Podle něj je možná hlavním problémem právě konflikt japonského naturelu a globální hráčské základny.


„Myslím, že je pravda, že japonský herní průmysl trochu klopýtá. Možná už jsme dosáhli maxima, kterého jsme dosáhnout mohli. Myslím, že Japonci, kteří nerozumí jiným kulturám nedokáží vytvořit zábavní produkt pro globální trh“, vysvětluje Yamaoka a pokračuje.

„Tvorba videoher je služba. Pokud nedokážete nebo nechcete pochopit uživatele ve světě a vyjít jim vstříc, nemyslím, že je možné poskytnout jim zábavu, jakou požadují,“ pokračuje skladatel a nastiňuje tak obecný problém, kterým netrpí ale jen japonský herní průmysl. Je to snaha oslovit co největší základnu, která ale logicky musí souviset se ztrátou identity a specifičnosti.

Osobně vidím tento způsob uvažování jako velmi nešťastný a až zhoubný, byť chápu jeho důvody. Každý chce mít prodeje, které se budou blížit těm, které generují globálně přístupné série jako Call of Duty, GTA apod. Jenže japonské hry většinou disponují jistou originalitou, která z nich logicky vytváří ne zcela mainstreamové, ale zároveň specifické produkty.

Podobně to vidí i Theodore Reiker z Digital Reality, byť on spíše vidí tuto specifičnost jako mínus. „Japonské videohry vládly světu mnoho let, ale časy se mění. Střední třída herního vyvojářství má problémy všude. Japonští tvůrci stále vytváří fantastické a svěží hry... ale stejně jako evropská kinematografie prohrála s Hollywoodem, japonské videohry prohrávají s blockbustery a sociálními sítěmi. Bude zajímavé sledovat, jak se adaptují“.

Což je druhý problém, který se týká celého herního průmyslu. Ona střední třída, která prostě nemá rozpočet a ambice velkých, blockbusterových her skutečně má problémy konkurovat menším, levnějším hrám, které své zisky mnohem úspěšněji násobí a samozřejmě sociálním platformám, které jsou momentálním trendem číslo jedna.

To ale snad nebude důvod pro násilnou globalizaci japonských her. Protože unifikace stylu prostě není dobrá. Diverzita je to, co činí každé kulturní odvětví krásným. Pokud začneme vytvářet hry, které budou následovat několik osvědčených světových trendů, utopíme se ve stále stejných modelech, které se nám prostě zají. Podívejte se na žánr válečných FPS, tady se situace stává vysloveně kritickou...

Ale tohle je prostě věčný boj nemainstreamových stylů s těmi mainstreamovými. Odlišnosti od středního proudu nikdy nebudou tak profitabilní. Což je samozřejmě problém, který musí producenti těchto odlišných stylů řešit. Pokud jim produkty opakovaně nedostatečně vydělávají, je nutné hledat změnu. A tak nakonec končíme u toho, kdo tuto globalizaci způsobuje a to jsou hráči. My totiž volíme onen střední proud vlastní peněženkou. A bohužel, hráčská komunita nyní podporuje onu unifikaci.

Samozřejmě k tomu přispívá mnoho faktorů, jakými je nárůst free-to-play modelu, hraní v rámci sociálních sítí, úspěšnost masivních marketingových kampaní a další. Jednoduše, z herního průmyslu se stal významný ekonomický hráč na poli světového trhu a to sebou nese i změny. Doufejme tedy, že tyto změny nezačnou ubíjet rozmanitost a specifičnost nemainstreamových žánrů a regionálních stylů.