zavřít

Muž, který bastlil v Československu herní automaty

Windows

- Téma autor: Martin Bach Komentáře: 0

„Víš jak Horáček napsal do tý písničky ‘dnes je valcha u starýho Růžičky’? No, tak tomu Růžičkovi jsem opravoval automaty,” říká mi na náměstí v Trhovém Štěpánově do půl těla vysvlečený šedesátník, do kterého byste asi na první pohled neřekli, že stál dlouhá léta za fungováním herní scény v pozdně komunistickém Československu.

Ing. Tomáš Smutný ve své pracovně

Je vedro, sedíme pod stromem na lavičce a pozorný kolemjdoucí by si mohl všimnout, že kousek od nás stojí dům, na jehož oknech jsou nalepena loga firem jako SEGA, Taito, Midway nebo Namco. A zašlou slávu dob, kdy se podomácku bastlené herní automaty s hity těchto firem vozily v maringotkách po celé zemi, mi připomíná inženýr Tomáš Smutný. Člověk, který jejich vyráběním a opravováním strávil skoro celá osmdesátá léta - tedy až na dobu, kdy kvůli nim seděl ve vězení.

Něco za něco

Všechno přitom začalo docela nevinně, v roce 1982. Tehdy skoro čtyřicetiletý absolvent vojenské vysoké školy v Brně, zkušený elektrotechnik a počítačový nadšenec Smutný bydlel v Benešově u Prahy a na tamní pouti narazil na maringotku s herními automaty. „V rohu tam stály čtyři nefunkční automaty a já jsem kolem toho chodil a celej den jsem přemlouval toho chlapíka, ať mě nechá se na ně podívat.”

Rezolutní ne („To je z Ameriky, z Německa, pane... Na to nesmíte šahat.”) ho neodradilo a nakonec majitele přesvědčil, že se nechá v maringotce přes noc zamknout a může vzácné a drahé stroje rozebrat. Druhý den pak překvapený kolotočář zjistil, že všechny čtyři automaty běží. Z kontaktu na Smutného se tak mezi světskými stalo okamžitě cenné zboží. „On mi hned řekl: ‘Ví o tobě někdo?’ - a pak si mě začali postupně prodávat. Vyměňovali si moje číslo, vždycky něco za něco, aby nemuseli jezdit za opravama do Německa.”

Hrací automaty v herně u Máchova jezera, začátek 80. let (zdroj: František Fuka)

Právě z Německa pocházela v té době naprostá většina automatů, které se do ČSSR dostávaly. Provozovatelé poutí za ně dávali obrovské peníze, klidně i padesát, šedesát tisíc korun. Jen pro srovnání, to je zhruba tolik, co tehdy stála úplně nová Škodovka. Šlo ale o tak populární zábavu, že se peníze majitelům poměrně rychle vracely. S příchodem Tomáše Smutného se ale situace změnila. Nejenže najednou nebylo nutné automaty složitě a draze opravovat v cizině. Podnikavý elektrotechnik totiž zjistil, že podobné stroje dokáže vyrábět i sám a z Německa stačí dovézt jen základní desku, která byla o více jak polovinu levnější než celý automat.

Inspirace z Izraele

Zde si musíme udělat malou odbočku. To, že inženýra Smutného napadlo vyrábět a spravovat zrovna herní automaty, samozřejmě nebyla náhoda. Kolem počítačů a elektroniky se tehdy pohyboval už více jak deset let, učil v kroužku mladých techniků a byl jedním ze zakládajících členů 602. oddílu Svazarmu, který v té době, kromě jiných, navštěvoval třeba i mladý František Fuka. „Franta, to byla taková naše hvězda,“ vzpomíná Smutný na začátky počítačů v Čechách. Bastlení a kopírování západních vzorů bylo tehdy naprosto běžné a věnovaly se mu ty největší talenty, které v tomto oboru v ČSSR působily. Patřil mezi ně i Tomášův bratr-dvojče, bohužel už zesnulý Eduard Smutný.

Když Tomáš v roce 1969 studoval vysokou školu v Brně, dostali se oba bratři k prvnímu počítači. „Měl jsem tehdy přístup do výzkumného ústavu, který dělal pro zpravodajce. A tam jednou přišel izraelský vojenský počítač od firmy ELBIT, jeden z prvních mikropočítačů vůbec. Měl 4 KB RAM!“ Tomáš přesvědčil svého známého ve výzkumáku, aby mu na víkend půjčil dokumentaci k tomuto zázraku tehdejší techniky. „Jestli tě chytnou, jdeme oba sedět,“ opakuje slova svého kontaktu Smutný a dál vypráví, jak se telefonicky spojil s Eduardem, který dělal v Tesle Strašnice, a měl přístup ke kopírce.

Eduard přes své známé domluvil, že dokumentaci pošlou po letušce letadlem a poté, co si jí okopíruje, poletí hned zpátky. Stalo se a technické specifikace ELBITu daly vzniknout prvnímu zkopírovanému mikropočítači, který Eduard Smutný vyrobil - JPR-12 (zkratka pro „Jednotka programového řízení“). Pak následovaly JPR-8, JPR-12E a JPR-1, jinak také SAPI-1. Ve všech případech šlo o větší modulovatelné počítače, které se nehodily pro domácí použití, ale spíše do provozu továren, apod. Tým kolem Eduarda (jeho část dodnes podniká ve firmě Ryston Electronics) vymýšlel hardware, Tomáš pak ve spolupráci s Janem Merclem psal pro tyto stroje Microbasic a další software. Vrcholem snažení Eduarda Smutného v této oblasti se stal nakonec počítač Ondra.

Mikropočítač Ondra v praxi (foto: Amatérské rádio)

Ondra byl v podstatě okopírovaným Sinclairem ZX-81 a Eduard jej pojmenoval po svém synovi, který trpěl mozkovou obrnou a psaní na klávesnici mu pomáhalo procvičovat poškozenou motoriku prstů. Počítač byl nějakou dobu vyráběn i v Tesle Liberec a v několika set kusech se dostal do prodeje. To vše se dělo samozřejmě jen za pomocí vlastního důvtipu, zkušeností a sovětských a východoněmeckých součástek, které byly postaveny na úplně jiných, většinou mnohem zastaralejších, principech. „Jeden obvod se nahradil třeba třemi nebo čtyřmi, viselo to na drátkách, prostě šílenost. O tom by se daly psát knihy,“ směje se Tomáš Smutný. Pokud vás toto téma zajímá více, přečtěte si přepis dobového rozhovoru z časopisu Amatérské rádio.

Zlaté časy s automaty

Zatímco jeho bratr Eduard kopíroval západní počítače do forem vyrobitelných v ČSSR, Tomáš strávil skoro celá osmdesátá léta s herními automaty. Šlo přitom o velmi výnosný byznys. V Československu bylo podle Smutného zhruba třicet až čtyřicet heren a na poutích šlo o velmi žádnou zábavu, takže docházelo i k častým poruchám. „Jezdil jsem po celé republice, do Prahy, do Liberce, ale i do Košic. Kluka jsem dal ráno do školky, odjel jsem někam dvě stě kilometrů daleko, a do půl čtvrté jsem musel být zpátky v Benešově,“ říká Smutný a dodává, že během svých cest za prací „oddělal tři žigulíky“.

Není asi třeba dodávat, že většinu oprav prováděl Smutný bez jakékoliv dokumentace a na poměrně unikátním hardwaru, který nepřipomínal nic, s čím se běžní opraváři elektroniky u nás setkávali. Pár manuálů se sice z Německa do ČSSR dostalo, ale jinak probíhaly opravy stylem pokus-omyl. „Časem jsem přišel na to, co způsobuje jaké úkazy, třeba linky, čtverečky, chybějícího panáčka na obrazovce a podobně.“

Pro srovnání - takto se vyráběly automaty na západě v 80. letech

Díky své proslulosti mezi „světskými“ se Smutný postupně dostal k velkému množství náhradních dílů a porouchaných základních desek, takže mohl experimentovat. „Třeba jsem si stáhl obsah EPROMky od jiného komedianta a bylo to. Jen se o tom ale nesměl dozvědět, oni na sebe hrozně žárlili,“ odhaluje své triky po letech.

Tím vrcholným trikem ale byla vlastní výroba automatů. V praxi to fungovalo tak, že provozovatel poutě dovezl z Německa jen základní desku a Tomáš Smutný se postaral o zbytek. „První, co mě napadlo, byla středová klička od sprchy. Udělal jsem na ní pouzdro z teflonu, přidal mikrospínače a byl z toho joystick.“ Nutno dodat, že joystick v podstatě nezničitelný, o čemž se návštěvníci poutí mohli přesvědčit sami. Většina tehdy dovážených desek měla konektory JAMMA, o kterých jsme psali i v posledním článku seriálu Arcade Olé!. Bylo tedy nutné vyrobit rozhraní, které tyto konektory propojí s dalšími komponentami automatu.

Zde znovu zapracovala Smutného bastlířská originalita a k propojení použil telefonní konektory. Dnešní technický expert muzea Arcadehry.cz Vesly ale upozorňuje, že takové zapojení mělo své problémy, protože telefonní konektory měly méně pinů než JAMMA. V některých hrách tak třeba nefungoval mód pro dva hráče, jinde zase některé pohyby postavičky. Ale to československým hráčům nevadilo - podstatné bylo, že se to dalo hrát.

Stejnou improvizací byli vyráběny i mincovníky, tlačítka a další komponenty, které musel každý herní automat mít. Co se týče obrazovek, pomohl si Smutný velmi rychle. Svůj první automat vybavil obyčejnou televizí, klasickým elektronkovým Rubínem. Později si nechával přes ruské vojáky v Milovicích vozit ruské televize, které už montoval do automatů ve velkém. Samotné „bedny“ na automaty mu pak vyráběl jeden známý truhlář na pražském sídlišti Chodov. „Zaměstnával jsem tak deset lidí,“ říká Smutný a vzápětí s klidem doplňuje: „No, a pak mě v sedmaosmdesátým zavřeli.“

Část schématu zapojení napájecího zdroje JPR-12 (foto: MVT)

31 dnů na Ruzyni

Smutný neopravoval a nevyráběl herní automaty úplně na černo, měl povolení příslušných úřadů a vzhledem k tomu, že byl i zaměstnaný ve Svazarmu, nevznikl by zřejmě žádný problém, pokud by se v té době kolem provozovatelů poutí nezačala stahovat policie. Všechny atrakce si totiž kolotočáři vyráběli sami a zpravidla z kradených součástek. Přes jejich výslechy se tak vyšetřovatelé dostali až ke Smutnému, kterému navíc nepomohlo, že povolení měl pouze pro Benešov, kde ale tenkrát už žádné poutě a herny nebyly.

„Už nějakou dobu jsem cítil, jak za mnou jezdí. Zlikvidoval jsem všechny papíry a doklady, nakonec mě pak ale stejně na ulici sebrali a dali do vazby.“ Celá historka je ale nakonec spíše vtipná. Prokuratura totiž musela posoudit společenskou nebezpečnost tohoto podnikání a na to potřebovala znalecký posudek činnosti, kterou Smutný prováděl. „Řekli mi, že zítra přijde znalec, který posoudí mojí činnost. Přišel druhý den a jen se objevil ve dveřích, mohli jsme se oba složit smíchy. Byl to můj kamarád, co chodil taky do Stanice mladých techniků. Oni prostě neměli nikoho, kdo by tomu rozuměl, jen lidi, co se pohybovali kolem nás.“

Tím odborníkem byl mimochodem Vladimír Smejkal, v současnosti jeden z nejuznávanějších expertů v oblasti počítačového práva u nás. Posudek byl tedy pro Smutného příznivý, hlavně proto, že Smutný nemohl vymýšlet samotné desky, ale dělal jen „generální opravy“. Soudkyně okresního soudu ho sice i přesto odsoudila, ale krajský soud následně její rozhodnutí zrušil s tím, že Smutný nepoškozoval žádné místní podniky. Žádný z nich totiž pochopitelně automaty nevyráběl.

„Hrabejte se v iPhonech!“

„Když brácha po revoluci mohl navštívit Japonsko, napsal v laboratoři tamního elektronického závodu na velkou obrazovku prvním elektronickým perem, které kdy držel v ruce, nápis: ‚Budeme-li vás chtít dohnat, budete muset hodně ubrat‘,“ vzpomíná znovu se smíchem na své dvojče Tomáš Smutný. Faktem bylo, že se změnou režimu se prostor pro domácí bastlení a experimentování minimalizoval. Vše už bylo možné koupit a nebylo třeba složitě vymýšlet možnosti, jak se k nové technice dostat. Stejné to bylo i s herními automaty. Samotné poutě, kde se automaty vyskytovaly nejvíc, začaly navíc zažívat rychlý ústup ze slávy. Tomáš Smutný se po revoluci vrhl na podnikání a začal vyrábět výherní automaty - jeho plány ale úplně nevyšly.

Pro dnešní mladé lidi má ale jasný vzkaz: „Vykašlete se na hrabání se ve starejch věcech a ve starejch hrách. Kdyby tady byl můj brácha, tak vás s tímhle vyhodí,“ rozčiluje se. Z technologických novinek se stalo obyčejné spotřební zboží a na telefonech o tisícinásobcích výkonu tehdejších počítačů dnes lidé jen prohlížejí Facebook. „Dřív byli ti kluci mnohem kreativnější, vymýšleli nové věci. Dneska jen konzumují ty nové a dělají ty všemožné retro akce. Přitom by se měli hrabat třeba v iPhonech!“

Tagy: historie retro

Zdroje: wikipedia,Vlastní,SAPI.cz

Novinky na Alza.cz

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.