Ukončil jsem toxický vztah se Sekirem. A cítím se poražen
zdroj: Foto: FromSoftware

Ukončil jsem toxický vztah se Sekirem. A cítím se poražen

28. 9. 2022 13:30 | Téma | autor: Dominik Valášek |

„Mé jméno je Gyobu Masataka Oniwa!“ zahuláká v epické japonštině obrovský a strašlivě vyhlížející válečník na nejobrovitějším a nejstrašlivějším koni, kterého jsem kdy viděl. V jeho stínu si přijdu jako maličká parodie na samuraje, přesto jsem však odhodlán tuhle bitvu vyhrát. Mám svou věrnou katanu ostrou jako žiletku a umělou ruku, která skrývá nejednu záludnou funkci.

Jdu do toho po hlavě. Mrštně uskakuju ohromné čepeli svištící nad mojí hlavou, s absolutní přesností několika ranám postavím do cesty svou vlastní zbraň, čímž gigantického soupeře postupně vyvádím z rovnováhy. Jenže v zápalu boje najednou ztratím pojem o tom, v jaké části bojiště se nacházím, a další pokus o úskok končí nárazem zády do zdi.

Tlusťoch na koni zasazuje první ze dvou ničivých úderů, které je moje agilní, leč křehká tělesná schránka schopná ustát. Ten druhý přichází v momentě, kdy se do sebe pokouším rychle naklopit léčivý lektvar, ale nenechám si u toho dostatečný odstup. V záloze je ještě žolík – můžu jednou vstát z mrtvých, ale pod závojem frustrace můj útok ze záhrobí působí spíš jako formalita. Jsem mrtev podruhé, tentokrát definitivně.

Následuje návrat k poslednímu bůžkovi, u kterého jsem si na svojí strastiplné cestě odpočal. Všichni řadoví nepřátelé se opět promenádují po hradbách a těší se dobrému zdraví, z kapsy mi zmizela polovina peněz a zkušeností a do toho se dozvídám, že moje neschopnost někomu uhnala „dračí covid“.

S ovladačem v ruce zpruzeně koukám na monitor. Kdyby mi bylo o deset let míň, okamžitě se bossovi vydám opět vstříc. Teď se ale nemůžu ubránit dojmu, že na tohle už prostě nemám ani čas, ani náladu.

Sekiro: Stín umírá každou chvíli

Strašně, ale vážně strašně jsem se na Sekiro: Shadows Die Twice těšil. Přestože jsem předchozí Dark Souls ani jiné hry od FromSoftware nehrál, Sekiro byla ta hra, která mě na papíře prostě nadchla. Obrázky slibovaly úchvatnou grafiku. Prostředí ponurého dávného Japonska okořeněné mytologickými záporáky mi přišlo jako ideální dějiště mého příštího velkého herního zážitku, který hned od vydání sbíral vavříny herních ocenění a desítky v recenzích všude, kam jsem se podíval (i na Games). Dobře jsem věděl, že mají být tyhle „soulsovky“ dost těžké, ale snad jsem do háje léty a virtuálními bitvami obouchaný veterán! Co by se asi tak mohlo pokazit?

Začalo to slibně, ale ten dopad, ten v tomhle případě vážně bolel.

V prvních desítkách minut si mě Sekiro postupně omotával kolem prstu, aby mi následně ukázal prst prostřední. Svoje dobrodružství zneuctěného „samuraje ze studny“, který nesplnil úkol a hledá zadostiučinění, jsem začal se samými pozitivními myšlenkami. Hra se skvěle ovládá, skvěle vypadá a absolutně plynulý a srozumitelný soubojový systém je po každé úspěšné šarvátce zakončen mimořádně uspokojivými gejzíry krve tryskajícími z vašich nepřátel. No nádhera!

Jak už jsem zmínil, Sekiro od svého uvedení sklízelo abnormálně pozitivní hodnocení na všech frontách. V každém zákoutí internetu se dozvíte, že je to naprosto úžasná, fenomenální a boží hra. Ale nikdo vám neřekne jednu nepříjemnou pravdu – že je to jedna z nejtěžších her, co kdy hráli…

Netrvalo dlouho, než jsem dorazil k prvním větším nepřátelům a pak i k prvnímu „mini bossovi“ (což je kouzelné označení herního nepřítele, na kterém mnohdy strávíte víc času, než v jiných hrách na bossovi finálním). A tady začal Sekiro vystrkovat čepele.

Postupně jsem velmi rychle prošel myšlenkový pochod od „Tohle bude super!“ přes „OK, možná to nebude taková legrace, jak jsem myslel“ až po „Blbá hro! Proč mi tohle děláš!“ Ano, tohle je samozřejmě velmi diplomaticky cenzurovaný přepis toho, co jsem si u opakovaného umírání nejprve jen pomýšlel, posléze i nahlas hulákal.

Sekniho: Už jsem zase mrtvej

První boss je polodementní obr na schodišti. A vím, že nejsem sám, kdo tady poprvé opravdu pořádně vyhnil. Snaha uhýbat nechuťákovi, který se vás snaží obejmout, je v tomto případě každou chvíli odměněna pádem z útesu.

Nicméně musím tvůrcům vystřihnout jednu velkou poklonu – jestli jde Sekiru něco skutečně báječně, je to vyvolávání emocí. Pokud máte pocit, že je vaše temperamentní mládí pryč a že jste u her v poslední době emočně otupělí, zahrajte si Sekiro – třeba mě už dlouho nic takhle nerozzuřilo a popravdě jsem netušil, že ještě někdy v životě budu mít touhu prohodit ovladač monitorem.

zdroj: vlastní video redakce

Když jsme u toho ovladače, svou pouť jsem původně začal na klávesnici s myší. K ovladači jsem se dostal až posléze, když jsem začal bádat po tom, co dělám sakra špatně. „Neopomněl jsem něco elementárního? Nezapomněl jsem na nějaký kouzelný ovládací prvek? Nepřehlédl jsem u prvního obchodníka magický super-artefakt, který by z mého chcípáka udělal nepřemožitelného bijce?“ Všechny tyhle otázky mi rotovaly hlavou, zatímco jsem s pachutí právě spolknuté sebeúcty vyťukával do vyhledávání na YouTube „Sekiro for beginners“.

Souhrnná odpověď? Na nic jsem nezapomněl, nic nedělám špatně, jenom to prostě neumím. V tom totiž tkví celá pointa Sekira. Nejde po dvou hodinách zahodit základní zbraň a vyměnit ji za jinou s násobným poškozením. Nejde se „vylevelovat“ do stavu, kdy začnete i ty nejpřísnější bosse svými atributy dramaticky převyšovat. Nejde nic jiného než překonat extrémně strmou křivku učení a dokonale ovládnout soubojový systém postavený na bleskurychlých reakcích a pedantsky přesném načasování.

Sekiro: Kdybych tak umřel jenom dvakrát

Právě s tímhle zjištěním jsem se Sekirem vstoupil do něčeho, co by se dalo nazvat toxickým vztahem. Většinu času jsem měl pocit, že mě ta strašná hra vysává. Pokaždé, když můj samuraj padl bezvládně na zem, jako by se mi ten kus softwaru smál a říkal mi, že mě nemá rád a že už mi to hraní nejde tak, jak mi šlo kdysi. Byl jsem frustrován, byl jsem znechucen, rozčílen a hlavně postaven před otázku, jestli chci investovat hromadu času a další z postupujících šedin do toho, abych se to naučil. Abych hru pokořil a dokázal si, že to se mnou ještě není zdaleka tak zlé.

Následovalo několik cyklů, kdy jsem Sekiro s rudou mlhou před očima ALT+F4 vypnul, abych ho za půl hodiny zase zapnul. Protože jakkoliv mě ta hra nenáviděla a dělala ze mě idiota, moc dobře věděla, jak zajistit, abych se i po dosažení maximálního snesitelného množství frustrace zase vrátil zpátky.

Občas mi totiž dala „čuchnout“.

Když se od sebe čepele odrazily s hlasitým břinknutím, jak jsem přesně vyblokoval útok nepřítele násobně většího než já, a když jsem mu pak dobře mířenou ranou ubral podstatnou část ukazatele zdraví, vyvolávalo to téměř extatickou radost. A když nakonec po nesčetném množství pokusů podlehl mojí čepeli i samotný Gyobu Masataka Oniwa, první skutečně velký boss hry, donutil mě příval adrenalinu a endorfinu vyskočit ze židle a hulákat cosi o sexuální dominanci nad samurajem i jeho koněm.

Tohle byly momenty, kdy mi Sekiro přišel naprosto skvělý. V tu chvíli jsem mu byl ochoten obětovat desítky hodin ze svého útlého fondu herního času a zarputile se poprat s každým bossem, který se mi ještě postaví do cesty.

Jenže jakmile mi narostl hřebínek a vzpomínky na frustraci ustoupily, Sekiro mi s tyranským posměškem udělilo další ránu a hned u dalšího bosse mě nechalo, abych se plácal na místě, nesčetněkrát padal na zem a zase vzpurně vstával, zatímco se stará známá bezmoc plíživě vracela na svoje místo. Prostě toxický vztah jako vytržený z letáčku v čekárně psychologického poradce.

Sekiro: Já už nechci dál umírat

V určitou chvíli jsem se rozhodl, že to za ten čas a nervy prostě nestojí. Frustrace postoupila natolik, že jsem kombinaci ALT+F4 zmáčkl naposledy, rozčileně se podíval na Sekiro jako na položku v knihovně her Steamu, kliknul pravou myší a odinstaloval ho. Normálně a prachsprostě jsem to vzdal. Už jsem nechtěl zažívat tu bolest a nechtěl jsem, aby mě ta hra okatě upozorňovala na to, že už nejsem tak srdnatý, zapálený a zarputilý pařan, jakým jsem kdysi býval.

Od té doby jsem hrál a dohrál mnoho her, z nichž některé nebyly ani trochu jednoduché. Sehrál jsem dokonce i několik kompetitivních bitev ve hrách multiplayerových. Jenže tak jako Satan ze South Parku pořád pokukoval zpátky po svém bývalém příteli Saddámovi, pokukuji i já po Sekiru – po jediné hře, která ze mě udělala blbce a přemohla mě.

Občas slyším zvuk, který připomíná ono uspokojivé zařinčení katany vykrývající zbraň nepřítele, a když někde někdo promluví v japonštině, vzpomenu si na zvolání, s nímž uváděl svůj příchod do arény Gyobu Masataka Oniwa. Než udatný samuraj pod mou čepelí konečně padnul, slyšel jsem ho skutečně mnohokrát…

Tenhle vztah byl prostě stejnou měrou toxický jako nedokončený. A jakkoliv jsem rád za to, že mě od té doby žádná hra nezvládla zdaleka tak frustrovat ani ze mě dělat pitomce, stejně mám hlodání, že bych se měl vrátit a dokončit to, co jsem začal. Vždyť přece z téhle líté bitvy nemůžu odejít navždy poražen a s vědomím, že už na to nemám… 

Nejnovější články