„Válka, válka se nikdy nezmění!“ První Fallout dnes slaví 25. narozeniny a za dobu své existenci si tahle série zvládla z většiny naší redakce ochočit vášnivé obyvatele Vaultů. Protiatomové kryty sice zatím nestavíme, ale na postapokalyptickou pustinu vždycky rádi vzpomínáme – zejména u tak významného jubilea!
Aleš Smutný
Miluju Fallout. Je to třetí hra, do které jsem se zamiloval celým svým srdcem (po Dungeon Masteru a Wizardry VII). Je škoda, že jsem pořádný Fallout nehrál dvacet let. Ale o tom později.
Pamatuju si, když jsem jedničku dostal do ruky prvně. S kamarádem na střední jsme se dostali k Falloutu a Diablu ve stejnou dobu, on se bláznivě zamiloval do Diabla, já do Falloutu, a i když jsme hráli oboje, trumfovali jsme se, který build by víc uspěl: Jestli fire mage, nebo max AP crit sniper (ano, byla to střední škola).
Pak přišel druhý díl a s ním strávené stovky a další stovky hodin. Hru jsem dohrál čtyřikrát, pětkrát, a to se většinou k titulům nevracím. Do hraní se pustil i můj otec, ze kterého se vyklubal největší Fallout 2 fanatik. Svým „vyberu vše“ hru dokonce zkusil rozbít a svého času by měl na MadBrahmině vlastní cedulku slávy, kdybychom nepřišli o jeho save.
Fallout 2, to byly stovky drobných, úžasných momentů. Vztek, když mi zabili Sulika a já všechny raidery, kteří za tím stáli, střílel do kolen, aby mi neutekli, a následně jsem je upálil molotovy (to není psychická porucha, to je roleplay!). Hrdinský boj s hordou mutantů a emzáků v podpalubí tankeru, kde jsem jen stál zády ke zdi a střídal stimpack a rány sledgehammerem, občas proložené střelou sniperky do nohy, abych zpomalil další vlnu. No a po dohrání experimentování s buildy, včetně kung-fu mistra… To byly časy.
Fallout Tactics jsem bral jako velmi zábavnou odbočku, které chyběl příběh, a proto pro mě nepředstavovala plnohodnotný zážitek, ale zároveň jsem se mohl takticky dosyta vyblbnout. Nu a pak přišel Fallout 3 a…
A já zaplakal. Hořce. Tahové souboje byly v tahu, VATS ve 3D pořádně nefungoval a celý zážitek mi přišel poloviční oproti časům dvojky. New Vegas tenhle dojem mohlo a mělo napravit, ale přiznám se, že jsem prostě konzerva a nepřenesl jsem se přes absenci izometrického pohledu. Příběh byl dobrý, ale samotný „crunch“ mě neustále stahoval zpátky do pozice, kdy se mi nechtělo tímhle způsobem řešit boj.
Pak přišla čtyřka. Do té jsem nastoupil s nadějemi, ale po tuctu hodin šla z disku. Pardon, ale tohle opravdu není můj Fallout! Je to doslova opak toho, co dělalo Fallout tak skvělým. Slyšel jsem i něco o hře s číslem 76, ale prý tam nebyla NPC… (Ne, vážně, na začátku jsem hru zkusil a rychle zase vycouval.)
Takže, i když vlastně existuje více her série, které mě neuspokojily než těch, které to zvládly, Fallout je pořád má velká, nehynoucí láska a k druhému dílu jsem se vracel i v poslední pětiletce. Jeho svět je ikonický, svými pravidly unikátní, a i když se třeba v podobě Wasteland 3 objevil důstojný nástupce, pořád mi chybí ta izometrická akce s Nuka Colou, tunou roleplaye a nevypočitatelnými situacemi.
Jednou se třeba vrátí. Do té doby tu mám pořád dvojku a ano, i ten Wasteland, ze kterého vlastně Fallout prapůvodně vzešel. Ale neříkejte mi, že v době, kdy se daří oživovat žánr tahových izometrických RPG, tu nebude prostor na další Fallout podle starého střihu! Že, Bethesdo? Microsofte? A opovažte se přijít s další mobilní hrou! Tssdzzzk. Poznáte? To je zvuk spouštění tahového souboje!
Vašek Pecháček
První Fallout je pro mě něco jako korunovační klenoty Brunejského sultanátu – asi to bude fakt úchvatné, ale já s tím bohužel nemám žádné velké zkušenosti. Zato se dvojkou se pojí jedna z mých oblíbených herních vzpomínek, o kterou se tu s vámi samozřejmě nemůžu nepodělit.
Byli jsme s kamarádem ve slovenské vísce jménem Poniky, kde žili jeho prarodiče, a z Banské Bystrice za námi přijel na návštěvu starší bratranec Rišo. My jsme byli sotva desetiletí caparti, jemu bylo 16, takže nás oblažoval povídačkami, jak o víkendu někomu v baru rozbil hubu („Povedal mi, že som gay, tak som ho jebol!“), učil nás nenápadně přelézat sousedův plot… A hlavně s sebou přivezl herní počítač. A na něm takové hry, z nichž jsem slzel blahem.
Poprvé v životě jsem tam spatřil Baldur’s Gate II. Poprvé jsem fascinovaně pozoroval Icewind Dale II. No a dostalo se i na Fallout 2… Který jsme si dokonce s kamarádem na rozdíl od ostatních her mohli sami vyzkoušet!
Rišo připojil jen jedno varování. „Netrtkajtě tuto holčinu, ta je moja!“ Načež jsme se, jen co se za ním zavřely dveře, pustili do trtkání. Fascinovaně jsme zírali, jak pixelatá paní leží na posteli a textové okýnko vyluzuje věty jako „Ano, Richmond, ještě, ještě!“… Než se Rišo náhle vrátil a spatřil, že jsme zprznili jeho lásku.
Nakonec jsme z toho vyšli ještě dobře – dostali jsme akorát zákaz hrát dál a bratránek ani jednoho z nás nejebol. Dokonce se pak smiloval a nechal nás založit si vlastní postavu, jenže labyrint s obřími mravenci nás hodně rychle omrzel a šli jsme radši do dílny montovat vlastní kuši.
K druhému Falloutu jsem se už nikdy nevrátil. Ale věřím, že jistá vnadná slečna dodnes vzpomíná na onen den, kdy se s ní Richmond miloval s nezvyklým, skoro až mladistvým nadšením…
Šárka Tmějová
Ach, Fallout. Sice mu nevděčím za první sexuální zkušenost jako Vašek, ale i v mém srdci má dvojka speciální místo coby hra, která mě seznámila s postapokalyptickou tematikou. Zároveň byla s fanouškovskou češtinou jedním z prvních staroškolských RPG, které jsem měla tu čest hrát (dávno předtím, než by se děti měly k tak svobodomyslným hrám dostat), takže mu částečně vděčím za zažehnutí jiskřičky k celoživotní žánrové lásce.
Zvlášť v dnešní době, kdy je jaderná válka pravděpodobnější než „obvykle“, v prvních dvou dílech občas hledám prapodivnou masochistickou útěchu. Asi nejbizarnější je ale moje každoroční tradice, kdy během vánočních svátků Fallout 2 instaluju na nějaký obstarožní notebook u svých rodičů, abych posléze strávila desítky minut až hodiny plánováním a naklikáváním ideální, velmi charismatické postavy. A poté frustrovaně ani na několikátý pokus neprošla slavný startovní mravenčí dungeon. Tak třeba letos?
Dneska už jsou pro mě první dva Fallouty zkrátka těmi hrami, o kterých mě mnohem víc baví přemýšlet, číst a vzpomínat na ně, než je hrát. Trojrozměrné díly mě nechytly prakticky vůbec, až na New Vegas, a ani na ten vlastně nemám kdovíjak konkrétní vzpomínky. Zvlášť čtyřka smrdí. Sorry!
Pavel Makal
Mým prvním Falloutem byl ve skutečnosti až ten druhý, dostal jsem se k němu navíc až v roce 2001, kdy mi spolužák zapůjčil CD s plnou verzí z Levelu. O Falloutu jsem do té doby hodně slyšel, ale když jsem se poprvé pustil do objevování pustiny, zrodila se láska, která trvá dodnes.
Může za to patrně fakt, že mě od dětství stejným dílem děsila i fascinovala atomová bomba, ostatně ne náhodou se můj vůbec první publikovaný článek v herních médiích věnoval právě popkultuře spojené s touhle hrozivou zbraní.
Druhý Fallout jsem procházel s neskutečnou rozkoší, pomáhal jsem ghůlům opravit jejich elektrárnu v osadě Gecko, bojoval s mafiánskými rodinami v New Renu a čistil doly v Reddingu od podivných vetřelců, kterým lze jen stěží věřit pozemský původ. V Navarru jsem konečně získal vytoužený power armor a plasmovou pušku, která zasažené protivníky měnila v žertovnou kaluž biologické hmoty, a nakonec jsme si potykali i s Frankem Horriganem na jisté ropné plošině.
Okamžitě po dohrání jsem se pustil do prvního dílu, ze kterého mám kupodivu mnohem méně vzpomínek vrytých do paměti, snad až na finální konfrontaci s Masterem, jehož podoba i osobnost se dají vytěsnit jen těžko. Značce Fallout jsem propadl natolik, že jsem dokonce šťastným majitelem obří krabice Fallout Tactics: Brotherhood of Steel, taktické strategie, která se na souboje dívá trochu jinak a výrazně ubírá ze svobodného RPG rozhodování, sama o sobě ale funguje skvěle.
Třetí díl, přechod pod Bethesdu a kompletní změna žánru, hratelnosti i úhlu pohledu v očích řady hráčů nedopadly nejlépe. Moje vzpomínky ovšem opanoval vjem prvního vystoupení z vaultu a pohled na zničenou krajinu, kterou jako bych konečně mohl objevovat na vlastní oči. A přestože z příběhového hlediska nebo co do RPG možností není třetí Fallout kdovíjakým veledílem, pořád na něm oceňuji vydařené budování světa, vyprávění drobných příběhů skrz prostředí a atmosféru zdevastované pustiny. Spíš než na hledání otce s hlasem Liama Neesona tak vzpomínám na kostlivce ležící v posteli v objetí, smutný příběh dětí z Little Lamplight nebo na malého kluka, co se schovával v osobním atomovém krytu před útokem obřích ohnivých mravenců.
Výtečný New Vegas, a naopak průměrný Fallout 4 se svými zářivými barvičkami a výstavbou osad, asi ve svém výčtu vynechám a raději ztratím slovo o Falloutu 76, hře, za kterou jsem paradoxně utratil asi nejvíc peněz ve svém životě (když nepočítám Candy Crush) kvůli pořízení sběratelské edice s masivní plastovou helmou k Power Armoru (sběratelka Falloutu 4 s plastovým Pip-Boyem byla přeci jen o fous lacinější). Nebudu mluvit o tom, jak rozbitý a nezábavný bordel hra při vydání byla, přeci jen to všichni vědí. Netuším, kolik se toho za těch pár let stihlo změnit, ale návrat rozhodně neplánuju.
Na Falloutu 76 mi vadí jiná věc. Zatímco původní dvojrozměrné díly fungovaly jako protiválečné memento, které i v docela archaické grafice velmi pregnantně ukazovaly zmar, jaký způsobí jaderná válka a z kterého se civilizace pravděpodobně už nikdy nevyškrábe, Fallout 76 naopak v rámci hratelnosti k vypouštění jaderných hlavic vybízí, čímž pro mě naprosto absurdním způsobem pomíjí odkaz série. Ta je sice atomem (zejména od třetího dílu) poblouzněná, zároveň ale před následky ultimátního konfliktu důrazně varuje.
Co bude dál? To se možná v téhle dekádě nedozvíme, pátý Fallout přijde až po šestých Elder Scrolls a ty přijdou… Howard ví kdy. Radost by mi udělalo, kdyby v Bethesdě osekali zbytečnosti a vrátili se radši k propracovanějšímu RPG.
Alžběta Trojanová
První Fallouty mě minuly. Já vím, ostuda, ale co nadělám! Úvodním Falloutem tak pro mě byl až třetí díl od Bethesdy. A vzpomínám si, že jsem ho na začátku naprosto nenáviděla. Úvodní mise mi přišla dementní, svět mě rozčiloval, všechno bylo nehezké a nijak mě to nelákalo. Zkoušela jsem to několikrát a vždycky jsem hru otráveně odložila.
Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že později to bude lepší. Zatnula jsem zuby, překlenula úvodní nechuť a chvíli to trvalo, ale po nějaké době konečně zafungovalo kouzlo Bethesdy. Otevřený svět, který vybízel k prozkoumávání, spousta vedlejších misí, hudba, která perfektně naladila tu správnou atmosféru. To všechno byl koktejl, který mě ke hře přikoval na dlouhé hodiny.
Legendární New Vegas jsem z nějakého důvodu vynechala. Už si ani nevzpomínám proč, rozhodně to ale nerezonovalo takovou nenávistí k začátku hry jako v případě trojky. Do post-apo světa jsem se tak vrátila až ve čtyřce. A bohužel to rozhodně nebyl návrat veselý. Doufala jsem, že je to jenom otázka času, než si člověk zvykne, stejně jako v případě třetího dílu. Jenže tentokrát bylo jedno, jestli jsem hru hrála hodinu, nebo deset. Pořád to byla nuda střídaná s těžkou frustrací.
Vlastně stejné pocity jsem měla i z Falloutu 76. Nedávno jsem se k němu dokonce vrátila s kamarádem a přítelem s podivným předpokladem, že by to mohlo být lepší. No a není. Vyzkoušeno za vás.
zdroj: Xbox
Patrik Hajda
Když vyšel první Fallout, nehrál jsem ho. Měl jsem totiž velmi přísné rodiče, kteří usoudili, že na hraní počítačových her je ve třetím roce života člověka přece jen ještě brzy. Nic moc se na tom nezměnilo ani s druhým dílem, a tak jsem tuto sérii objevil teprve až někdy v novém tisíciletí díky odbočce Fallout Tactics: Brotherhood of Steel. A propadl jsem jí.
Až později jsem se dozvěděl, že hře předcházely ještě dva díly, které jsem dychtivě vyzkoušel a u obou se náležitě bavil, byť ani jeden nedohrál (nemohou za to, protože já co nerecenzuju, to málokdy vyloženě dohraju).
Byl jsem proto pln nadšení, když bylo oznámeno regulérní pokračování, které se mi navíc od začátku velmi zamlouvalo kamerou z pohledu první osoby, která poskytovala osobnější perspektivu velmi ponuré apokalypsy. A byl jsem v sedmém nebi. Fallout 3 se na dlouhou dobu stal hrou, jíž jsem měl plnou hlavu a užíval si ji poctivými nočními doušky.
Stejně tak mě chytnul a nepustil Fallout: New Vegas, což bylo ale naposledy, kdy jsem se s hrami této série opravdu bavil. Fallout Shelter měl skvělý nápad, ale zabavil jen na chvíli, Fallout 4 mě už nedokázal udržet déle než pár hodin a Fallout 76 měl tak tragický start, že mě to odradilo od jakékoliv druhé šance.
To překvapivě nejsou všechny hry ze světa Falloutu, které jsem měl možnost zakusit. Fallout Shelter totiž vyšel i ve stolní podobě v krásné plechové krabičce a s velmi podobnou hratelností, ale tím pádem mě taky bavil jen párkrát a tuším, že už ho nikdy nevytáhnu na stůl. Zato stolní hru Fallout jsem otočil mockrát i se všemi možnými rozšířeními a patří k tomu lepšímu, co v rámci adaptací videoher vyšlo.
Jediné mé dva resty jsou figurková válečná hra Fallout: Wasteland Warfare, kterou jsem si pořídil již před lety a dosud nevyzkoušel, a stolní RPG podle Falloutu, o němž jsem si myslel, že ho nikdy nemám šanci vyzkoušet, neb jsem dračákům nikdy nepropadl. Ale po ne tak staré (a skvělé) zkušenosti s RPG Vetřelcem už vím, že i na toho Fallouta by jednoho dne možná mohlo dojít.
A jestli se těším na Fallout 5? V tuto chvíli, po zkušenosti se čtyřkou a 76, mě vlastně vůbec nezajímá. Ale rád se od Bethesdy nechám příjemně překvapit!
