Hry vás většinou vedou k vítězství. Možná těžce vydřenému, takovému, u kterého si vyrvete vlasy, rozbijete klávesnici a seřvete křečka, až se zavře ve svém kolečku. Nicméně z principu vás design většinou pošťuchuje vstříc vavřínovému věnci.

Existují ovšem specifické hry, které nabízí široké spektrum nastavení, což může mít za následek, že hru prakticky nejde vyhrát nebo alespoň obstojně rozjet, než někdo rozjede vás. Příklady jsou různorodé (příkladem budiž můj vlastnoručně vytvořený upír v Daggerfallu, který se na sluníčko skutečně nemohl ani podívat), ale je tu i celý žánr, který v tomhle ohledu vyniká nad ostatními. Ano, dívám se na vás, milé strategie. Dívám se se směsicí pýchy a strachu.

Grand strategie, třeba ty od Paradoxu (ale nejen od něj), jsou skvělým příkladem toho, jak se zamknout v situaci Kobajaši Maru, která snad už z dob Star Treku dostatečně zlidověla, ale kdyby ne: Jedná se o zkratku pro zcela neřešitelnou, beznadějnou situaci. Tyto strategie nabízí možnost zahrát si za kohokoliv. Jenže to neznamená, že se dostanete dál než prvních pár hodin. V lepším případě.

Není divu, že speciální pozici v achievementech Europy Universalis IV drží The Three Mountains, kdy za chudé ostrovní království Rjúkjú (současná Okinawa, Amani a Sakišima), žijící ve stínu Japonska a Mingů, máte dobýt celý svět. Celý. Kompletně.

Jde to! Bude vás to ale stát stovky hodin a loadování, a to i když budete používat jeden z dostupných návodů. Bez nich jde o opravdové Kobajaši Maru. Můžete se dostat ke kýženému výsledku, ovšem cesta bude trnitá a rozhodně se neobejde bez nějakého „kirkovského“ podvádění.

zdroj: Profimedia
Přesně takhle to nevypadalo

Šimazu chce vládnout!

Do své nejnovější bezvýchodné situace v Europa Universalis IV jsem se pustil v čele klanu Šimazu. Dostal jsem chuť zahrát si EU IV ne za nějakou evropskou mocnost, ale pěkně za izolované Japonsko a zkusit s ním středověkou expanzi ne nepodobnou té z Hearts of Iron IV (kde to ovšem nebyla zas taková výzva). Jenže, ouha, on se píše rok 1444 a o něčem, jako je sjednocené Japonsko si můžu nechat zdát. Jsou tu jen klany a blížící se stoletá válka.

Neomylně jsem si vybral své oblíbence z klanu Šimazu a začalo… utrpení. Pokud neznáte dějiny Japonska a EU IV, situace je následující: Místo jednoho státu jsou tu desítky klanových dajmjó, kteří mezi sebou válčili a na vše dohlížel šógun, kterým chtěli všichni být nebo ho ubít.

V historii se toto období nazývá Období válčících států a končí roku 1600. Jenže za Šimazu musím tok historie zvrátit, nemám na sto let v EU IV (tedy přibližně asi tak osm let reálného života) čas a hlavně, Šimazu skončili na poražené straně. Takže s chutí do toho, půl je hotovo, jdeme měnit historii!

KO od reality

Zády k moři, se solidní flotilou a pěknými vojenskými bonusy jsem se vrhl na aplikaci strategie „rozděl a panuj“ na ostrově Kjúšú. První zjištění: Nikdo mě nemá rád. V okruhu sahajícím asi do půlky Japonska má ke mně každý dajmjó velmi negativní přístup a nárokuje si moje území. Což je fér, já si nárokuju to jejich, ale nějaká spojenectví jsou v háji.

Ač v dobré geografické pozici, o obchod se také opřít nemůžu, protože oba dopravní uzly produkují minimum peněz a Portugalci jsou zatím v nedohlednu. No a tak nerozumně najmu poradce, pošlu posly a diplomaty, kam to jde, a vrhnu se na výrobu lukostřelců. A následně i na osamělý klan Itó, který bych měl rozmáčknout.

Itó má opravdu dobrou pevnost, která dlouho odolává mé přesile. Co naopak neodolává, je moje pokladnice, kde poradce vysává platem tolik peněz, že bych z něj uživil další tisícovku lučištníků. Navíc všichni konkurenti dokázali navázat spojenectví, takže se na mě žene můj druhý soused, a to v počtu dvojnásobku mých armád, které stále nedobyly Itó.

Moji diplomati nepřišli s jakoukoliv efektivní aliancí, a tak jsem s vidinou dobytí své jediné provincie kapituloval a rozehrál novou hru. Můžete si představovat poslední boj mé věrné gardy, ale ani hrdinský boj mě od zániku nezachrání.

zdroj: Profimedia
Šimazu Tojohisa, o 150 let později, anime Drifters

Pokus číslo 2. Tentokrát se neženu do drahých poradců ani válek. Posílám diplomaty do vzdálenějších provincií, kde si nekladou nároky na moje území, a snažím se sehnat silného spojence. Bezúspěšně. Nejsem dost velký, nejsem dost bohatý, a když se pokusím zlepšovat vztahy pomocí diplomatů, stejně si mě najde válka, protože tak to prostě v téhle bláznivé době chodí.

Ve skutečnosti se dokážu bránit, a dokonce i dobýt jednu provincii, ale nedostatek spojenectví (respektive jejich naprostá absence) mě zradí a 4 tisícovky odhodlaných synů Sacumy jsou zničeny hordou armád tří dajmjó. Kobajaši Maru jako vyšitá.

Nicméně se nevzdávám a zas a znovu zkouším nové přístupy. Když to dokázal Kirk, tak to přece zvládnu taky! Stejně jako tvůrci návodů na velmi obtížné achievementy postupuju metodou pokus/ omyl.

Je to tím náročnější, že samotná hratelnost EU IV neukazuje okamžité následky vašich činů. Pokud jste udělali chybu, může se při hraní za drobný stát projevit až třeba za deset let. Pak je jedno, jestli máte autosave, stejně musíte hru restartovat zcela od začátku.

zdroj: Profimedia
Sedm samurajů

A já od začátku začínal asi osmkrát. Pečlivě jsem studoval možnosti na mapě a musel plánovat každý krok. Několikrát jsem ovládl půl Kjúšú, jen aby mě zničil už mnohem silnější soupeř, který nečelil takové vojenské výzvě. Sem spadá především Hosokawa, který jako největší dajmjó nesmí příliš expandovat. S dvěma diplomaty jsem musel provádět složitý tanec, kdy jsem se snažil zabránit svojí anihilaci, udržovat expanzi, nebýt v mínusu s penězi a zároveň podrývat velké celky sousedního ostrova.

V tuhle chvíli už jsem byl někde na deseti, dvanácti hodinách hraní a o nic blíž nějakému postupu. Prohlédl jsem si i pár návodů na internetu pro případné tipy, ale většina byla neaktuální a nereflektovala stav hry po mnoha patchích a někdy ani klíčovém DLC Mandate of Heaven.

Na druhou stranu jsem ale neměl pocit, že je vše ztraceno – zčásti i proto, že šlo vlastně docela rychle poznat, která strategie nefunguje. Hrát za Spartu v Imperator: Rome bylo mnohem zrádnější, tam se Kobajaši Maru odmaskovala klidně až po patnácti hodinách souvislého hraní v podobě Makedonie nebo jiného blobu, který nešlo s peloponéským územím zadržet.

zdroj: Profimedia
Takhle dopadla moje Sparta v Imperator: Rome

Mikromanagement národa

Jak vám řeknou v mnoha návodech, je pravděpodobné, že jediná chyba vás donutí hrát komplet od začátku. V případě mého „neřešitelného“ scénáře bylo snazší provádět restarty, protože jsem chybu nacházel během prvního roku. Za normálních okolností bych se na podobnou věc vykašlal, ale ze Šimazu se stala výzva a zároveň zajímavý rébus.

Po asi dvaceti hodinách už jsem znal přibližný směr a potřeboval jsem už jen pomoc od AI a samozřejmě trochu náhody. Okamžitě jsem musel prodat dvě transportní lodě, abych získal kapitál. Navázání spojenectví je další krok, jedině ovšem s pomocí sňatků, které vše urychlují.

Spojím se tak s klanem Só, který sídlí na ostrově Cušima (náhoda? Nemyslím si!). Měsíc klidu mi umožní vylepšit vztahy s Uesugi a uzavřít spojenectví. Zatímco Só je za humny a může mi pomoci, Uesugi je od Kjúšú daleko a jde spíš o investici do budoucna a varování pro případné agresory, že mohu přivolat na pomoc klan s několika provinciemi.

Zatímco mám vytrénované 3 tisíce lučištníků, začnu pochodovat na západnější klan Kikuči a ignoruju Itó, kde se vždy zaseknu o příliš velkou pevnost. Mezitím cvičím třetí a čtvrtý regiment lučištníků a dvě válečné lodi.

Ke Kikuči se dle předpokladů přidává Ouči, což chci kompenzovat spojenci ze Só, kteří by se vylodili právě tam. Jenže… Só mě ve válce nepodpoří. Strávím chvíli nadáváním, že je měli Mongolové všechny vyhladit, svedu úspěšnou bitvu na moři a zahájím blokádu Kikuči.

Uesugi samozřejmě svému věrnému spojenci neposílá žádné voje, ale to je tím, že má sám na krku tři války. Nečeká mě pozemní bitva, protože Kikuči se angažuje vojensky mimo ostrov, a tak nejprve moji vojáci pod vedením zkušeného generála zničí tisícihlavý expediční sbor Ouči a pak oblehnou Kikuči.

zdroj: Profimedia
Moji lučištníci byli ještě hezčí! (opět Poslední samuraj)

Bez štěstíčka to nejde

V mém (zatím) podařeném tažení a rozlousknutí oříšku hraje velkou roli fakt, že armáda Kikuči není doma. Bez toho bych svou ofenzivu nemohl provést. Ale o tom to přece celé je, ne? Počkejte si na svoji šanci a pak ji oportunisticky využijte.

A tak si dobývám Kikuči a následně i Ouči... načež mi vyhlásí válku koalice Itó a Šóni. Parchanti, měl jsem to tak krásně rozehrané! Só samozřejmě sedí na zadku v Cušimě a Uesugi má půlku území okupovanou. Rozesílám diplomaty, kam to jen jde, ale jde spíše o preventivní vylepšování vztahů, aby mě nepřepadl někdo další.

Nastává manévrování, vedle kterého by bledl závistí i Harold Godwinson. Vracející se jednotky Kikuči zmasakruje moje posílená armáda hned po vylodění. Válečná mašinérie jede naplno a beru si první půjčku s tím, že to přece někdy nějak splatím.

Po bitvě se Kikuči i Ouči vzdávají a já si urvu jejich území, jenže Itó rozdrtí moji (už dost omlácenou) flotilu a začne dobývat domovskou provincii. Jediné štěstí je, že Šóni je na druhé straně Kjúšú, takže nejprve zničím jejich armádu a následně se obrátím a pochoduju na útočící Itó. Načež přijde rozkaz šóguna, že můj dajmjó musí spáchat za agresivní počínání seppuku. Ups!

Vlády se jako regentka malého syna ujímá jeho žena a jedeme dál. Prodám poslední loď, která by stejně prohrála, a o pár měsíců později admirál flotily zemře na nějakou nemoc, k čemuž hra smutně podotkne, že vlastně za svůj život nic moc neudělal.

zdroj: Profimedia
Harakiri, správně čteno Seppuku, původní z roku 1962

Itó dobývá mojí provincii, ale to už se moje pětitisícová armáda, která vysává pokladnici neskutečným tempem, zregenerovala a pochoduje na obléháním oslabeného protivníka. Zničím jeho armády a zabírám území jak Itó, tak Šóni. A zjistím, že Šóni někde získalo území uvnitř Honšú, co by kamenem dohodil od Kjóta. Pokud nemáte u ruky mapu Japonska v 15. století, je to, jako kdyby Čechy porazily Polsko a za to dostaly i San Marino.

A to jsem právě nechtěl. Nechtěl jsem vlastnit exponované, nebránitelné území mimo vlastní ostrov, kde budu v jakékoliv válce ztrácet body. Zatímco se dívám na narůstající území a potlačuju nepokoje, pokladnice se blíží kritickému bodu… ale šogunát uchlácholený čestnou sebevraždou zároveň posílá bohaté dary.

Z daru postavím další regiment lučištníků, protože za hranicemi nervózně pozoruju velké bloby Hosokawa a Otomo, které expandovaly na Honšú. A stále absolutně nejsem v pozici, kdy bych mohl začít ekonomicky regenerovat.

Preemptivní kamikaze

A po mnoha úspěších, navzdory narůstajícímu optimismu, svou ohavnou příď opět ukazuje Kobajaši Maru. Ačkoliv celá tahle série bitev vedla k největšímu úspěchu za asi dvacet hodin hraní, možná to vše budu muset znovu restartovat, protože bez další expanze Šimazu nepřežije.

Hosokawa i Otomo si nárokují moje území a jediné, co diplomacií dokážu, je odsouvat konflikt. Takže musím útočit. Otomo má dvě provincie na Kjúšú, a tak se vrhám na něj. Jenže v jejich domovské provincii narazím na obrovitou pevnost, kterou budu dobývat měsíce. Přejdu tedy na Honšú, zničím pětitisícovou armádu Otomo a dobývám místní provincie.

zdroj: Profimedia
V Ranu se obléhatelům dařilo víc...

Samozřejmě se na mě vrhla smečka spojenců Otomo, ale Japonsko je v tuhle chvíli v takovém neskutečném chaosu, že se velmi pomalu sbíhají armády, které zvládá můj, nyní už šestitisícový, šik drtit jednu po druhé.

Problémy samozřejmě dělá ta moje zatracená provincie hluboko ve vnitrozemí, kterou neustále někdo dobývá a já tam musím běhat, abych drtil armádičky, které si tu vylepšují sebevědomí. Na mou stranu se přidává klan Amago s několika provinciemi šikanovaný Otomem, ale z nadšení se proberu, když zjistím, že mu nezbyla žádná armáda. Skvělý spojenec!

Popravdě jsem v tuhle chvíli už v bodu, kdy vím, že se mi tohle všechno nebude chtít hrát znovu a že jsem dospěl do bodu, z něhož není návratu – je to můj horizont událostí. Teď už je to všechno nebo nic.

A vypadá to, že spíš nic, protože Otomo se mnou pěkně vyběhne. Vylodí se s malou armádou na Kjúšú a zablokuje všechny přístavy. Moje obří armáda se nemá jak dostat domů a bude ztrácet jednu provincii za druhou. Já sice budu za hranicemi jednu za druhou dobývat, ale tahle válka byla vedená s představou, že je na nějakou dobu poslední, protože jsem se octl v zoufalé dluhové spirále.

Situace vypadá tak, že lovím malé armády, které jdou Otomo na pomoc, kontroluju oba přechody na Kjúšú, zda se neuvolní a sleduji, jak mám v háji ekonomiku a blíží se můj neodvratný konec. Jenže…

zdroj: Profimedia
Tůdle, osude!

…jenže přichází kouzlo Japonska uprostřed bizarní občanské války. Jeden ze spojenců Otomo, který blokuje přechod z ostrova Šikoku, válčí i jinde a cizí flotila zničí tu blokádní. Moře je pro mne opět průchozí! Mých 7 tisíc vojáků se rychle dostává domů a jde vykopat vetřelce ze všech provincií. Otomo se pod tlakem hroutí a já dobývám i jejich domovskou provincii s obří pevností.

Chystám se dobýt i poslední provincii na Kjúšú, ale v tu chvíli přichází mírová nabídka – ponechám si domovskou provincii, ale ta poslední na Kjúšú zůstane jim. Není důležitá, ale vizuálně by bylo hezké mít kompletně celý ostrov pod kontrolou... jenže nemůžu. Další dva měsíce války už finančně neutáhnu a na dobytí celého území Otomo nemám čas. Potřebuju mír, potřebuju potlačit revolty, potřebuju nahodit ekonomiku, protože už nemám jednu chudou provincii, ale skoro celý ostrov.

zdroj: Profimedia
Aleš vysvětluje politickou situaci Japonska v 15. století

Se skřípěním zubů tedy mír přijímám. Mít peníze, patří mi třetina Japonska! Takhle se ale spokojím s tím, že mám pevnou základnu pro další expanzi. Rozhodně jsem nesjednotil Japonsko, k tomu je opravdu hodně, hodně daleko, ale mám území, jehož oba přístupové body hlídají pevnosti.

Víte, co si myslím? Že je čas odpálit šampaňské, obrátit se směrem k Rjúkjú a proradnému klanu Só, který mi ani jednou nepomohl. Už žádná obrana. Už jen útok. Dámy a pánové, Kobajaši Maru je konečně poražena!

Načež mi píše šógun. Prý jsem moc agresivní a regentka musí spáchat seppuku. Vlády se ujímá rada starších a klan najednou balancuje na hraně občanské války. Ach jo… Kapitán Kirk je asi opravdu unikát.

zdroj: Vlastní foto autora