Jak bychom přežili 24 hodin ve hře, kterou jsme hráli naposledy
zdroj: Electronic Arts

Jak bychom přežili 24 hodin ve hře, kterou jsme hráli naposledy

5. 7. 2022 17:00 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

Když už máme ten svátek a užíváme si zaslouženého volna, rozhodli jsme se, že si aspoň položíme jednu klasickou otázku známou z internetových diskuzí. A doufáme, že vy na ni v komentářích nebo u nás na Discordu odpovíte spolu s námi. Princip je jednoduchý: Vzpomeňte si, jakou hru jste hráli naposledy, a pak nám napište, jak byste v ní dokázali přežít aspoň jediný den. My jsme se s tím vypořádali následovně:

Pavel Makal

Jak bych přežil? Stručně řečeno – blbě. Pokud nepočítám bonbónovou dystopii Candy Crush Saga, kde bych byl jen jedním z mnoha různě barevných cukrátek propadávajících se do nicoty, dvě poslední hry, které aktuálně oblažují mou obrazovku, jsou střídavě Fortnite a Dead Space. A jen těžko volit, kde bych přežíval raději.

Myšlenka na Fortnite mě stresuje z celé řady důvodů, primárně proto, že bych musel nejdřív vymyslet co nejoriginálnější kostým, abych na bojišti nevypadal jako neplatící socka. Nevím, jestli by se mi povedlo sehnat můj nejoblíbenější outfit antropomorfního banánu, ale pokud ano, ani zdaleka bych neměl vyhráno. Nejenže je žlutá obludnost perfektně viditelná i v šeru a na dálku, ale kromě dalších desítek soupeřů bojujících na ostrově o život by moje zdraví ohrožovaly smečky (pravda, ochočitelných) vlků a divočáků, případně Darth Vader a jeho pohůnci, kteří si tu zřídili prázdninový tábor.

zdroj: vlastní video redakce

V případě Dead Space by situace samozřejmě byla o něco horší, protože bych se nejen musel potit ve velmi svazujícím skafandru vesmírného údržbáře, ale ještě bych byl vystavován permanentnímu proudu rozličných tělesných tekutin či částí, nemluvě o zmutovaných miminech, která jsou ještě o kus děsivější než ta skutečná.  Výhodou by samozřejmě byla možnost využít plasmovou řezačku k žertovným tělesným úpravám necromorphů, naopak nevýhodou by bylo halucinování o mrtvé lásce.

Asi bych měl hrát méně stresující hry…

Patrik Hajda

V mém případě by jeden den v poslední hrané hře byl velmi hektický, lehce nebezpečný, ale rozhodně ne smrtící. A navíc by se mi tím splnil sen o vlastní farmě. Naposledy jsem totiž se ženou odkrajoval další a další den v kooperačním režimu Stardew Valley, kde co nevidět přijde zima.

Můj den by byl úplně stejný jako každý jiný. Po brzkém vstávání bych vyrazil pohladit všechny slepičky, kachničky, kravičky, ovečky, kozičky a po poslední hře i prasátko, posbíral bych vajíčka a dal dělat majonézu, podojil bych a dal vyrábět sýr, dále bych posbíral kraby, raky a šneky z pastiček, načež bych si sedl na břeh a nalovil pár ryb.

Kdyby zbylo trochu času, zaskočil bych do dolu pro špetku adrenalinu, kde bych zranění od kostlivců a slizáků hojil s pomocí důlní mrkve, borůvek a v lepším případě i dortu či hambáče. Nakutal bych drahokamy nedozírné hodnoty a spolu s prodanými majonézami a sýry za jediný den královsky zbohatl.

Pak bych jen vyčerpáním ulehl do postele vedle své milované, která mezitím obdělala zahradu, pokácela půlku lesa, dala vystavět novou kuchyň a větší stodolu, zasadila ovocný sad a prodala vypěstované plodiny za další majlant. Jo, žili bychom si jako v pohádce, třebaže bychom se vůbec nezastavili. Ale kdo by se jen válel? To je nuda!

Jen tak pro zajímavost, kdybychom řešili deskové hry, tak bych se ocitl v pořádně mokrém vězení. Stala by se ze mě placatá rybička v akvárku vymezeném pro přesně šestnáct vodních tvorů a zcela bezvládně bez možnosti pohybu bych sledoval, jak se prostor kolem mě neprodyšně uzavírá cizími těly.

Jediné, v co bych mohl doufat, je přítomnost druhů po mém boku, protože přesně tak se boduje v nové české hře Akvárko. Ale nejhorší na tomto osudu je, že jakmile je akvárko zkompletované, tak ho jeho vlastník jedním tahem celé zničí, chytne mě do síťky a umístí do ještě horšího vězení – na dno suché, temné krabice! Snad si brzy najde čas na další partičku a já zase na pár desítek minut uvidím denní světlo…

Alžběta Trojanová

Myslím, že tímhle tématem propluju (doslova) v pohodě. Zrovna včera jsem totiž hrála s kamarády Raft. Přestože jde o survival hru, není to žádný hardcore. Na svém voru postupně sbíráte kousky naplavenin, vylepšujete loďku, chytáte ryby a nárazově navštěvujete ostrovy v okolí. 

zdroj: Archiv

Když jsme tak procházeli palubou našeho už několikapatrového korábu HMS Polska, kde jsme měli zařízenou nádhernou kuchyň, útulnou koupelnu s vanou a záchodem, ložnici se světelnými řetězy a měkoučkými koberci, všichni jsme se shodli, jak by nám vůbec nevadilo tady žít. 

Vaření, starání se o zeleninovou zahrádku, ale třeba i výroba barev pro dekorace nabízí příjemné uspokojení z dobře odvedené práce. Navíc to vše na čerstvém vzduchu v souladu s přírodou, úplný sen pro zapšklého mileniála. Jasně, můžete tu narazit na agresivní žraloky nebo třeba divoká prasata, co vás ošklivě potrhají, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Tak kdo ví. Třeba se dočkám, až se zvednou hladiny oceánů.   

Šárka Tmějová

Já bych si žila vlastně dost standardně. Mou poslední hrou je nedávno zrecenzované sci-fi kyberpunkové RPG Citizen Sleeper, které se odehrává na odlehlé vesmírné stanici, kde vám za běžných okolností žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Když bych si navíc uchovala svou masovou schránku, mohla bych si mezi androidy užívat lidských privilegií plynoucích z absence korporátního majitele, ale zároveň řešit takové ty běžné trampoty, jako co budu jíst a kde budu spát. 

Na druhou stranu, obojí se dá na 24 hodin relativně pohodlně oželet, takže hledání rentabilního zaměstnání bych nechala na nějaké jiné budoucí Šárce, která by patrně stejně byla naprosto vyplesklá z toho, že najednou vesmírem pluje na úplně jiném kousku šrotu, než je naše matička Země, a nejspíš by na pracovním pohovoru nezvládla udělat moc dobrý dojem. Asi byste taky nedali flek někomu, kdo se vyptává, jak se v nulové gravitaci chodí na malou a jestli jste si kvůli těm cool implantátům opravdu nechali uříznout ruce, jako by v budoucnosti žil první den nebo co. 

zdroj: Jump Over the Age

Kdepak, místo toho bych se šla projít a zkusila v davu na Erlin's Eye najít některé své známé, směnila svůj životní příběh za houbovou polévku od Emphise anebo Tale pomohla během nudné směny za barem a vydělané drobáky potom prohrála v kostkách. A u toho samozřejmě pořád jančila, že jsem ve vesmíru a jestli si tu spoustu natípaných fotek budu moct dát na Instagram. Jop, přežít den ve světě Citizen Sleeper nebude problém.

Vašek Pecháček

No, tohle by velmi pravděpodobně nedopadlo vůbec dobře. Přitom jsem byl takový kousíček od toho, aby se mi žilo jako v peřince! Než jsem odjel na cestu za hranice republiky, zahrál jsem si na dobrou náladu pár hodin Football Manageru 2022, a jakkoliv jsem někdy z chování svých připitomělých svěřenců na pokraji infarktu, na lavičce Manchesteru United bych pravděpodobně přežil docela pohodlně.

Ale bohužel. Ve vlaku do Rakouska jsem se, já idiot, neprozřetelně pustil do Pokémon Diamond na staré dobré Nintendo DS. A i když se Pokémoni tváří jako série pro děti, kde může Charizard sesmažit Bulbasaura na troud a ten, místo aby v extrémních bolestech pošel, je po jedné návštěvě Pokécentra zase jako nový, realita by určitě byla trošku nekompromisnější.

Vašík by se octl v usměvavém světě veselých lidí, kteří nemají na práci nic lepšího než celé dny postávat na cestičkách či v hluboké trávě a čekat na to, až je porazí a připraví o peníze desetiletý fakan. Tihle dobráci by mu jistě doporučili, ať se vydá na svou vlastní velkolepou cestu divočinou, ať objeví celý region Sinnoh, ať si zkrátka užije úžasné dobrodružství, kterým je život trenéra pokémonů!

Někdo by Vašíkovi vtiskl do ruky pokéball. On by se s jiskrou v oku vypravil ven z města. Z nejbližšího křoví by na něj vyskočila Rattata. Zakousla by se mu do stehna dřív, než by stačil mrsknout balónkem. Jeho zděšený řev by vyplašil opodál se pasoucí Ponytu, která by instinktivně vypálila ohnivý útok. K Vašíkově noze by rázem byla přiškvařená krysí pečínka, zatímco by se ze sebe zoufale pokoušel strhat zbytky doutnajících hadrů. Pak by se bůhvíodkud vyloupl Pikachu, vesele by kvíknul svoje jméno a popravil Vašíka elektrickým šokem, který by mohli v Zelené míli jenom závidět.

Myslím si, že radši zůstanu u virtuální verze.

Nejnovější články