Asi si říkáte, že jsem se buď zbláznil, nebo píšu na špatné stránky. Ale není tomu tak. Mluvím o mladých letech, kdy jsem spolu se svým kamarádem zažíval první okamžiky našich hráčských let. A o čem že je řeč? O kultovním Kunio Kun no Nekketsu Soccer League. Už z názvu se dá vydedukovat, že jde o japonskou šílenost, v devíti letech jsme ale o japonských šílenostech neměli příliš zdání. A tak jsme se vrhli na zelené a jinak zbarvené trávníky a nestačili se divit.
Pravidlo 1: Neexistují žádná pravidla
Přitom vše začalo tak nevinně. Jednoho dne jsme se s kamarádem jen tak dohodli, že si půjdeme zahrát videohry. Já už jsem Nekketsu trochu znal, protože jsem ho měl doma a občas ho hrál. Japonci ale byli zjevně velcí vlastenci a vy jste mohli v singleplayeru hrát pouze za ně. A to mě upřímně moc nebavilo. Jenže všechno se změnilo, když jsme začali hrát proti sobě a mohli jsme si zvolit kohokoliv.
Nevím, podle jakého klíče tvůrci vybrali do hry národy, zkuste sami najít nějaký klíč: Japonsko, Korea, Thajsko, Mongolsko, Kamerun, Guinea, Senegal, Argentina, Brazílie, Mexiko, Anglie, Itálie a Německo. Mám takový pocit, že některé z těchto týmů nenajdete ani v současné Fifě. Ale nové možnosti, které se nám díky nim otevřely, byly úžasné.
Abych trochu konkretizoval, o čem se tu vlastně bavíme: už „soccer“ v názvu dává tušit, že o pravý fotbal nepůjde. Každý správný čutálista totiž ví, že jediné správné označení tohoto sportu je „football“. A skutečně – Nekketsu Soccer připomíná spíš karate.
Pokud přijdete do styku s protihráčem, automaticky od míče odletíte. Nejlepší způsob odebrání míče je takový, že prostě uděláte tygří skok nohama napřed a soupeře odkopnete od míče. Tato hra neznala pravidla. Ani rozhodčího.
Božský Giovanni
To ale nebyla zdaleka ta nejzábavnější část. Když pominu fakt, že jste se na určitém hřišti mohli zcela propadnout do bahna nebo vás mohl při samostatném nájezdu na bránu srazit blesk, nejzábavnější byly ultimátní střely. Prostě jste udělali určité kombo a míč se změnil v rybičku, tužku, koníka, banán nebo prostě zmizel a objevil se před brankářem.
Co to mělo za následek? Gólman odlítl neznámo kam a vy jste slavili před narvanými tribunami gól. Zkrátka jste vyskočili s míčem do vzduchu, udělali salto a vystřelili. A bylo úplně jedno, kde jste byli. Na soupeřově vápně, na svém vápně, na brankové čáře. Míč si cestu našel.
Naše mače byly poměrně vyrovnané, než přišel ten zlomový okamžik. Ten okamžik, který všechno změnil. Objevili jsme... nikoliv Ameriku, nýbrž Itálii. A to především italského brankáře Giovanniho, který se možná měl spíš jmenovat Gianluigi. Italský brankář měl totiž jednu zvláštní schopnost. On byl schopen téměř všechny naše střely pokrýt. Mohli jste do něj rvát rybičky, banány, co jste jen chtěli. A on tam stál jak zeď a balóny buď chytal, nebo odrážel.
zdroj:
Technos Japan Corp.
zdroj:
Technos Japan Corp.
Asi si dokážete představit, v jakou příšernost se naše mače zvrhly. Nikdo nechtěl prohrávat, a tak se zápasy často nesly v bratrovražedném stylu Itálie vs. Itálie. Podrobnosti už si moc nepamatuju, ale mám neodbytný pocit, že jich spousta skončila 0:0.
Giovanni se stal naší modlou. Naším bohem. Oslavovali jsme ho a zatracovali. Milovali a nenáviděli. Uctívali a znevažovali. Giovanni se stal nesmrtelným. Já jsem ale vždycky měl rád outsidery. Proto jsem často zkoušel vyrukovat s jiným týmem a novou taktikou, jak ty zpropadené Taliány porazit. Když mi to povedlo, byla to fotbalová oslava. Vyhrát Ligu mistrů? Mistrovství světa? Nic v porovnání s tím, porazit Itálii v Nekketsu!
Krutý návrat do reality
Byl to úžasně strávený kus našeho dětství. Naše dýchánky často končily až o půl desáté večer, kdy přišel kamarádův táta, že už by asi měl jít domů. Musím říct, že na to, kolik nám bylo, byli naši rodiče poměrně benevolentní, protože naše hraní nebralo konce. Až do té osudné chvíle, která všechno změnila.
Vinou jakéhosi momentálního pomatení smyslů (snad mi tehdy Giovanni vychytal o jednu střelu víc, než jsem byl schopen unést) jsem Nekketsu vyměnil za jinou fotbalovou kazetu, která zdaleka nedosahovala zábavy japonského fotbalu. A tak byla tahle kapitola našeho herního života u konce. Bylo načase vyjít ven. Spatřit sluneční paprsky. Sednout na kolo. Zajít si na opravdové hřiště zahrát opravdový fotbal. Ten evropský, který se většinou obejde bez karate kopů do hlavy.
zdroj:
Technos Japan Corp.
zdroj:
Technos Japan Corp.
Staré legendy ožívají
Když jsem při psaní tohoto článku bloudil ve starých zákoutích internetu, abych o této legendě svého dětství zjistil něco víc, narazil jsem na spoustu zajímavých faktů. Představte si, že hra byla tak propracovaná, že hráči měli vlastní charakteristiky, co mají a nemají rádi! Tedy hlavně ti japonští, u ostatních je to lehce odfláknuté.
Například Kunio, japonský záložník, je tvrdohlavý, hledá slávu, miluje japonské jídlo a nemá rád líné lidi. Naproti tomu Onitake, to je úplně jiná liga. Je sobecký, neposlušný, má rád hentai a nemá rád plyšáky. No, Japonci jsou rozhodně kreativní národ, to jim skutečně upřít nejde.
Série Nekketsu má za sebou několik desítek her, z nichž některé jsou povedenější a některé tolik ne. Jedno mají ale všechny společné: jsou totálně ztřeštěné. Jestli to jelo v Japonsku v devadesátkách podobně jako u nás, není se moc čemu divit, že Japonci to mistrovství světa zatím nevyhráli.
U videoher jsem zažil spoustu úchvatných zážitků a strávil spoustu hodin kvalitní zábavy. Nekketsu Soccer ale zůstává tou nejdivočejší, nejikoničtější, možná prostě a jednoduše tou nejlepší hrou, jakou jsem kdy hrál.
Dnes, o tolik let později, mě mrzí, že jsem si tenhle unikátní kousek ve sbírce nenechal. Býval bych mu věnoval jeho vlastní vitrínku. A když by mi bylo smutno a potřeboval bych trošku rozveselit, pozval bych si domů kamaráda… a hrál za Itálii.
