Česko-slovenská adventura, která na nás dýchá vzpomínkou zašlých časů Tajemství oslího ostrova a Dračí historie, časů, kdy nám bylo vtloukáno do hlavy, že pro náš herní trh nemohou firmy vyrábět nic lepšího, než je toto.

• Vtipy pro puberťáky
zdroj: tisková zpráva Dost laciný příběh o tom, jak se nějaký chlapík, který se jmenuje Jelcin (tato snaha po hloupém a křečovitém humoru se táhne celou adventurou), potuluje se svou přítelkyní Dianou po podezřelých uličkách a stanou se svědky zřejmě něčeho nepřípustného (já jsem viděla jen nějakou podivnou rvačku), protože jsou vzápětí napadeni a to dost hrubě, dokonce střelnými zbraněmi. Ve chvíli, kdy to už to vypadá, že je útok odražen, dochází k podivné věci, a to té, že Diana začne podivně elektrizovat a najednou zmizí. Ihned poté mizí, za stejných elektrických výbojů, i samotný Jelcin a probouzí se nahý v nějaké jámě… Později se dovídáme, že se dostal do jiného času a prostoru, ale nikde za celou dobu není vysvětleno, proč se tomu tak stalo. Proto jsme nuceni to brát jako fakt a nelámat si hlavu nějakou logikou příběhu.

Tak tedy: hra začíná v jámě pitomoučkým monologem hlavního protagonisty hry, ze kterého na hony čiší snaha pobavit pubescenty a postpubescenty idiotskými narážkami na sexualitu. Tímto způsobem se totiž mohou bavit jen jedinci, kteří trpí sexuální frustrací ať už z důvodu přílišného mládí, přílišného stáří či z důvodu nějaké sexuální deviace, nebo dlouhodobé internace jedinců stejného pohlaví (což se zřejmě autorům přihodilo, protože tuto hru prý připravovali od roku 1996). V žádném případě neříkám, že tam snad padají nějaké morálně nepřípustné či obscénní vtípky, jedná se vskutku jen o hloupé narážky, kterým se normální jedinec zasmát nemůže i kdyby se sebevíc snažil. Bohužel, na této situaci nic nezachraňuje ani skutečnosti, že Jelcinovi propůjčil svůj hlas, jinak skvělý herec, Jiří Lábus. Naopak. Jeho profesionální výkon jen podtrhuje dojem amatérismu, který je jednoznačně patrný z celého zbytku hry.

• Řešení hádanek
Řešení jednotlivých úkolů je vesměs primitivní. Celou adventuru můžete odehrát za jedno dopoledne a to si u toho ještě můžete vyřídit spoustu jiných věcí. Většinou to probíhá tak, že procházíte volně hrou a jen tak mimochodem sbíráte nějaké věci, které pak hned vzápětí používáte. V celé hře jsem nenarazila na místo, kdy by mohl vzniknout „zákys“. Je tam pár míst, na kterých se zdržíte třeba i 5 minut, ale déle určitě ne, je-li vaše IQ průměrné a hráli-li jste alespoň jedinkrát v životě hru tohoto žánru. Na místech, o kterých teď mluvím použijte klasické metody: všechno na všechno. Adventuristé sice vědí o čem mluvím, ale pro úplné nováčky vysvětlím: jestliže se v příběhové hře dostanete do situace, kdy nevíte jak dál a logické řešení nevidíte, musíte začít systematicky kombinovat všechny předměty ve vašem inventáři, pokoušet se je používat na všechno, co kolem vidíte a nesmíte se nad tím nijak zamýšlet, protože myšlení může být v tomto vašem snažení překážkou a jako takové je nežádoucí.

Například v této hře se v jednu chvíli dostanete do vězení. Jelikož vám (světe div se) neseberou věznitelé inventář, máte k dispozici slušný sortiment „paklíčů“, jako jsou dřevěný kolík, veslo, tyč nebo nůž. Ale je vám to na nic. Vy se z vězení dostanete pomocí „Coperfieldova šátku“(!) a to tak, že se odtud prostě odčarujete. Když budete nad tímto problémem přemýšlet a nepřistoupíte k výše nabízenému systému, může se vám docela dobře stát, že se o použití vlastního oděvu k otevření mříží vůbec nepokusíte a strávíte u toho nějaký ten slunovrat. Ovšem, při „všechno na všechno“ se velice rychle dostanete i odsud. Musím ale na tomto místě prohlásit, že okamžiků, kdy budete používat tento klíč, je ve hře minimum. Většina hádanek má logické řešení a vy na ně přijdete buďto zcela přirozeně, nebo dokonce mimoděk. Mám tím teď na mysli, že dříve než zjistíte problém, budete mít jeho řešení v kapse.

• Postavy se ztrátou paměti
zdroj: tisková zpráva Nesmyslně působí systém rozhovorů s ostatními interaktivními postavami, kterých je, mimochodem, tragicky málo. Kromě toho, že nemáte možnost volby, o čem chcete mluvit (jak tomu dnes už ve většině her je), tak se vám běžně stává, že jsou tyto postavy postiženy totální ztrátou paměti, kdy vám soustavně opakují úvodní rozhovor včetně pozdravu a seznámení a to i za předpokladu, že jste se s nimi už dostali dál a řešili jste i klíčové otázky. Tato situace bývá i ve starších adventurách řešena tak, že se opakuje část posledního hovoru, nebo jen poslední věta, zde musíte „odklikat“ mnohdy i sáhodlouhé žvatlání o ničem. Jedná se skutečně o zbytečné zdržování, ale vy si časem zvyknete, že oslovené a jednou již „vytěžené“ (vskutku nádherný policejní termín) osoby, nemá cenu kontaktovat znovu.

Ovládání je myší a já to beru jako jeden z mála kladů celé hry. Člověk si nostalgicky vzpomene na dávnověk adventur, kdy bylo toto spíše pravidlem, které přispívalo k hratelnosti a k usnadnění řešení problémů. Je totiž velmi pohodlné, když přejedete myší po obrazovce a vypíší se vám všechny interaktivní nebo důležité předměty. Víte hned, na co se máte soustředit a co není podstatné. V této hře je vám navíc ku pomoci, že se mění i ikonka podle toho, k čemu předmět slouží. Nožička se objeví, když někam můžete jít nebo vstoupit, sbírající ruka, pokud můžete předmět vzít, lebka vyvalující bulvy se objeví, pokud je předmět jen ke „koukání“ případně k jinému využití, lebka meloucí pantem je ikonkou pro interaktivní osoby a převodová kolečka jsou symbolem, že je daná věc k použití (ve většině případů je to celkem logické, například máte-li použít dělo, nebo otevřít skříň či dveře, ale proč se kolečka objevují v řece, kde máte lovit bobra, je mi záhadou).

• Ubohé animace
Ztracený ostrov zaostává i po grafické stránce. Kromě toho, že je celá v 2D, jsou postavy včetně Jelcina přímo ošklivé. Pohybují se jako loutky nebo oživlé zombie revmatickými záškuby. Animátor svou práci evidentně odfláknul a to na to měl několik let. Možná by mě nízká úroveň grafického zpracování nepřekvapila, kdyby vyšla před pěti lety z dílny páně Vochozkovy (Jelcin vypadá jako rodný bratr agenta Mlíčňáka), ale v dnešní době je tato úroveň už spíše trapná. Poněkud lépe vyznívá pozadí celé hry, ale nikdo si nekoupí hru jen proto, aby se díval na naivistické obrázky. Archaicky působí přechod z jedné obrazovky do druhé; Jelcin se vám pohybuje po pozadí a když už dál nemůže, tak vám naskočí jiný obrázek… (tohle také patří už do dob dávno minulých). Pozitivně můžeme hodnotit snad jen to, že na vcelku hezkém pozadí jde dobře vidět interaktivní předměty, které jsou namalovány ale opět amatérsky (třeba to byl záměr autorů, aby nám hru co nevíce usnadnili - upřímně: tuhle práci udělali dobře, víc tuhle hru usnadnit už prostě nešlo).

zdroj: tisková zpráva Po zvukové stránce hra také za moc nestojí. On to pan Lábus svým dabingem prostě sám nevytrhne a zřejmě to pochopil brzy a tak se ani moc nesnažil. Zvukové efekty zřejmě tvůrci vyráběli doma v kuchyni, protože když se něco děje, je to zpravidla provázeno i zvukem, ale ve většině případů nepoznáte o co jde, pokud děj současně nevidíte. Hudba dopadla poněkud lépe. Je fakt, že se vám nemusí právě líbit, ale zcela určitě vás alespoň nebude rozčilovat. I když to bude spíš způsobeno rychlostí, jakou lze hru dohrát :)

Je fakt, že já jsem ji dohrála během jednoho odpoledne, ale musím se přiznat, že to bylo způsobeno především tím, že se mi počítač opět vzepřel a odmítal mi dělat „sejfky“. A protože se mi ji nechtělo hrát příště zase od začátku, tak jsem to vzala jedním vrzem (z jedné vody načisto). A možná právě tady můžeme vysledovat cílové skupiny hráčů, které měli tvůrci hry na mysli. Tuto hru mohou hrát lidé, kteří jsou v té chvíli deprimovaní nějakou fakt těžkou adventurou a Ztraceným ostrovem si mohou zvednout pošramocené sebevědomí (tedy vlastně jakási terapie komplexu méněcennosti), že to s nimi zase není tak špatné. Nebo ji mohou hrát úplní začátečníci, aby zjistili o čem adventury vlastně jsou. Případně děti, které snad nepochopí hloupé vtípky, o kterých jsem mluvila na začátku; nebo je pochopí a jako jediné se jim i zasmějí (ostatně, mezi sebou si vyprávějí daleko ostřejší vtipy). A nakonec by ji mohli hrát lidé, kteří nevědí (a chtějí vědět) jak vypadaly české adventury ve svých úplných počátcích.

• Co s mrtvou rybou?
Co říci závěrem? Jedná se o jednoduchou hru, nevalné úrovně po všech stránkách, která zemřela stářím dřív, než se vůbec narodila. Je to takové hodně přenošené dítě, které kdyby se narodilo včas, tj. v tom roce 1996, mohlo zapadnout do kolektivu. Dnes už asi zapadne rovnou do hrobu.

A hodnocení naší kočky Džíny? Dnes nám uhynula v akváriu rybička. Když jsem ji vytahovala z vody, za účelem důstojného pohřbení, upadla mi na zem. V tu chvíli se v naší, mimořádnou péčí degenerované, kočce projevily lovecké pudy a Džína rybičku ukořistila a bleskurychle se s ní přemístila na bezpečné (rozuměj: mě nedostupné) místo, kde se postarala o rybiččin pohřeb sežráním. Její resumé tedy zní: „Sežrala jsem mrtvou rybu.“ A já se k tomuto výroku, po dohrání Ztraceného ostrova, musím připojit. Sežrala jsem mrtvou rybu.