Kdo četl moji včerejší recenzi, ten už ví, že Age of Empires II: Definitive Edition je vynikající strategie – a jedním z důvodů je právě nový obsah včetně čtyř dalších národů. Jejich výhody a lákadla vám odprezentuji poučnou formou na příkladu jednoho ukázkového zápasu.

Nejprve je ovšem potřeba představit si jednotlivé aktéry. Nejdřív jsem tu samozřejmě já, Vašek. Doplňují mě dlouholetí přátelé, kterým budeme pěkně biblicky říkat třeba Petr a Šimon. No a proti nám stojí trojice nepřátel, kterou nebudu blíže definovat. Ještě byste si k ní vytvořili citové pouto a pak by vás mrzelo, až z jejich základny zbyde jen doutnající hromada třísek.

A za koho že to tedy v našem ukázkovém zápase hrajeme? Samozřejmě za tři ze čtyř zbrusu nových civilizací.
Vašek: Bulhaři – původně kočovná civilizace, která se usadila v jihovýchodní Evropě a drtí svoje nepřátele vytrvalou jízdou, mocnou pěchotou i solidními obrannými budovami. Jejich unikátní budovou je krepost – levnější verze hradu (350 kamení namísto 650) s malým počtem životů, ale skoro stejným poškozením jako jeho větší bratříček.
Petr: Kumáni – nájezdníci z východu, které ze stepi vyhnala invaze Mongolů. Jejich hyperagresivní přístup k útočení zajišťuje, že dokážou dobýt město dřív, než jeho majitelé stačí připravit obranu. Neumí stavět zdi, ale už ve feudálním věku mohou postavit jedno městské centrum navíc – a co je klíčové, také vyrábět beranidla.
Šimon: Litevci – baltický národ, jehož hlavní devizou je elitní jízdní sbor. Nechte je, ať se v klidu rozvíjejí, a vaše pole brzo rozdupou okovaná kopyta. Čím víc náboženských relikvií schovávají ve svých kostelích, tím je jejich fanatická jízda silnější. Elitní jízdní jednotka Leitis ignoruje nepřátelské brnění a seká přímo do masa.

Dramatis personae bychom měli. Je čas pustit se do boje.

zdroj: Archiv

Temný věk

Mač začíná. Je temný věk, všichni se snaží vraždit ovce a kance, pomalu zasévají první farmy a provádějí brutální deforestaci. Tady zatím žádné velké rozdíly mezi jednotlivými hráči vidět nejsou – všichni jdou po jídle a dřevě, na další suroviny nikdo moc nemyslí. Jakmile je to možné, všichni postupujeme do feudálního věku.

Feudální věk

Tady už se naše strategie začíná maličko měnit. Zatímco Šimonovi Litevci si pořád jedou to svoje, sbírají klíčové ekonomické suroviny (se zaměřením na zlato) a snaží se opatrně zastavět zdmi možné přístupy do své základny, já, Bulhar, posílám své lidi těžit kamení, což obvykle bývá až ta úplně poslední surovina, která vás zajímá.

Ale ještě daleko pozoruhodnější je to, co tropí Petr. Kumáni nemohou stavět zdi, defenzivní taktika pro něj proto nepřipadá v úvahu. Místo toho tedy zuřivě těží zlato… a především, především dříví v ohromných kvantitách. Pak pošle směrem k nepřátelské základně pár vesničanů, postaví výrobnu obléhacích strojů, z níž vyjede beranidlo, a kousek vedle ještě několik obranných věží.

Abyste rozuměli, k beranidlu obvykle nemá nikdo přístup až do dalšího, hradního věku (Castle Age), a to proto, že tahle kůží potažená dřevěná mašinka (která zároveň stojí slušnou hromádku zlata) je naprosto excelentní v ničení cizích budov. A ve feudálním věku úplně nebývá zvykem mít k dispozici silnou armádu, která by dokázala odrazit soustředěný dobyvačný útok…

A tak se Kumán Petr vrhá na chudáka nepřipraveného nepřítele, vjede mu do základny s pár beranidly a začne mu svědomitě likvidovat ekonomiku. Tady padne zlatý důl, tady se zřítí samotné městské centrum – a kdyby měl nepřítel náhodou zásobičku pro beranidlo smrtelně nebezpečné pěchoty, stačí ustoupit a o zbytek se postarají ony šikovné věžičky umístěné poblíž.

Pro celkovou situaci to znamená dvě věci: Jeden z našich nepřátel byl právě ekonomicky ochromen, jeho vesničané nemají kde těžit a s trochou štěstí jim Petr odepřel i samotné rodiště. Jenže náš kumánský kamarád je taktéž finančně pozadu, protože veškerou sílu vrhl do útoku, místo aby pracoval na svém vlastním hospodářství a šetřil peníze třeba na postup do dalšího věku. Kdyby v Castle Age přišel pořádný útok od jednoho ze dvou zbývajících nepřátel, Kumáni by nepřežili.

Věk hradů

Jenže od toho jsem tady já, Bulhar. Vzpomínáte si, jaké ekonomické rozhodnutí jsem učinil? Správně – intenzivní těžbu kamenů. A tak jen co ve feudálním věku kliknu na tlačítko postupu do toho hradního, partička aspoň pěti vesničanů vyráží k nepřátelské základně. Můj zvěd už předtím naprosto přesně zjistil, kde se shromažďují cizí pracanti – ideálně vím, kde těží zlato. A právě tam vyroste nový architektonický skvost.

V tu samou vteřinu, kdy přejdu do věku hradů, začínám těsně za nepřátelským zorným polem (nebo v případě potřeby, riskantně, i v něm) stavět svůj krepost – onen levnější hrádek, který si na rozdíl od toho skutečného můžu okamžitě dovolit. Moji vesničané stavějí, seč můžou… a jakmile dostavějí, z údajně „obranné“ budovy se na nepřátelskou základnu začne snášet déšť smrtících šípů. Tady už nikdo zlato těžit nebude.

Může se samozřejmě stát, že si mě nepřítel všimne už během stavby hradu, případně že pošle beranidla, která by s krepostem udělala velmi krátký proces. Jenže Bulhaři mají v rukávu ještě dva trumfy. Jedním z nich je automatický upgrade základní pěchotní linie, který mi umožňuje chránit svoje dělníky hrstkou elitně vycvičených pěšáků. A tím druhým je skutečnost, že samotný krepost umí vyrábět elitní bulharskou jednotku, jízdního konnika. Takže když přijede beranidlo, udělá tak jedno, dvě duc a pak ho moje partička roznese na mečích a kopytech.

V tu chvíli se vybodnu na rozvíjení své vlastní vzdálené základny a usídlím se u nepřítele jako nějaký odporný balkánský parazit. Moji vesničané si pod ochranou krepostu postaví městské centrum, které vyprodukuje další vesničany, kteří postaví další krepost a pak začnou těžit zlato, které jsem právě odepřel protivníkovi. On mezitím musí přesunout celou svou ekonomiku jinam, kde po něm nikdo nestřílí, což stojí čas, který já využiju k rozšiřování průlomu.

Tímhle krokem jsem ekonomicky zdevastoval dalšího protivníka, který by případně mohl knokautovat Petrovy Kumány nebo vyřídit i mě, pokud by mě nachytal na švestkách a nepřipraveného. Taky mě to ale stálo hodně úsilí, cpal jsem zlato do vojáků, místo abych ho šetřil na imperiální věk, takže na mě třetí, dosud nepoškozený protivník jistě už brzo přijede se strašlivými trebuchety vrhajícími devadesátikilové kameny až na vzdálenost 300 metrů, proti nimž jsou moje kreposty naprosto k ničemu… Ale ne. Zapomněli jste na Litvu!

Imperiální věk

Litevec Šimon se totiž mezitím jako rozkošná baltská želvička zachumlal v bezpečném objetí svých hradeb a pečlivě odrážel průzkumné výpady posledního soka. Neútočil, nesnažil se mu ubližovat, pokoušel se jen přežít, těžit, připravovat si půdu. Půdu pro litevský masakr jako kdysi dávno u Tannenbergu, jen tentokrát bez pana Žižky.

Součástí přípravy je vysílání úderných jednotek daleko do pole. Ne snad proto, aby popichovaly nepřátelské vesničany, jako to děláme my ostatní v Bulharsku a Kumánii – v čele takové litevské jednotky je totiž vždycky pan mnich, který šmejdí po celé mapě a sbírá relikvie. Tady si zastrčí do kapsy prst svatého Jiljí, tam zase do torny šoupne nahnilý jazyk svaté Mahuleny. Postupně je všechny odnosí k sobě do kostela… a tím síla litevských jezdců roste a roste.

Jen co se Šimon dostane do imperiálního věku, frustrovaný, dosud nepoškozený třetí soupeř se rozhodne obtěžovat někoho jiného, když už se skrz ty litevské hradby nemůže prokousat. A zahájí protiútok proti nám, ekonomicky oslabeným Bulharům a Kumánům. Kameny z trebuchetů létají vzduchem, vstříc našim narychlo vystavěným obranám se valí nezastavitelné přívalové vlny jednotek, padne jeden krepost, pak další, naše armády jsou téměř vyhlazeny, všechno vypadá bledě…

A pak zazní roh.

Do rozbouřeného moře útočníků se prorve naostřené jezdecké kopí.

A vlny nepřátel se zbarví svou vlastní krví.

Celou hru trpělivě shromažďovaná, bojem nepoškozená švadrona elitní litevské jízdy naprosto ignorující jakoukoliv nepřátelskou zbroj, navíc podporovaná našimi zbývajícími hrady a kreposty, smete všechno, co jí stojí v cestě, a ocelovou měnou nám koupí vítězství. Stačí otupit nápor, udržet se pár minut naživu, abychom dokázali reorganizovat síly. A poslední soupeř, i když jsme ho nechali se rozvinout, i když je silnější než libovolný jeden z nás, najednou stojí proti třem protivníkům.

Všichni si dozajista pamatujete, jak to vysvětloval moudrý kníže Svatopluk svým synům. Když někoho praštíte po hlavě třemi svázanými pruty, bolí to o dost víc než jediným. Naše pruty ovšem mají kopyta, meče, řemdihy a oplývají na poměry kusů dřeva neobvykle vysokou úrovní krvelačnosti.

Jakmile posledního ubohého soupeře zadupeme do rudé hlíny, jakmile jeho prapory ztmavnou popelem vypálených budov, nastává čas vítězství. A uprostřed hřbitova, který byl ještě před chvílí prosperujícím, veselým městečkem, se sejdou Bulhar, Kumán a Litevec. Očistí si meče od krve, zhluboka se nadechnou páchnoucího kouře, usmějí se… a podají si ruce.

Takhle má vypadat multikulturalismus.