Když si chci v dnešní době zahrát na počítači, po usednutí na židli ke mně začne s dojemnou nadějí vzhlížet asi tak desítka různých launcherů ukrývajících stovky a tisíce počítačových her. „Klikni na mě!“ kvičí Epic. „Mám Tyranny a Cities: Skylines, víš že to chceš!“ „Neeee, zkus mě!“ prošťouchává se ostrými lokty do první linie Ubisoft Connect. „Chceš přece jednou dohrát Odyssey, no ne?!“ Za nimi všemi sebevědomě stojí Steam, na jednom bicepsu má vytetováno „Age of Empires“, na druhém „Bannerlord“ a vyzývavě se na mě šklebí.

Nebylo to tak ale vždycky. Kdysi, v dobách, kdy jsem počítač nevlastnil a hraní na PlayStationu bylo omezené drastickým časovým limitem (nejdřív 15, pak 30 minut denně), bych udělal v podstatě cokoliv, abych si mohl zahrát v podstatě jakoukoliv hru. Když mi bylo asi tak devět, chodil jsem dokonce k Rendě Rumpíkové domů, i když jsem moc dobře věděl, že je do mě zamilovaná a že z toho ještě budou oplétačky, jen abych si u ní zahrál GTA 2.

Tahle situace do jisté míry pořád trvala ještě v polovině první dekády nového tisíciletí, kdy už jsem sice doma měl počítač, jenomže to byl tátův starý pracovní Mac, na kterém se toho moc pařit nedalo. A když už jsem se ve škole dostal k něčemu, co na sobě mělo nainstalované Windows, byla to prastará šunka ve studovně, na které byste nejspíš nerozběhli ani první Commandos.

Warlords: Call to Arms byste ovšem rozběhli na čemkoliv.

zdroj: Vlastní foto autora

Se strategiemi se obvykle pojí jistá úroveň komplexity – musíte se naučit složité ovládání a taktické manévry, měli byste dobře prostudovat, jaké postupy fungují a kterým byste se měli vyhnout. Warlords takoví nejsou. Můžete před ně posadit trosečníka, který strávil posledních 50 let na tropickém ostrově, a než stačí rozlousknout třetí kokos k obědu, bude přibližně vědět, jak hrát.

Je to celé nesmírně přímočaré, jak byste čekali od browserové hry na stránce Kongregate. Z jedné strany posíláte na bojiště svoje vojáky vy, ze druhé nepřítel. Vždycky si vyberete jednak typ bojovníka, který se vydává položit život za vlast, jednak jeho trasu, jednu z několika linií, takže může jít horem, spodem, prostředkem nebo cokoliv mezi tím. Každý válečník, který se proseká na soupeřovu stranu obrazovky, mu sebere nějaké to skóre. Nažeňte jich tam dost, případně vydržte dominovat do konce časového limitu, a zvítězili jste.

Zní to sice jednoduše jak nějaká hodně primitivní facka, ale v dobách, než jsem se dostal k sérii Total War, mi to tak ani nepřipadalo. Musel jsem se naučit, která výzbroj je efektivní v jakých situacích, že lučištníkům se moc nedaří proti jednotkám se štítem, že když pošlete koníka proti kopiníkovi, dopadne to daleko líp pro toho, který disponuje bonusovou slabikou.

Bitvy se navíc řetězily v kampani, kde jste postupně dobývali celý širý svět obývaný nejrůznějšími rasami. A ono to taky bylo o něčem jiném, kosit divoké orky s halberdami, anebo elfy s bystrýma očima a dalekonosnými luky! Potyčku za potyčkou jste si vylepšovali armádu, kupovali upgrady, pořizovali nové typy jednotek včetně těch unikátních pro vaši rasu. Nepočítaně možností!

Ne, abych řekl pravdu, možností je ve hře spíš počítaně. Ras je jenom pár, unikátních jednotek jakbysmet, navíc se dost brzo naučíte, že většinu problémů vyřešíte jednoduchým spamem základních kopiníků s nejkratším cooldownem, na kterýžto geniální taktický manévr umělá inteligence neumí moc dobře reagovat. Ukažte Warlords libovolnému capartovi zvyklému na Kingdom Rush a ten se vám vysměje, co se mu to snažíte plodat za plimitivní klavinu.

  zdroj: Vlastní foto autora

A přesto. Během psaní článku jsem si po každých pár odstavcích za odměnu dopřál bitvičku za svoje oblíbené noční elfy (ve světě Warlords překvapivě blonďatější než Legolas) a s radostí prošel celou jejich kampaní. Ten pocit, když se vám nabije ukazatel a vy pošlete houfec vojáků po celé šířce bojiště…! Byla to paráda, i když asi tak ze 70 procent způsobená nostalgií spíš než kvalitami strategického zážitku.

To je ale ve finále úplně jedno. Když se teta Květa může pořád dokola dívat na černobílé filmy pro pamětníky, kde někoho elegantně balí Oldřich Nový, já můžu pomocí malých elfů střílet malé šípy do malých lebek malých kostlivců a cítit se u toho skvěle.

Kdyby se mi povedlo ukecat někoho z redakce, aby na chvíli přestal ťukat do počítače novinky nebo testovat nejnovější grafickou kartu a místo toho se mnou skočil na pořádnou multiplayerovou bitku na jedné obrazovce, to by teprve bylo žůžo. Některé zážitky ale asi navždycky zůstanou výhradní doménou školních studoven…