"Nikdy jsem nebyl žádný velký hráč. Ale můj bratr mi ukázal prostředí počítačových her," startuje Rudišovo vyjádření pro tisk, zatímco se čelo člena herní komunity nad podobně hlubokým vhledem do digitální zábavy začíná hemžit krupějemi potu. "A přijde mi zajímavé, že tento svět je ovládán několika málo velkými firmami. Je to vlastně podobné jako v Hollywoodu – tam je pět velkých studií, která nechtějí podstupovat riziko a natáčejí stále jen nová pokračování velkých trháků," cituje Rudiše dále server iHned, který přinesl zprávy o prolnutí médií v Berlíně před i po konání festivalu, "Zajímavější hry, stejně jako filmy, vznikají v nezávislých produkcích. A přijde mi, že podobné je to u literatury."
Inu, v zásadě vlastně nelze proti podobným postřehům nic namítnout. Jak je to však s konceptem hry samotné?
Zasazení do protektorátní Prahy je rozhodně nápad, kterému lze zvednout palec nahoru, ačkoliv čpí i jistým bolsestínským ohlížením se za historií. Nad herními principy a žánrem se Rudiš pro novináře už bohužel nepozastavil, vypíchl však především postavy a dějiště. Příběh o trojici atentátníků by nepřevypravoval skutečný příběh parašutistů, ale spíše se jím inspiroval. Důraz na atmosféru neustálého ohrožení a zároveň snahu o minimum přímé akce by titul mohly pasovat kamkoliv od adventury přes visual novel žánr po sandboxovou stealth akci, oficiální vyjádření je však nad touto stránkou tajemnější než hrad v Karpatech.
Sympaticky tak z konceptu vyznívá především snaha o "morální dilemata", tedy to, že i úspěšný atentát by měl negativní dopady na civilní obyvatelstvo. I když však Rudiš zmiňuje snahu o morální šeď, není úplně jasné, jak by v ději samotném podobné rozhodování mělo probíhat. Jiné z jeho nápadů bohužel haprují zřetelněji. "Důležité podle mě je, aby tam bylo co nejvíc rozhovorů. Tím vynikne psychologie postav." sdělil dále pro iHned. Přitom zrovna po zkušenosti s Aloisem Nebelem by jeden čekal větší náhled do možnosti vykreslovat postavy i jinak než jejich tlacháním.
Celý Rudišův koncept je samozřejmě jenom konceptem, a pravděpodobně jím i zůstane - koncept jeho nápadu ostatně nic jiného než prolnutí obou médií ani nechtěl. Ačkoliv na festivalu prý Operaci Praha zhodnotili jako "realizovatelný nápad", při popisu mi nejvíce vytanula na mysli podobně pojmutá 1979 Revolution, rovněž autorský projekt snažící se historicky sdělovat klíčové historické skutečnosti. 1979 Revolution přitom i přes jméno svého hlavního vývojáře Navida Khonsariho, který se spoluúčastnil i vývoje Grand Theft Auto, na Kickstarteru neuspěl a od loňského prosince se nepříliš vokálně snaží získat prostředky jinak.
Jinými slovy, zajímavá historická událost ještě dobrou/populární hru nedělá. Právě to je největší chyba, kterou dělá jak Rudiš (alespoň podle zveřejněných prohlášení), tak i 1979 Revolution a další podobné projekty. Namísto mechanik dávají v propagaci přednost příběhu, čímž ve finále nezaujmou ani hráče zvyklé na hratelnost, ani čtenáře zvykle spíše na papírové médium. Na druhou stranu, v éře, kdy se game jamy konají už i v Bílém domě, by v menším měřítku šlo zrealizovat prakticky cokoliv...
I přes poněkud nejasné referování o Rudišově načrtnutém projektu, mlhavé šanci na jeho realizaci a velmi nepřesném referování o současných hrách – jakoby neměly s literaturou nic společného – však nelze celou berlínskou akci vnímat jinak než pozitivně. Pořadatelé festivalu se nechali slyšet, že jim šlo především o odpovědi na otázku, zdali rozmach digitálních her přichází s novými literárními formami, které byly dříve nemyslitelné.
Ačkoliv si na něco takového můžeme odpovědět už po pohledu na nelineární RPG hry nebo projekty psané ve Twine, je rozhodně fajn, že se do herních pravidel snaží ponořit i lidé mimo tradiční herní scénu. Krom oživení média je to totiž ideální šance na to hry o něco více postavit na úroveň běžné kultury. Snad ani ne pro mainstreamový status jako takový, jako spíše pro šanci, že se pak do vývoje pustí širší paleta autorů, kteří by jinak zvolili tradičnější média.
