Tady u nás na Games.cz často vyzdvihujeme postavy, které nás ve hrách extrémně baví, ať už v rámci každoročního Best Of, nebo příležitostných článků týkajících se třeba Mass Effectu. Dneska na to ale jdeme trošku jinak: Místo šťastných vzpomínek vám předestřeme ty nepěkné a vypíchneme postavy, které nás ve hrách nejvíc otravují a všelijak jinak štvou. Podělte se s námi o svůj vlastní výběr v komentářích nebo na našem Discordu!
Pavel Makal: Ashley Graham (Resident Evil 4)
zdroj:
Foto: Capcom
Když Bětka navrhla tohle téma, okamžitě jsem věděl, o jaké postavě budu psát. Jen těžko by se mi hledal lepší příklad otravnosti, než jaký představuje rozmazlená a uječená dcera prezidenta, jejíž záchranu dostane za úkol Leon S. Kennedy.
Ashley Graham je dokonalým protipólem Elizabeth z BioShock Infinite. Zatímco ta se o sebe dokázala bez problémů sama postarat a ještě vám (respektive Bookerovi) házela tu náboje, tu proviant, Ashley je tváří v tvář nebezpečí zcela bezmocná, o čemž vás neustále přesvědčuje svým bědováním. Jen těžko byste spočítali, kolikrát v průběhu putování padne do nějaké (očividné) pasti, případně se nechá popadnout zmutovaným příslušníkem řádu Los Iluminados.
V takovém případě musíte rychle reagovat a ze spárů parazitem prolezlého zlobivce zachránit vřeštící dívčinu dřív, než ji tento stačí odnést kamsi do temných chodeb zámku rodiny Salazarů. Ashley má navíc svůj vlastní health bar, na který musíte dávat neustále pozor.
Jedinou spásou je jeden z bonusových kostýmů představující středověké brnění. Díky němu je vaše chráněnka zcela imunní vůči fyzickým hrozbám a navíc je v něm příliš těžká, než aby ji mohl některý z řádových zmetků unést. Její vyděšený jekot „LEEEOOON“ mi v uších zní celé ty dlouhé roky od vydání a vůbec mě netěší, že si ho zřejmě zopakuju i v remaku.
Aleš Smutný: Alistair (Dragon Age)
zdroj:
Foto: BioWare
Na to, aby se někdo dostal do žebříčku mých nejotravnějších postav, se mnou musel strávit dost času, být dostatečně důležitý a hlavně být opravdu otravný. Tím se nám výběr zužuje na příběhová RPG, protože tam mohou NPC, respektive vaši parťáci, naplnit všechny tyto předpoklady.
Kdybych hrál déle Fallout 4, určitě by byl vpředu Preston Garvey, ale otravná byla popravdě celá hra, takže sorry, Prestone. Hodně blízko byl idiotský zajíc hippity hoppity Zipper T. z Animal Crossing: New Horizons, protože má pitomé hlášky, vypadá, jako kdyby ho praštila po hlavě cihla (opakovaně) a hlavně vám celý ostrov zaneřádí svými stupidními vajíčky, ze kterých můžete stavět jen nevkusné věci. Nicméně je na ostrově jednou za rok, takže nakonec vyhrává kňoural všech kňouralů, Alistair z trilogie Dragon Age.
Na začátku se Alistair zdál být tím správným, idealistickým parťákem pro mého nebohého Wardena. Postupem času se z něj ale stala osina v zadnici. Uprostřed temného světa, kde vražda dítěte není zločinem (teoreticky) a i temná Morrigan je skoro kladná postava, si Alistair pořád uchovával svoje stupidní ideje a když něco nešlo podle jeho představ, fňukal, stěžoval si a byl nešťastný.
Pořád se mu něco dělo. „Ach ne, umřel Duncan, proč zrovna já? Ach ne, vyvraždili celou vesnici, proč zrovna já? Ach ne, mám být králem, proč zrovna já? Ach ne, mám si vzít hezkou královnu, proč zrovna já?“ Přitom zrovna Anora, díky své dominantní povaze, k Alistairovi seděla! Možná je to tím, že můj Warden byl z pronásledované a celkově mizerně si žijící komunity divokých elfů, ale Alistair byl z jeho pohledu prostě fňukna. Musel jsem ho dokopat k tomu, aby vládl a mohl své myšlenky uvést v realitu, ale…
…Ale když jsem ho potkal v dalších dílech, pořád to byl ten nešťastný, akce neschopný Alistair. Což, pravda, svědčí o konzistenci scenáristů ohledně jeho postavy, ale jak Hawke, tak hlavně Inkvizitor měli chuť Alistaira, byť trochu dospělejšího a melancholičtějšího, profackovat. Nebo za to možná mohlo mé dobrodružství z jedničky.
Zkrátka a dobře, Alistair je skvěle napsaný otrava, což z něj dělá pro mě nejotravnější postavu v jakékoliv hře. Tak už si proboha přestaň stěžovat!
Adam Homola: Fi (The Legend of Zelda: Skyward Sword)
zdroj:
Foto: Nintendo
Nejotravnější postava? Můj nejbližší soused v Civilizaci, který se zrovna v ten nejméně vhodný moment přestane kamarádit, začne prudit a kazit mi plány. Ale kdybych měl být méně abstraktní a jmenovat jednu konkrétní bytost, ukážu prstem (prostředníkem!) na Fi z The Legend of Zelda: Skyward Sword (HD).
Pro mě osobně jde snad o tu nejotravnější postavu vůbec z jediného prostého důvodu. Nejde ani tak o to, že bych musel přetrpět její hlášky, přítomnost nebo že by překypovala stylem humoru, který mi moc nesedí (ehm, Claptrap). Fi vám totiž regulérně přerušuje hru a brání v dalším postupu, dokud si ji nevyslechnete nebo aspoň neodklikáte. A dělá to naprosto bezdůvodně.
Přitom věřím, že na papíře musela znít tahle postavička designérům z Nintenda jako opravdu dobrý nápad. Fi je totiž vaše modrá rádkyně, která vás provádí po Hyrule a nabízí cenné tipy a triky. Jenže v praxi to vůbec nefunguje. A nejenže to nefunguje, kazí to celou jinak velice dobrou hratelnost. Fi vás každou chvíli zastavuje a kecá vám do hraní, přičemž z 99 procent nemá co říct: Opakuje dříve řečené nebo urgentně upozorňuje na něco, co by v danou chvíli už nemohlo být očividnější.
Fi zkrátka ničí atmosféru, zastavuje samotnou hru, podkopává nohy jakémukoliv pocitu dobrodružství a ještě ze mě dělá debila. Nemůžete ji vypnout, nemůžete ji přeskočit, nepomůže třeba ani ztlumit zvuky a poslouchat k hraní nějaký podcast. Fi vás rozzuří, ať už děláte nebo posloucháte cokoliv.
Vašek Pecháček: Illusive Man (Mass Effect)
zdroj:
Foto: BioWare
Šéf lidské extremistické organizace Cerberus se svýma kybernetickýma očima a obřím sluncem za okny sice možná vypadá cool, ale postupem času mě začal štvát jako žádná další postava sci-fi série Mass Effect – a to včetně staré známé rasistky a Udinovy kámošky Ashley Williams. Proč? Protože, ačkoliv Martin Sheen dělá všechno proto, aby publiku prodal iluzi protřelého manipulátora, slova a činy Illusive Mana většinu času vůbec nedávají smysl.
Zpočátku je tenhle chlapík zajímavý. Chce to nejlepší pro lidstvo, klidně na úkor ostatních ras, s čímž sice můžete nesouhlasit, ale rozhodně to pochopíte. Jenže pak se to celé strašlivě zvrtne. Illusive Man se začne chovat jako ten nejobyčejnější záporák, zvlášť ve třetím díle, kde tenhle údajný milovník lidské rasy pravidelně masakruje svoje vlastní vědce a inženýry, jakmile dokončí svoje dílo. Plácá něco o tom, jak je potřeba vylepšit pozice lidstva ve vesmíru, a pak dělá první poslední pro to, aby reaperská invaze uspěla.
Nejhorší ze všeho je, že když ho v roli Sheparda nebo Shepardové potkáte, tak mu nic z toho pořádně nemůžete vyčíst! On pořád jenom blekotá svoje nesmysly, za ním plápolá obrovská koule plasmy a člověku nezbývá než tomu užvaněnci zpoza monitoru impotentně hrozit pěstičkou.
Ano, všechno se to dá omluvit prostým: „Vždyť byl přece indoktrinovaný!“ Ale to je zaprvé neuvěřitelně levná narativní berlička, zadruhé už jsme ji jednou viděli, a to zpracovanou mnohem líp, když se na scestí v jedničce ocitl slavný vesmírný policajt Saren, no a zatřetí mi byl přislíben filozoficky a morálně zajímavý antagonista, kterého by dokonce v určitých situacích mělo být možné považovat za spojence, a nakonec se z něj vyklubal obyčejný nudný padouch. Každý další rozhovor s ním se progresivně stává čím dál tím nesnesitelnějším. A to mě otravuje.
Alžběta Trojanová: Claptrap (Borderlands)
zdroj:
Foto: Gearbox
Jako starý hater mám samozřejmě na seznamu otravných postav hned několik kandidátů, ať už jde třeba o Atrea z mého jinak velmi milovaného God of War, Max Caulfield z Life is Strange nebo Ciri ze Zaklínače 3 (ano, vím, neshodneme se). Výběr je veliký a rozhodnout se jen pro jednoho není nic snadného. Dokonce jsem dlouho zvažovala, jestli tenhle sloupek nevěnovat Johnnymu Silverhandovi vzhledem k tomu, že je jedním z důvodů, proč mi Cyberpunk 2077 nebyl po vůni.
Vítěznou korunu mezi otravnými postavami si ale nakonec odnese Claptrap z Borderlands. Pamatuju si, jak jsem si pustila začátek, tuším, že Borderlands 3, kde vás tenhle neobyčejně otravný robot provází nepřeskočitelným tutoriálem a sype do vás humor, který rozesměje jedině tak školáky z šesté třídy. Hlášky, trapnovtipy, ale i fakt, že se z toho nemůžu nijak vymanit, mě naprosto odradily. Borderlands jsem hrála jen chvíli, abych to nakonec celé vypnula. A to i přesto, že Claptrapa nebylo aspoň po úvodním tutoriálu už tolik vidět.
Když jsme se o tématu otravných postav bavili v redakci, Aleš s Pavlem zmínili, že Claptrap byl dobrý například ve druhém díle Borderlands. Známkou dobré postavy je ale i to, že ví, kdy už je načase odejít do důchodu. I ta nejlepší čokoláda pod sluncem se jednou přejí! Claptrap navíc rozhodně nebyl nejlepší čokoláda, ale spíš Studentská pečeť, kterou všichni tolerujeme jen kvůli nějakým zašlým vzpomínkám na dětství. Děkuji, nechci.
Patrik Hajda: Spider-Man (Spider-Man)
zdroj:
Sony
Přiznám se, že toto zadání je pro mě nelehkým úkolem. Já na ty postavy zas tak zaměřený nejsem, poněvadž ve SnowRunneru, závodních hrách a nejrůznějších „divných“ simulátorech jich povětšinou moc nenajdete. Proto jsem se rozhodl vtělit do někoho, pro koho není těžké ukázat prstem na skutečně otravnou postavu. Do nebohé Juriko Watanabe, která coby seriózní kapitánka newyorské policie musí chtě nechtě spolupracovat se Spider-Manem. A ten jí pořádně pije krev.
Dětinský přístup a pokus o humorné hlášky tohoto samozvaného strážce pořádku imponuje málokomu z jeho blízkých a známých, ale zrovna Watanabe si ve hře Spider-Man od maskovaného Petera Parkera vysloužila pořádnou dávku ryzího pruzení.
Svým způsobem je Spider-Man pro Watanabe takovým Claptrapem pro spoustu hráčů. Hlášky Pavoučího muže, kdy si hraje na „Spider-Copa“, mění hlas a vlastně nebere situaci ani trochu vážně, jsou pro snaživou Watanabe vyloženým utrpením, kterému naprosto a zcela rozumím. Kdyby vznikla hra o této kapitánce, v níž by iritujícím způsobem sehrál svou vedlejší roli Spider-Man, tak by celý tento můj text měl samozřejmě mnohem větší smysl, ale je to jediná situace, která mi přišla na mysl, když se řeklo „nejotravnější postava ve hře“.
Z pohledu hráče to neplatí. Plnými doušky jsem si kočkování mezi Spider-Manem a Watanabe užíval a těšil se na další vytočení té vážné ženštiny, která se bez mojí pomoci neobejde. Ale být jí, začínal bych pomalu sahat po služební pistoli.
