Jak nedávno Aleš naznačil ve článku, kde běsnil a zuřil nad číselným hodnocením her, jeden z problémů dnešního světa tkví v neustálé honbě za výjimečností. Největší obava je průměrnost. Jakmile hra vyjde a je „jenom dobrá“, je odsouzena k tomu, aby její prodeje zadusila spousta dalších „jenom dobrých“ titulů, které vyjdou vzápětí. Nikdo prostě nechce být v průměru.
Jenže to není jen cesta vzhůru, lemovaná recenzentskými devítkami a desítkami, která vede z průměru ven. Výjimečné a vyčnívající mohou být hry i na opačném konci spektra. Hry, které jsou prostě tak neuvěřitelně, obskurně a pitoreskně špatné, že se z jejich špatnosti stává důvod k zapamatování.
Stát se zapamatovatelně blbou hrou je přitom kumšt. Stejně jako třeba u filmů tady platí, že drtivá většina je prostě „jenom špatná“ a zoufale nevýrazná a že křivka zapamatovatelnosti letí strmě dolů těsně poté, co dojedou závěrečné titulky. Medailí legendárně špatných počinů se tak ve výsledku pyšní daleko méně titulů, než kolik je těch legendárně dobrých.
Tenhle článek bych chtěl věnovat absolutnímu kultu mizerných her. Hře, která by byla svého času špatná i jako freeware počin studenta programování, ale protože jde plnotučný titul na PC, který se v klasické krabici prodával ve skutečných obchodech, jedná se o crème de la crème videoherní hrůzy. A pak taky o hru, v níž jde dosahovat vůbec nejvyšší rychlosti v historii her. Mnozí z vás už jistě vědí, ti ostatní se rádi seznámí s Big Rigs: Over the Road Racing.
Nepříliš šlechetná motivace
Psal se rok 2003. Což znamená, že všechny hry vypadaly špatně. Světy renderované ve 3D už neměly onu prominutelnou roztomilost osmi- a šestnáctibitových 2D her, ale do dnešní super-realistické grafiky bylo ještě daleko. Zároveň by člověk snad i očekával, že v roce 2003 už období zběsilých pokusů skončilo, a že hry, které jdou v krabicích na pulty obchodů, by mohly mít alespoň nějakou úroveň funkčnosti a kvality. Ne však Big Rigs.
Nejprve je potřeba říci, kdo za celou akcí stojí. Vydavatelem je GameMill Entertainment, tedy dodnes funkční studio zaměřené téměř výhradně na naprosto podprůměrné hry, jejichž prodejnost je postavená na licencování známých značek. Hry jako Nicklelodeon All-Star Brawl, Nerf Legends, American Ninja Warrior nebo Disney Frozen Olaf’s Quest vám docela určitě nic neřeknou, zato značky, na nichž jsou postavené, bezesporu ano.
zdroj: Stellar Stone
Mnohem zajímavější je v této rovnici vývojář. V Americe založené studio Stellar Stone LLC, které outsourcovalo vývoj na Ukrajinu, zaniklo v roce 2006 a dneska ho nikdo nezná. Důležitější je však jméno hlavního producenta Sergeje Titova. Ten je totiž v herní branži znám celkem nechvalně, a spousta zdrojů o něm hovoří dokonce jako o podvodníkovi, který se nezdráhá svézt na vlně úspěchu dobrých her čistě za účelem zisku.
Titov je skutečně v různých rolích podepsán (nebo zatajen) pod vznikem několika her, které mají jednoho společného jmenovatele. Vyšly chvíli po vydání jiných her zvučných jmen a dost nápadně je připomínají. Studiu Stellar Stone třeba v roce 2001 vyšla hra Taxi Racer, která názvem, motivem i celkovou hratelností velmi připomínala hru Crazy Taxi z roku 1999. Jenže Crazy Taxi byla celkem dobrá hra. Na rozdíl od Taxi Racer.
Nejznámějším takovým případem, který nese jméno Sergeje Titova v roli producenta, je dnes již mrtvá hra Infestation: Survivor Stories. Online multiplayerová střílečka s tématem zombie apokalypsy byla původně známá pod názvem „The War Z“ – a ano, jedná se o výrazně horší kopírku DayZ.
Jako kdyby se vývojář v půlce sebral a šel na pivo
Zpátky ale k Big Rigs. Těžko říct, jestli má tahle hra taky nějakou výrazně úspěšnější předlohu, ale ve výsledku je to vlastně jedno. Podstatné je, že je špatně úplně všechno, co špatně být může.
V krabici, ilustrované akčními scénami a popisky o tahání nákladů po amerických dálnicích a utíkání policii, se skrývá hra, která na první pohled vypadá jako zoufale nudná a generická závodní arkáda s povážlivě osekaným obsahem. Jsou tu čtyři auta a pět tratí. Žádné šampionáty, kampaně, multiplayer, nic takového. Prostě vy a jeden počítačem řízený soupeř na trati, která vede kolem dokola, to všechno v mimořádně ošklivé a na kost zjednodušené grafice.
Ale to jsme pořád teprve u prvního pohledu. Na ten druhý totiž zjistíme, že hra vlastně vůbec nefunguje. Pokud jde o první verzi před patchem, auto soupeře prostě stojí na startu a nikdy nevyrazí. Ovládání je příšerné a hra nijak nerozlišuje, jestli jste na cestě, na trávě, ve svahu nebo třeba v nicotě mimo mapu, kam lze po pár metrech bez problému vyjet. Mosty, domy, sloupy a všechny objekty na mapě sice jsou, ale jenom jako neexistující „duchové“ textur, jimiž lze projet. Detaily jako čísla časomíry vyčuhující mimo podklad už v tom marastu nikoho nepřekvapí. O to větší překvapení je pátá mapa, která pro jistotu vůbec nefunguje: Při jejím zvolení hra spadne.
zdroj:
Stellar Stone
Když každopádně přes to všechno vytrváte a dojedete „závod“ proti stojícímu soupeři, hra vám za odměnu zobrazí obrázek trofeje a hlášku tak legendární, že se z ní stalo meme: „YOU’RE WINNER“.
Prostě jako kdyby se ten student, co má tuhle srandu na svědomí, v půlce sebral a šel radši na pivo. Jenže žádný student není. V obrazovce titulků jsou zmíněná jména (asi) skutečných lidí, v čele se zmiňovaným Titovem, a hra navíc skutečně vyšla skrze existujícího vydavatele a prodávala se. Ba co víc, vyšel do ní i patch! Ten rozchodí pátou trať, a dokonce i „opraví“ umělou inteligenci. Uvozovky proto, že počítačem řízený soupeř sice vyjede a jede po trati, ale jede pomalu přesně předepsanou trasou a nejde ho nijak ovlivnit. Navíc, když ho necháte dojet až k cíli, zastaví se těsně před ním, takže prohrát v téhle závodní hře nejde ani po instalaci patche. Skuteční znalci ale stejně preferují verzi bez patche už jen kvůli tomu, že po patchi je milované „YOU’RE WINNER“ nahrazeno trapně usedlým „YOU WIN“.
Hra, která se stala kultem
Už ve své době vyvolalo Big Rigs poprask. Recenzenti v roce 2003 nechápali, co to má vlastně vůbec znamenat, a hra sklízela nejnižší hodnocení, kudy chodila. Jedná se podle všeho o první hru, které server Gamespot kdy udělil jedničku, příhodně doplněnou termínem „ABYSMAL“. Na Metacritics se pak hra pyšní vůbec nejnižším Metascore. Má krásných 8 ze 100.
Jak už to bývá, groteskní špatnost hře zajistila status popkulturní ikony. Koluje třeba teorie, že je hra nástrojem litevské mafie na praní špinavých peněz. Název Big Rigs samozřejmě figuruje naprosto ve všech přehledech špatných her, co kdy kdo vydal, a díl o Big Rigs v YouTube pořadu Angry Video Game Nerd patří do zlatého fondu videí Jamese Rolfa. Když se navíc rozhodnete, že byste originálku s krabicí chtěli domů do sbírky, zaplatíte za ni totální nesmysl. Jednu jsem v době psaní článku našel vystavenou na eBay za 1600 dolarů.
Rychlost, která se nevidí ani v nejodvážnějším sci-fi
Žádné pojednání o tom, proč je Big Rigs absolutní legendou špatných her, by se neobešlo bez zmínění jednoho prvku, kterého si všimli nejen všichni recenzenti, ale i speedrunneři. Ano, i v téhle zvláštní sortě má Big Rigs svou neotřesitelnou pozici.
Když jede náklaďák vpřed, je rychlost omezená na nějakých 60 mil za hodinu, nic zvláštního. Jenže když zmáčknete šipku vzad a začnete couvat, náklaďák zrychluje dál. A zrychluje a zrychluje a zrychluje… Najednou necháte mapu za sebou a po nekonečné prázdnotě ženete svůj náklaďák dál, zatímco ručička rychloměru zběsile rotuje kolem dokola a digitální ukazatel exponenciálně roste mimo budík.
Najednou se z vtipně blbého herního zážitku stává zážitek vyloženě surrealistický. Zvuková smyčka, kterou auto vydává, přejde do stabilního hvízdání. Auto zmizí z obrazovky, přitom ale podle rychloměru pořád akceleruje pozpátku. Analogová ručička se rozbije a začne ukazovat nahodilé hodnoty. Číslicový rychloměr i počítadlo ujetých kilometrů ale pořád jedou a brzy vystoupají do cifer, které opustí hranu monitoru. A auto pořád zrychluje a zrychluje a zrychluje…
Někdo si dal tu práci a zjistil, že po několika minutách nabyde náklaďák rychlosti 12,3 sextilionu mil za hodinu! Sextilion je 1036 nebo taky jednička a za ní třicet šest nul. Zároveň se rychlost rovná 18,3 kvadriliardám násobku rychlosti světla. Průměr pozorovatelného vesmíru, odhadovaný na 91,28 miliard světelných let, by šeredně otexturovaný náklaďák urazil za několik pikosekund.
Ani ty nejodvážnější představy prostorových, kvantových a skokových hyperpohonů, co se kdy objevily ve světě sci-fi, nikdy nepočítaly s takhle šíleným fofrem. A už vůbec nepočítaly s tím, že když pustíte šipku vzad, náklaďák na fleku zastaví… Z jakékoliv rychlosti se prostě okamžitě stane nula.
Pokud však dojde k prolomení hranice 12,3 sextilionu mil v hodině, začne počítadlo nájezdu ukazovat hodnotu „0001.$“, všechny ukazatele checkpointů na trati zezelenají a hra oznámí, že jste vyhráli.
Tohle je prostě boží. Ani kdyby se někdo reálně snažil naprogramovat takovou blbost, nikdy by nevymyslel nic, co se tak moc vymyká veškerému chápání. Přisuzovat však autorům hry reálnou snahu o to, udělat z náklaďáku jedoucího na zpátečku hyperprostorový převaděč spojitosti, by bylo pošetilé. Big Rigs je zkrátka rozbité za hranice chápání a díky tomu umí věci, která žádná jiná hra nikdy neuměla. Není divu, že je naprostou legendou.
