdroj: Vlastní foto autora

Zkrátka a jednoduše, jakmile hra dává na výběr, ve většině případů nejsem schopný udělat jiné rozhodnutí, než které bych udělal v reálném životě. Možná se díky tomu ochuzuji o slušnou porci zajímavého obsahu a nakonec všechny mé opětovné průchody končí úplně stejně, ale bohužel.

Jakub Malchárek

Za záporáky hraji často a rád. Chce to občas pořádnou dávku potlačení vlastní přirozenosti a vcítění se do co nejzkaženějšího parchanta, ale když se jednou k takovému zlému průchodu zavážu, většinou v něm setrvám a ženu jej do extrému.

Například momentálně procházím Baldur’s Gate III za postavou s Dark Urge, a je to temné nutkání, kterému se zcela oddávám. Skonaly díky mně děti, zavraždil jsem matku sovomedvěda i s mládětem (upřímně mi ale v ten moment dost cukalo), brány Smaragdového háje jsem otevřel goblinům. Zkrátka Faerûn to má už teď spočítané. Nebo bych měl možná vyhledat odbornou pomoc.

Nutkání procházet hry za antagonisty ale vnímám teprve v posledních letech. Začalo mi vadit, jak si z vás, potenciálních udatných hrdinů, dělá každý rohožku a osobního poslíčka. A ještě je u toho na vás drzý! Je ale pravda, že existuje jen hrstka her, které mají natolik rozvité možnosti, že se zlým průchodem počítají a zpracovávají jej dobře. On ani ten Mass Effect a systém paragon/renegade není v tomhle kdo ví jak geniální a jde spíše o kosmetickou berličku k roleplayi. Ve výsledku totiž není zas takový rozdíl v tom, jestli galaxii zachrání Shepard-Dušín, nebo Shepard-hajzl.

Výborně jsem si užil příklon k temné straně síly v KOTORu. Jednak černá a červená spolu hezky ladí a jednak mě dokonale uchvátilo, jak se zlá rozhodnutí podepisují na vzhledu postavy. Podobně skvěle to mělo zpracované i Fable. Hned ve druhém průchodu Fallout: New Vegas jsem se přidal k Legii otrokářů, libovolné The Elder Scrolls hraji napoprvé za Dark Brotherhood. No a nesmím zapomenout na své oblíbené izometrické RPG Tyranny. To v podstatě ani hraní za ty dobré neumožňuje.

zdroj: tisková zpráva

Šárka Tmějová

Jde i nejde. V prvním průchodu většiny RPG se obvykle neubráním hraní totálního klaďase, který chce všem pomáhat, i v obavě, že si škarohlídským přístupem zavřu spoustu dveří a nepovinných úkolů. Jen málokterá hra totiž umí zlouny patřičně motivovat a ve snaze hráčské publikum vychovávat je za jejich výstřelky netrestá. Dost často jsou navíc zlotřilé volby spíš vyloženě komické až nesmyslné - třeba renegátská velitelka Shepardová, která nejdřív střílí a rozdává rány pěstí, a až potom se ptá na otázky, působí spíš jako prvoplánová postavička z animáku, která je zlá... jen aby byla zlá.

Hodně jsem si tak užívala třeba hraní za pologramotného detektiva se sklony k fašismu v Disco Elysium, což je ostatně hra, která politické nuance a pochybné volby umí glosovat s grácií jako snad žádná jiná. Navíc výstřední chování vyloženě odměňuje a naopak se tak trochu vysmívá konformním pokusům o řešení situací. Stejně jako Tyranny, kde je ochota pomáhat po zásluze trestána a hodné postavy z něj vycházejí jako totální ňoumové, kteří zůstanou každému jen pro smích.

zdroj: tisková zpráva

A pak je tu samozřejmě aktuální Baldur's Gate III. V samostatném článku už jsem psala, že hodlám hrát za prospěchářskou mrchu, a dle očekávání je to vážně zábava. Nemalý podíl na tom má i dabérka Amelia Tyler, která jako by si vyprávění zlých voleb tak nějak víc užívala a její sametový hlas jim dodává ten správný ďábelský šarm. Navíc mi po dlouhé době ani nevadí ve hře selhávat - zpackané hody kostkou generují občas tak vtipné situace, že jsem víceméně rezignovala na načítání starších pozic, pokud nejde o život někoho z mých oblíbenců. A to dokonce ani nehraju za postavu s náhodným nutkáním ke krutostem.

Občas ale prostě nemůžu odolat zdánlivě bezdůvodné touze nakopnout veverku. Nebo stvořit velmi žárlivý vztahový pětiúhelník, kde se chce polovina osazenstva navzájem pobodat. Ve virtuálních krutochvílích je v případě třetího Baldur's Gate zkrátka něco sympaticky poťouchlého a Lariani velmi dobře vědí, jak tahat za nitky mojí zvědavosti. Hm, co by se asi mohlo stát, když zatáhnu za tuhle páku s nápisem ODBLOKOVAT BRZDY... 

Vašek Pecháček

Chcete, abych přesvědčivě hrál zlou postavu a byl svoje hrozné činy schopný unést? Je to jednoduché: Dejte mi hru, jakou je už několikrát zmiňovaná Tyranny.

Myslím, že pro mě v životě hraje až příliš důležitou roli to, co si o mně ostatní myslí, a stejná věc mi brání být na lidi ošklivý ve hrách – jak se na to ti vesničané budou tvářit, když je oberu o všechny peníze? Co si o mně řeknou, když zmasakruju jejich muže a zotročím jejich ženy a děti?

Co tím pádem potřebuju? Potřebuju svět, ve kterém je normální být zlý, krutý, sobecký, nemorální. Svět, ve kterém je pěkně divné pro někoho něco udělat jen tak, protože si chcete zlepšit karmu. „Slyšeli jste? Zachránil koťátko ze stromu a vůbec nikoho během toho nezbičoval! Hanba!“ Zotročená, na kolena sražená společnost, kterou si kompletně podmanil temný pán, tohle rozhodně splňuje.

No a nebo třeba zafungují terapie, mně začne být víc fuk, co si o mně kdo říká, a pak se mi i v tom Balduru podaří hrát za totálního psychopata s vedlejším benefitem sbalení temné paladinky Minthary. Času na to mám dost, k téhle hře se hodlám vracet ještě roky.