Bleszinski odešel z Epicu už před rokem a půl (to to letí) a co se týče svých dalších plánů je většinou velmi tajemný. Nyní se v rozsáhlém článku na Gamasutře vyjádřil k mnoha věcem včetně své budoucnosti a mám prostě takový neodbytný pocit, že jej zasáhla aktuální, mohutná vlna nadšeného vyhlížení budoucnosti se zahrabáním všeho špatného – minulosti.

Proto si půjčím věty spíše z konce článku. „Vaše hra je tak dobrá, kolik zvládne vygenerovat videí na YouTube. Já a má žena teď naprosto žereme Rust.“ Dle Bleszinského je právě tohle budoucnost hraní – učení komunity samy od sebe, komunita jako středobod všeho, posun vpřed a částečně jinam. „Celá stará garda je mrtvá. Časy, kdy jste dostali obálku v Game Informer a odhalení na E3, to je pryč.“

I proto Bleszinski v rámci své budoucnosti míří na PC, které vidí díky těmto dispozicím jako ideální pro nový start – „Na PC je komunita. Tohle je určující trend. Pokud začnu s novým studiem, hned první den chci mít komunitního manažera. Týdenní podcasty a videa. Task list na suredditu. Když hrajeme Rust, vždy jdeme nejdřív na subreddit.“

Bleszinski zkrátka miluje svébytnou a zcela bez diskusí životaschopnou podskupinu her existujících od alfy ve veřejně přístupném multiplayerovém formátu, s komunitou (to je v tomto případě hodně skloňované slovo) jako součástí tvorby i marketingu.

Je celkem jasné, že Bleszinski má ke své minulosti stylu „CliffyB, ten chlapík co pózuje s lancerem a provokuje“ (viz obrázek) dost ambivalentní vztah. Projektuje se to i do klíčové série jeho tvorby, Gears of War, k níž zpětně dodává pár zajímavých poznatků.

„Nechci, aby Gearsy byly tím, co definuje můj odkaz. Samozřejmě, jsou známy jako zábavná, fantastická značka. Ale rád bych si myslel, že je ve mně více kreativity.“ Podle všeho měla být série Gears of War stylově poněkud odlišná, než jak se od prvního dílu profilovala.

„Nakonec je to prostě střílení zas*anejch ještěřích lidí do zas*anýho obličeje zas*anou puškou s motorovkou. Nakonec se to nevyvinulo tak, jak jsem myslel. Původně jsem hru koncipoval jako Bratrstvo neohrožených s monstry – to je velmi dobře udělaný, emocionální seriál o nejlepší generaci a její činnosti za války. Ale nakonec jsme skončili u Predátora s namakanými a chlapáckými postavami, co jsem nikdy neplánoval.“ To zní skoro jako sebelítostný odsudek, ale hned v další větě Bleszinski své nejslavnější dítě brání. „Lidé rádi tyhle hry kritizují kvůli dialogům, vysmívají se jim – ale zároveň je neustále citují. Já třeba miluju poslední Splinter Cell, ale nevzpomenu si na jedinou hlášku.“

Celkově je Bleszinski mile upřímný a byť s ním třeba pokaždé nemusíte souhlasit a můžete za tím vidět jen určité okouzlení (či poblouznění) některými moderními trendy v hraní, pořád to jsou zajímavé názory a postřehy směřované na herní průmysl. Stojí prostě za přečtení.