Před pár týdny jsme tu měli filmovou adaptaci “nového” Tomb Raidera, v jejíž recenzi jsem se zamýšlel nad tím, co vlastně hráči od podobných převodů na stříbrné plátno chtějí, a zda je jim možné vyhovět. A za týden má premiéru další adaptace - Rampage Ničitelé s Dwaynem Johnsonem - i když v tomhle případě jde o nepříliš známou videoherní značku, navíc už z trailerů vypadající spíš jako katastrofická sci-fi o zmutovaných zvířecích monstrech. Zatímco u Tomb Raidera ti méně nároční jen pokývali hlavou nad odpovídající adaptací, u Rampage si pojítka s herním světem všimnou snad jen velcí herní nerdi a čtenáři, kterým to bezesporu připomenou recenzenti.

Ani jeden z filmů ovšem neměl šanci dosáhnout všeobecně vřelého přijetí, ať už z důvodů vyjmenovaných v recenzi Tomb Raidera, nebo prostě proto, že jim chyběla nějaká odvážnější vize. U Tomb Raidera je to možná dobře, odvážných vizí jsou plné hřbitovy, stačí bolestivá vzpomínka na nedávný filmový průšvih jménem Assassin’s Creed, ale dočkáme se tedy někdy chytré adaptace z pera a taktovky režiséra-vizionáře? Podle mnohých jen to může počítačové hry vykopnout do první hollywoodské ligy, po bok komiksovým adaptacím.

zdroj: tisková zpráva

Je to ovšem zbytečné čekání na Godota, protože počítačové hry se na stříbrné plátno už řadu let infiltrují velmi úspěšně, i když možná jinak, než mnozí očekávají. Místo přímé adaptace herní předlohy, která je v očích mnohých předem odsouzena k neúspěchu, se totiž tvůrci snaží odkazovat na herní (sub)kulturu jako takovou. Příkladů najdeme hned několik, třeba adaptaci komiksového Scotta Pilgrima, který je narážek na videohry plný, ať už jde o bojovkové pasáže, extra životy, ale i kompletní dialogy založené na popkulturních odkazech na slavné herní tituly.

Pak tu máme animák Raubíř Ralf, jehož hrdiny jsou přímo herní postavičky, jež se snaží v relativně generickém disneyovském příběhu ohýbat tradiční videoherní principy, což funguje nejen jako zdroj nerdovského humoru, ale také hybatel děje, tj. Na své si přijdou jak hráči, tak pamětníci osmibitů, ale i zcela netknutí jedinci, protože Ralf je pořád především disneyovka a tak funguje na základním principu o trestání zla, triumfu dobra a nalezení toho pravého přátelství.

Už Ralf a pro odrostlejší možná spíš překvapivá hitovka z konce loňského roku, Jumanji: Vítejte v džungli, dokazují zlaté pravidlo, kterým by se měly filmy s herním obsahem ubírat: Je potřeba postavit děj, který obstojí i bez laciného vtipkování a neustálých popkulturních odkazů. Ty musí být omáčkou a oblohou, nikoliv opěrnými body. Jumanji: Vítejte v džungli je pokračováním dobrodružné komedie o zakleté deskové hře. Ve dvojce se desková hra sama promění ve videohru, aby šla s dobou. Teenageři se tak proti svojí vůli ocitají uvnitř videohry, a protože samozřejmě hraním žijí, rychle rozkódují vnitřní fungování okolního světa, včetně plnění misí, omezeného počtu životů nebo třeba omezeného chování skriptovaných NPC.

zdroj: Archiv

Komentovat a stavět humor na obecných herních principech je samozřejmě mnohem vděčnější, než se snažit otrocky převádět na stříbrné plátno počítačovou hru, nebo ji nedej bože ještě zkoušet trumfnout. Jak si ve světle téhle úvahy stojí nejnovější “herní” film v českých kinech, Ready Player One Stevena Spielberga?

Slůvko herní je v úvozovkách úmyslně, protože kdo film viděl, nebo dokonce četl knižní předlohu Ernesta Clinea, ten moc dobře ví, že jde o látku narvanou k prasknutí popkulturními odkazy nejen na videohry, ale i na filmy, seriály a knížky zejména osmdesátých a devadesátých let. Autor předlohy Ernest Cline, psal knížku svým způsobem sám pro sebe, takže se v ní nejlépe najdou dnešní třicátníci až čtyřicátníci, kteří pamatují z obýváku osmibitové legendy a z kina školní komedie osmdesátek nebo začátky Arnieho a Slye. Děj knihy se odehrává v roce 2045, ale ústředním tématem je virtuální svět jménem OASIS, v němž většina populace tráví většinu volného času, protože ten skutečný svět na planetě Zemi šel tak trochu k čertu. Planeta se dusí, korporace ovládají všechno a stahují lidi z kůže, když je nutí pracovat za almužnu v otrockých směnách a vyhlídky mladých na to, že to dotáhnou dál než rodiče, jsou prakticky nulové.

I proto se všichni po hlavě vrhají do virtuální reality, kde na ně čeká ekvivalent zlaté horečky. Autor OASIS, James Halliday, totiž před svou smrtí ukryl do OASIS několik klíčů, jež vedou k nalezení easter eggu. Ten vyvolenému hráči odemkne vládu nad celým systémem a zajistí mu pohádkové bohatství. Není divu, že v dystopickém světě ovládaném chudobou, se do honby za pokladem vrhly nejen korporace bažící po absolutní moci, ale především miliardy lidí, které v nalezení vejce spatřují jediné východisko z bezbřehé chudoby.

zdroj: tisková zpráva

Honba za vejcem ale nikdy nebyla primárním účelem spuštění OASIS. V knize je mnohem lépe vysvětleno celé fungování systému, včetně jeho ekonomiky, tady se musel Spielberg při dvouhodinové stopáži trochu krotit, ale základ zůstává stejný. OASIS je obrovská platforma s miliony planet, přičemž na každé planetě se hraje o něco jiného. Představte si každou planetu jako dedikovaný herní server. Na jednom se hraje Minecraft, na druhém Gran Turismo, na třetím FIFA atd. Atd. některé planety jsou PvP, přičemž hráč, který zemře, ať už rukou jiného hráče nebo umělé inteligence, přichází o veškerý svůj inventář a začíná nanovo. Majetek právě zemřelého hráče si samozřejmě rozeberou ti, kdo se v okamžik jeho skonu nacházejí v jeho blízkosti.

V OASIS jsou i klany, takže pokud váš majetek posbírá někdo spřízněný, může vám ho také po respawnu vrátit. A nebo ne, protože herní měnou se dá platit i v reálném světě. Kdo je úspěšný v OASIS, tomu se žije dobře i v reálu a naopak, protože za skutečné peníze si v OASIS můžete kupovat lepší zbraně, štíty, nebo třeba mocné artefakty. Jinými slovy náznak mikrotransakcí je i tu, protože kdo je chudý, musí grindovat a jeho šance na sbírání trofejí a tedy i nalezení klíčů a vejce jsou mnohem menší. I proto je největší hrozbou OASIS obří korporace IOI, která zaměstnává stovky tisíc hráčů, kteří od rána do večera hledají a vyhodnocují indicie, případně nemilosrdně zabíjejí ty, kdo se dostanou vejci na dostřel.

Už jenom samotné budování světa, dokonce i ve filmu, je pro každého hráče počítačových her extrémně zajímavé, protože Ready Player One nedělá tradiční chyby hollywoodských adaptací. Spielbergovi zjevně látku někdo pečlivě vyrešeršoval (spoluautorem scénáře je ostatně sám autor knihy), podobně jako v OASIS rešeršují hráči, protože klíčem k řešení Hallidayovy hádanky jsou stopy ukryté v jeho oblíbených filmech a hrách. A právě tady se z roku 2045 dostáváme do osmdesátých a devadesátých let, protože to bylo období Hallidayova mládí. I proto jsou v OASIS mnohé odkazy na mainstreamové pecky téhle doby a hrdinové filmu se proměňují v kulturní archeology, v jakési Indiana Jonese, co ve virtuálním světě uhýbají v dokonale konstruovaných labyrintech podobným překážkám jako Harrison Ford, ale zároveň musí mít v malíčku trivii z opravdového Indiana Jonese - jeho velikost klobouku, jména hereček z prvních tří dílů, váhu sošky z úvodní scény z Dobyvatelů Ztracené archy atd.

zdroj: Archiv

Zatímco v knize je tahle přehlídka odkazů a narážek skoro až vyčerpávající a člověk může jen nevěřícně kroutit hlavou nad světem, ve kterém se hlavní hrdina od rána do večera snaží nasát co nejvíc archivní popkultury, aby pak v OASIS mohl bodovat, ve filmu se naštěstí Spielberg v odkazech příliš nerochní, pokud tedy zrovna nejde o jeho vlastní fanboyovství jako v případě Kubrickova Osvícení, kterému věnoval celou jednu klíčovou scénu.

Důležité ale je, že mladí hrdinové rychle vytvoří partu, ne nepodobnou jako v Goonies nebo v E.T. a zažívají dobrodružství, které by snad i zmíněný dobrodruh v klobouku s bičem mohl závidět. Ready Player One je zběhlý ve videoherní hantýrce, nabízí uvěřitelný hypermoderní svět gamesami prolezlé virtuální reality, ale zároveň spoléhá na sílu tradičního vyprávění a nenechává se zpomalovat detaily v mizascéně. To, že má jedna z postav kanón z Halo, odznáček z Mortal Kombatu, nebo si jako avatara zvolila Batmana, diváka jednoznačně pobaví, ale vlastně nijak nerozptyluje.

Ready Player One vás bude fascinovat, i kdybyste rozeznali jen jednu z deseti narážek. Ano, kdo je současnou popkulturou netknutý, ten možná pod kůži OASIS nepronikne. Tohle není fotorealistický Matrix, který simuluje realitu a jen občas dovolí (super)hrdinům porušit její pravidla v spektakulární akční scéně. Tohle je virtuální realita snadno rozeznatelná od té skutečné. Její kouzlo je v obrovském potenciálu a v možnosti se odlišit od šedi skutečného světa. Jakmile na tohle pravidlo přistoupíte, jsou všechna ta pomrknutí ve formě avatarů, jejich výbavičky i rychle se měnících prostředí, jen sladkou omáčkou pro zasvěcené, která děj obohacuje, ale nikoliv brzdí.

zdroj: tisková zpráva

Samotná zápletka je samozřejmě banální - všichni tušíme, že hlavní hrdina rozluští hádanku, porazí zlého draka a na konci získá princeznu i celé království. Ale ono to celé je napsané jako pohádka a Spielberg ji odvyprávěl mistrovsky. Vyprávění je jeho trademark, po skončení Ready Player One by vás nemělo překvapovat, jak málo jste během těch dvou hodin dýchali, největším twistem je to, že jedenasedmdesátiletý Spielberg dokáže i víc než čtyřicet let po premiéře Čelistí - prvního novodobého blockbusteru - držet nekompromisně prst na tepu doby.

Ready Player One možná není stejnou událostí jako zmíněný žraločí velkofilm, libovolný Indiana Jones, Jurský park nebo Zachraňte vojína Ryana. Jen samotné Spielbergovo jméno v kombinaci s kultovní, ale nikoliv megaúspěšnou knižní předlohou, do kin nenatáhne davy, spíše zasvěcené hloučky. Ale právě proto byste mezi nimi neměli chybět. Pokud budete dál vyhlížet nějakou tříáčkovou filmovou adaptaci oblíbené hry, hrozí vám, že to opravdu povedené uchopení videoherního světa vám proteče mezi prsty. Spielbergův film může představovat mnoho věcí pro moho lidí. Nostalgickou vzpomínku na zlaté časy, zabalenou do moderního velkofilmu, epické dobrodružství pro malé kluky tělem či duší, ale zároveň pomrknutí a palec nahoru pro všechny snílky, bez ohledu na to, zda sní v přítmí kinosálu, nebo s gamepadem či myší v ruce.

Právě symbolické propojení filmových i videoherních vlivů a inspirací ve všeobjímajícím OASIS zajistí, že v Ready Player One si každý najde to svoje. Film tak v jistém ohledu funguje ještě lépe než kniha, protože symbolicky předkládá divákům fanboyovství na stříbrném podnose a prezentuje ho jako něco, na co je třeba být hrdý. Můžeme jen doufat, že se tím budou inspirovat i další tvůrci, protože pokud se jim povede promluvit k publiku stejnou řečí a bez očividného kalkulu, který tak často filmové adaptace počítačových her provází, snad se konečně podaří onu pověstnou kletbu zlomit. Prolnutí videoher do základního popkulturního narativu je prvním krůčkem a Ready Player One lze v tomto směru označit za milník. Nenechte si ho v kinech ujít. Už jen proto, že díky němu třeba konečně pochopíte, co vlastně sami od mainstreamové kultury očekáváte.