Fotografie Rogera Fentona

Na nátlak vlastní zvědavosti a s touhou experimentovat se roku 2012 vypravil Karl Burke fotograficky zdokumentovat pekla současných válek. Během putování si nic nezlomil, ničím neonemocněl a v podstatě se ani jednou nehnul od počítače. Dokázal nafotit sérii unikátních fotek, které by Fentona přivedly k úžasu nad tím, kam se svět od jeho doby dostal. Burke totiž fotil ve válečných střílečkách a jeho cesta k sedmnácti zneklidňujícím fotografiím je zajímavá jak z uměleckého, tak z čistě technického hlediska.

„Vstoupil jsem do světa válečných stříleček v roli virtuálního fotografa. Představoval jsem si, že jsem jeden z prvních válečných reportérů,“ vysvětluje Burke svojí motivaci. Fascinovalo ho, že každý den se po celém světě milióny lidí logují do simulací války na historických i současných bojištích.

„Každou sekundu jsou použity tisíce granátů a desítky tisíc nábojů a virtuální těla padají za doprovodu bubnování dlaní do stolů.“ Absurdita zábavy ze zabíjení se stala Burkovým motorem. A nejen ta – hráči ožívají a znovu se vrhají do bitvy v nekonečném cyklu, který diriguje Smrt. Ať už jsou pravidla hry jakákoliv, jen jedno je jisté: každý dříve či později dostane kulku mezi oči, každý padne na zem bez virtuálního života a chvíli bude zdobit krajinu svojí mrtvolou. To byly momenty, které Burke hledal.

Představuji si Burkeho jako kyberpunkovou hyenu. Krouží nad bojištěm, schovává se za stromy, hledá mrtvoly a dokonalou kompozici. V hlavě mu zní nesmrtelná slova Roberta Capy: „Jestli nemáte dost dobré fotky, tak jste nebyli dost blízko.“ Jakmile najde tu svojí mrtvolu, tak jí jednoduchým stisknutím klávesy zaznamená a pokračuje v lovu.

zdroj: tisková zpráva Ukázka z jedné ze 17 fotografií Karla Burkeho - kompletní kolekci najdete na jeho stránkách

Muž, který tam (ne)byl

Pro server Polygon Burke řekl, že vidí sám sebe jako jednoho z operátorů bezpilotních letadel nebo vznášedel, které krouží nad bojištěm. Jedna rovina jeho experimentu se totiž zabývá otázkou, nakolik technologie smývá rozdíl mezi virtuálním a reálným světem.

Třeba takový americký operátor hojně používaného bezpilotního letadla Predator zabíjí, ale přitom je od skutečnosti chráněn vzdáleností a sklem monitoru. Vidí válečné šílenství, hraje v něm citelnou roli, ale v pět odpoledne vstane od terminálu a jede za rodinou na večeři a s dětmi se podívá na Madagaskar 3 (mimochodem, doporučuji příslušnou kapitolu ze série Digital Nation od Douglase Rushkoffa). Technologie mu zprostředkovává realitu, která ale v jeho realitě neexistuje - a zároveň je jeho štítem.

To je to samé, co říkají zkušení váleční fotografové, kteří se ještě neupili k smrti nebo nešlápli na minu – technologie mezi umíráním a mnou je barikáda, za kterou se schovávám, která mě chrání, abych se na místě nezbláznil. Ten, kdo se na hrůzy války dívá skrz technologii, ten nemusí být přítomen. Může být za hranicí a z toho pramení největší chlad Burkeho fotek.

zdroj: tisková zpráva Pilot bezpilotního letounu (zdroj: UK Crown)

Retro útočí

Burkeho fotografie nejsou pouhými screenshoty. Pro co největší autenticitu vzal soubory s fotkami a vytiskl je na barevné tiskárně. V tu chvíli ještě vypadaly jako obrázky ze hry. Následně tisky vyfotil prehistorickou metodou na kovové desky o rozměrech osm na deset palců. „Použil jsem objektiv od Thomase Grubba, který bydlel kousek ode mě, v dublinském Rathminesu. Fenton a Gardner by mu rozuměli,“ říká Burke.

Gardner byl fotograf z období americké občanské války, mimo jiné vyfotil nejznámější podobiznu Abrahama Lincolna (ten aktuálně ve filmech bojuje se zombíky a s upíry) a právě využitím zastaralých technologií z jeho doby se Burke dostal k barevně posunutým a mírně rozostřeným fotkám, které už se na hru nemusí odkazovat, jak jsou věrohodné.

Burke mohl udělat sérii barevnou a s plným detailem, jenže to by se ztratilo spojení mezi tradiční válečnou fotkou, jak jí známe z novin nebo archívů a šlo by „jen o hezké obrázky z hry“. Takhle vyvolává dojem, že se díváme na reálné fotky a to automaticky přináší stejné otázky, které jsou alfou a omegou válečné fotografie. Co s tím budeme dělat? Jak tomu zabráníme? Je to pěkné? Je to děsivé? Jaký smysl má válka?

Jsou to právě otazníky, které ze série dělají přesahový projekt, jakých se v herním světě vyskytuje málo. Neútočí na podstatu válečných her, ale donutí nás zamyslet se nad nimi a nad válčením obecně, jinak. A to je jeden ze znaků, že hry jsou ve fázi, kdy přerůstají svůj účel i tvůrce a stávají se vyjadřovacím médiem i pro úplně jiné uměleckým obory. Jen houšť!