Texty, které dorazí potrubní poštou do oslizlého gigerovského doupěte Games.cz, téměř nikdy nespatří světlo světa ve stejné podobě, v jaké tu přistály. Ať už jsou naši autoři a autorky sebezkušenější, sebevypsanější, sebesebevědomější, stejně platí stará známá pravda, že víc očí víc vidí. A ty oči, které slídí po chybách, nedostatcích a případných vylepšeních, oči vypoulené a jako kdyby rybí, patří editorovi či editorce.
Jednou takovou bytostí jsem i já sám. Možná byste to do mě ani neřekli – na první pohled vypadám jako úplně normální člověk, ne jako někdo, kdo se s odporným mlaskavým zvukem nasycuje nedokonalostmi a ve formě zpětné vazby je z roztažených pórů vystřikuje po nešťastných autorech. Ale v rukou třímám strašlivou moc. Moc, o které svědčí skutečnost, že jste byli nuceni předchozí dva odstavce číst v neupravené formě.
Už vidíte, proč je potřeba editor?
Posaďte se kolem mě. Udělejte si pohodlí. Vyhněte se loužičkám páchnoucí tekutiny. A nastražte uši. Budu vám vyprávět o umění upravovat.
Poznámka: To, co budu na následujících odstavcích popisovat, je do značné míry moje vlastní, nikterak standardizovaná rutina. A já na editování v redakci nejsem sám. O Games se dělíme s Šárkou, Patrik zase pevnou rukou vládne textům na ZeStolu. Proto během čtení narazíte i na jejich poznámky a postřehy. (A moje, protože já to dělal před tebou!!! – Aleš)
Napoprvé to nikdy není nejlepší
V mailu se objeví nový dokument ve Wordu. Na Messengeru dostanu zprávu s odkazem na Google Docs. V našem redakčním adminu vyskočí článek označený růžovou barvou, která jasně hlásí: „Jsem připraven ke kontrole!“
Já text otevřu. Přečtu si ho. Během toho upravuju základní mouchy, všímám si překlepů, chybějících či přebývajících čárek, velkých a malých písmen, která by měla být malá a velká, všechno to okamžitě přepisuju, aniž bych nad tím musel kdovíjak přemýšlet. Manuální práce, jak když člověk u výrobního pásu zašpuntovává tuby s pastou na zuby. (Každý z nás má editační postup trochu jiný. Já si třeba delší články nejdřív přečtu, aniž bych do nich jakkoliv zasahovala, a to i po stránce hrubek. Čistě pro představu, kolik s textem budu mít práce a na co se bude potřeba zaměřit. Na druhou stranu, novinky o pár odstavcích se stylisticky dají editovat víc „z jedné vody načisto“, ale zase je potřeba konzultovat původní zdroj a dávat pozor na faktickou správnost – Šárka)
Je to skoro uklidňující. Vlastně si to užívám, rýpat se v textu plném pravopisných chyb – vidím je, opravím je, jede se dál. Daleko horší je zjištění, že čtu něco pravopisně dokonalého, co ale nemá myšlenku, co je nesmyslně poskládané, co je zkrátka potřeba kompletně přepsat… No, tam se dostaneme za chvilku.
zdroj:
Vlastní foto autora
Po prvotním masakru chybiček a nedostatčíčků svou práci uložím (tak třeba nad takovými šílenými slovními obraty dávajícími najevo autorovu rádoby kreativitu, se vždy dlouze pozastavím, pak je většinou smažu a nahradím slovem, nad jehož výslovností nemusí nebohý čtenář vůbec přemýšlet – Patrik) (Tůdle nůdle – Vašek). Když je to potřeba, všechno zkopíruju do redakčního systému. Pokud článek není patřičně vizuálně upravený, dodám na první dobrou, tak trochu zkusmo, všechny možné galerie, relevantní videa, citace, jiné články na podobné téma.
Potom si otevřu neveřejný náhled článku, který mi ukáže, jak bude výsledný text vypadat se vším všudy, tedy tak, jak ho uvidíte vy, čtenáři. A je čas číst podruhé. (Aniž by mě Vašek jakkoliv zaškoloval, tak to vlastně, ke svému překvapení, dělám do puntíku úplně stejně – Patrik)
Co je vlastně ještě chyba?
Druhé čtení je pro mě klíčové nejenom v tom smyslu, že ve valné většině případů objevím nějaké chyby, které jsem napoprvé minul. Až napodruhé, když je přede mnou text rozházený do úhledných odstavců a doplněný o vizuální pozlátko, ho totiž začínám na sto procent vnímat. Číst ho jako čtenář, ne jako korektor. A právě tehdy na mě vykouknou ti nejzajímavější krtci k umlácení.
Teprve v tu chvíli (byť u slabších textů se to může stát i při prvním čtení) si začínám intenzivně všímat stylistických nedostatků. Můžou to být nevhodně zvolená slova, opakující se výrazy, metafory, které nedávají smysl, otřepané floskule a nudné fráze, proudy myšlenek, které nikam nevedou. A třeba taky špatná skladba textu – občas na sebe jednotlivé části nenavazují, je to horkou jehlou sešité Frankensteinovo monstrum místo nerušivé, plynule ubíhající bystřiny. (Snad každý z našich autorů má nějakou pisálkovskou libůstku, ať už je to oblíbená nadužívaná spojka, specifická větná skladba, nebo samotný akt nevázané grafomanie. Někdy svojskost textům prospívá, ale dost často musíme být zkrátka přísní – Šárka)
Otázka je, co pak s tím, že ano. Opravit tvrdé a měkké i, na tom není nic kontroverzního, ale sahat autorovi či autorce do textu radikálnějším způsobem? Přeskládat odstavce, aby to líp sedělo dohromady? Nahrazovat přirovnání za jiná? Do jaké míry je třeba respektovat autentický hlas autora textu – a kdy tahle potřeba musí ustoupit editorovu názoru, že taková či onaká změna vyústí v jednoznačně lepší článek?
Je to boj, o to složitější, že někteří autoři jsou na změny ve svých textech daleko citlivější než jiní. Něčí filozofie je taková, že nám dodá text a my už si s ním uděláme, co uznáme za vhodné. Svou práci odvedl, dostal zaplaceno, teď je to na nás. Jinému ale bude krajně nepříjemné, že text, který uveřejňujeme pod jeho jménem, vlastně není stoprocentně jeho – což je o to horší, když s některými rozhodnutími editora nesouhlasí. (To je ta nejhorší věc, i když za všechny ty roky mi kvůli tomu odešel, či spíše nenastoupil, jediný autor – Aleš)
Proto je nejlepší komunikovat. Nedělám to vždycky, u menších článků nebo novinek by konzultování každé menší změny znamenalo zbytečné zdržování a oplétačky, ale u velkých autorských textů, kde novinář prezentuje svůj vlastní pohled na věc, už se ta práce navíc většinou vyplatí. Zvlášť v případě, kdy se editor rozhodne třeba sám připsat pár vět, aby text držel líp pohromadě nebo aby nějaká myšlenka došla uspokojivé pointy. (Nejhorší je dojít ke konci článku a zjistit, že po 15 tisících znaků chybí pointa – Aleš)
zdroj:
Vlastní foto autora
Komunikace je klíčová i v momentech, kdy v textu zkrátka a dobře něco chybí. Občas se mi stává, že čtu, čtu, čtu, pak dočtu a uvědomím si, že je něco špatně. Že jsem se nedozvěděl něco, co bych se určitě dozvědět měl. Že text nadhodil otázku, na kterou posléze neodpověděl. Že jsem zaháčkovaný nějakou zajímavostí, která není blíže rozvedená.
V takovém případě je dobré napsat autorovi a cíleně si od něj vyžádat to, co v textu chybí. „Prosím tě, potřeboval bych vložit ještě tak dva odstavce sem a sem, kde čtenářům vysvětlíš, proč tě tahle část hry tak strašně bavila.“ Nebo: „Začínáš recenzi hloubkovým vysvětlením příběhu, ale já potřebuju nejdřív ze všeho aspoň rámcově vědět, co je ta hra vlastně zač, jinak neudržím pozornost.“ (Na ZeStolu.cz je to nejčastěji případ recenzí, kterým v samotném závěru chybí jeden dva odstavce, které by sloužily jako úderná tečka dávající jasně najevo, co si recenzent o hře vlastně myslí – Patrik)
Můžu naštěstí prohlásit, že na Games.cz pracujeme s autorským týmem, který se podobné zpětné vazby a dodatečných žádostí neštítí – naopak je, pokud mi tedy ti darebové nelžou do očí, vyloženě vítá. Kritika, to je přece cesta k sebezdokonalení, no ne?
Feedback je ovšem něco, čeho bych rád dělal víc. Pečlivě vysvětlil, proč jsem změnil, co jsem změnil, co by příště mohlo být lepší a tak dále. Jednu dobu jsem to zkoušel systematicky dělat u všech textů, které jsem editoval. Bylo to ale tolik práce navíc, že dneska si při předávání zpětné vazby pečlivě vybírám ty nejdůležitější problémy a ušetřím si tím spoustu bolehlavu.
K vydání vede dlouhá cesta
Pokud jsem při druhém čtení neudělal moc změn a jsem si poměrně jistý soudržností a přitažlivostí textu, můžu už ho klidně vydat. Ale když se editovalo víc a hlouběji, přichází čas na třetí čtení. Klidně i na čtvrté, když je to potřeba. A jakmile jsem si víceméně jistý, že na mě z obrazovky čučí ukázka naplněného potenciálu… Pořád ještě není čas vydávat.
(Když už tu naťukáváš to slovo čas, v mém případě hraje jistou roli i délka editovaného textu. Času v jednom dni není mnoho, každá novinka si může vyžádat desítky minut editační činnosti a je takovým nepsaným zvykem, že večer vychází velký článek – recenze či nějaké téma. A když se v jednom dni sejde víc novinek, tak si dvakrát rozmyslím, jestli dneska ještě mám čas, a, přiznejme, i sílu editovat po tom všem ještě text o 20-30 tisících znaků, čímž se dají strávit klidně 1-2 hodiny s přihlédnutím ke všemu výše řečenému. Naštěstí ti konkrétní autoři, kteří mají sklony k takové grafomanii, zároveň umějí psát, takže s jejich olbřímími texty není až tak moc práce – Patrik)
Ne ne, je toho ještě tolik k přezkoumání. Co titulek? Je dost přitažlivý? Není to naopak příliš velký clickbait? Není příliš dlouhý? A co podtitulek? Vejde se na řádek, aby byl z hlavní stránky vidět? (V tomto jsem moc rád, že na ZeStolu.cz nejsme omezení pár slovy, ale můžeme si dovolit celou větu! Těch pár slov na Gamesech je někdy až moc omezujících – Patrik) Jakou variací podobného sdělení ozdobit pouták, který (aspoň v desktopové verzi) funguje jako velmi účinné lákadlo? A je článek vůbec dost důležitý a zajímavý na to, aby si prestižní dlaždici zasloužil?
Tenhle nekonečný řetězec malých i velkých rozhodnutí, konzultovaných i samostatných, posléze vyplodí finální produkt, který spatří světlo vašich monitorů a mobilních displejů. A protože už víme, že víc očí víc vidí, a protože vašich očí je skutečně obrovské množství, samozřejmě se mnohokrát stane, že odhalíte nedostatky, které editor společně s autorem přehlédli.
Občas je to poučné, občas lehce demoralizující, ale není to nic proti tomu, když si čtenáři všimnou některé editorovy úpravy, která nedává smysl a původní text byl lepší než ten výsledný. Jedinou možností je pak popadnout sklenku whiskey, tupě zírat do zdi a přemítat nad pomýlenými životními volbami, které vás do tohoto okamžiku dovedly. (Klasické editorské prokletí, kdy začnete přepisovat půlku věty, doladíte ji, ale vinou různých faktorů, jako třeba, že po vás zrovna někdo něco HNED TEĎ chce, zapomenete třeba změnit shodu podmětu s přísudkem v druhé části – Aleš)
Zodpovědnost za povolené otěže
Není to exaktní věda, tohle editování. Tedy, někdy ano, když se podíváte do příručky Ústavu pro jazyk český a ověříte si, že Blízký východ se prostě píše s velkým B a tečka. (Neskutečný pomocník, tahleta příručka. Někdy mě totiž autorův obrat dokáže natolik zmást, že přestanu věřit svým vlastním znalostem, zapochybuji a příručka mě ujistí v mé či cizí pravdě. I my se pořád máme co učit – Patrik) Ale zvlášť pokud se bavíme o stylistických úpravách, je úplně klidně možné narazit na situaci, kdy se editorovo jazykové cítění tak úplně neprotíná s tím autorovým. A pokud je autorův pohled legitimní, obzvlášť když si dokáže své volby obhájit v otevřeném dialogu, je vždycky lepší mu na jeho dítko nesahat.
Ano, editor má poslední slovo a zodpovědnost za výsledné dílo – ale čím míň je v textu vidět, tím líp. Snažit se Games.cz stylisticky unifikovat by jednak bylo nemožné, jednak by to ani nedávalo smysl. Někteří z vás rádi čtou články od Pavla, protože mají rádi jeho rukopis. Jiní preferují Patrikův autorský hlas, další zase Šárčin nebo ten Honzy Slavíka. A o tom to je, nemáme všichni znít stejně, nejsme bezejmenní, neutrální zpravodajci. Naše texty by v sobě měly mít jasně patrný kus nás.
Je tedy potřeba dávat zatracený pozor, aby editor s vaničkou nevylil i dítě, aby kvůli jednomu otravnému choroši nespálil celý hvozd, aby se ve stádu slonů afrických ZASTAVTE MĚ PATRIKU ŠÁRKO ALEŠI ZAČÍNÁM BLÁBOLIT. (Pššt, to bude dobré! – Šárka) (To je náš Vašek! – Patrik) (Blábolení je nevyhnutelným následkem vykonávání této duši beroucí práce – Aleš)
Uff. Díky. Týmová práce. O té to nakonec celé je.
