Virtua Fighter 5 - recenze
zdroj: Archiv
Recenze

Virtua Fighter 5 - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

2. 5. 2007 0:00 | autor: Redakce Games.cz |

Next-gen konzole už jsou nějaký ten pátek venku, ale bojovky, rodinné stříbro joypadových platforem, pokorně čekaly ve stínu. Prsaté bojovnice teď ale získávají konkurenci, kopající výhradně za černého koně od Sony.


Autor: Jiří Lavička
Publikováno: 2.května 2007
Verze hry: prodávaná/anglická/PS3
Doba recenzování: 2 týdny
Obrázek zdroj: Archiv
Next-gen konzole už jsou nějaký ten pátek na trhu, ale next-gen bojovky, rodinné stříbro joypadových platforem, zatím pokorně čekaly ve stínu. V podstatě jediným zástupcem bylo Dead or Alive 4 na Xbox360. Prsaté bojovnice teď ale získávají konkurenci, kopající zatím výhradně za černého koně od Sony. Virtua Fighter číslo pět konečně dorazil. Stálo to čekání za to?

Pro Segu a její studio AM2, které se na slavné bojovkové sérii podílí už neuvěřitelných čtrnáct let, je to lákavá šance, jak uchvátit větší dav než obvykle. Už od prvního dílu má totiž Virtua Fighter pověst ošklivého kačátka. Ani ne tak kvůli slabší grafice (i když konkurence v tomhle umí jak se patří zatopit), jako spíš kvůli své nepřístupnosti. Narozdíl od Tekkenu nebo Soul Caliburu se autoři VFka nikdy nesnažili hráčům podsouvat nějaký hluboký příběh, oblečení a schopnosti většiny postav zkrátka mluvily na první pohled sami za sebe, takže po úvodní hlášce "Pojď sem mladej, dostaneš na kokos" a vizitce "Jsem velkej a peru se rád, je to na mě doufám znát", už jste víc vědět nepotřebovali. V roce 1993 nám to ke štěstí stačilo, ostatně Virtua Fighter byl první 3D bojovkou vůbec, jenže kdo chvíli stál, teď stojí opodál. A jakkoliv to může vypadat, že pátý díl vykročil do boje s náskokem, musíme si uvědomit, že šestý Tekken a čtvrtý Soul Calibur jsou v podstatě za rohem.

Návrat legendy
Naštěstí jsme v bojovkovém žánru a tak vám absence hlubšího děje a div ne telenovelových vztahů mezi hrdiny nemusí příliš vadit, důležité je, že dostanete své oblíbené postavy a budete vědět, jak s nimi naložit. V tomhle směru je Virtua Fighter velmi konzervativní a přidává ke starým štamgastům pouhé dvě nové postavy, kung-fu dívčinu Eileen, která tráví víc času ve vzduchu než na zemi a mexického wrestlera El Blaze, který si libuje v přehazování a lámačkách. Je to ideální protivník pro starého dobrého Wolfa Hawkfielda, obrovitého zápasníka, který každého bere do náruče, aby s ním pořádně prásknul o zem.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Dlouholetým fanouškům série se podobně vřelého přijetí dostane hned po prvním odehraném duelu. Všechno je na svém místě, ovládání jako vždycky, stejně jako vyváženost herního systému a bojová mechanika. Tahle svatá trojice pravidel zůstává roky nezměněna a AM2 provádí vždy jen mikroskopické úpravy. I proto si troufám tvrdit, že Virtua Fighter 5 se opět zabydlí v japonských hernách (vlastně už se zabydlel, automatová verze je venku dostatečně dlouho) a na turnajích ho budou hrát největší drsňáci. Škatulky hry pro vyvolené se však nezbaví ani v pátém díle, navzdory tomu že na trhu nebude mít pěkných pár měsíců konkurenci.

Vlk v rouše beránčím
Ovládání na tři tlačítka (úder, kop, blok) může na první pohled vypadat jednoduše a přístupněji než končetinový systém v Tekkenu (jedno tlačítko na každou bojovníkovu končetinu), ale ve výsledku vám zamotá hlavu, protože počet kombinací jde ve Virtua Fighterovi do milionů. Ano, vykřičme to do světa, tahle hra má nejpropracovanější systém bojových technik. Můžete si odírat prsty do krve celé týdny, odehrát stovky zápasů se svými kamarády a stejně můžete vždy přijít na novou kombinaci. Sega se dušuje, že oproti čtyřce zjednodušila řetězení komb a tak se i začátečník rychleji dostane do hry. Něco na tom bude, ale obávám se, že to spíš souvisí s čím dál tím slabší umělou inteligencí počítačových protivníků. Můžete si nastavit hned několik úrovní, ale odstupňování není zrovna plynulé a ani nejbystřejší počítačový protivník není imunní proti některým fintám, jenž vycházejí z obyčejného selského rozumu.

I přes určité ústupky ze strany vyvojářů však zůstává zachována tradiční vlastnost série, která z ní udělala legendu profigamingu. Ve Virtua Fighterovi se vám nestane, že by vás vyškolil nějaký začátečník. VFko umí hráčovu pozornost odměnit a pokud věnujete tréninku svého virtuálního borce několik desítek hodin, nemá sousedovic Tonda, který náhodou přišel na návštěvu, prakticky žádnou šanci vás překvapit. Tohle se může stát prakticky v každé bojovce od Mortal Kombatu po Tekken, některé postavy (např. Kilik v Soul Caliburu) jsou zkrátka natolik silné, že stačí zběsilé mačkání všech možný tlačítek a výsledkem je poraněné ego zkušeného "profíka".

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Tady se vám to nepovede, ale o to příjemnější jsou první dny a týdny, kdy se snažíte ze svých protivníků vymlátit duši a postupně se přestanete batolit, začnete chodit a nakonec se naučíte létat. Ať už si vyberete ninjutsu experta Kage, hromotluka Wolfa, fešáka Jacka Bryanta nebo vojandu Vanessu, je tu co objevovat a čemu se učit. Ale... opravdu musíte být fanda do bojovek. Není to jako v Tekkenu, kde jste mohli bojovat i proto, abyste zjistili, kdo je čí otec a jestli bude ta závěrečná animace stejně vychytaná jako ta úvodní. Tady vás čekají jen spartánská menu a hodně omšelé vyzývací animace, které se duší zastavily v osmdesátých letech. Jenže kdo potřebuje víc? Fighters fight...

Bolest ve vysokém rozlišení
Tak jsme oddělili zrno od plev a dostáváme se k novinkám, které Virtua Fighter 5 přináší. A netradičně začneme i vizuální prezentace. To je totiž zdaleka největší trumfové eso. Bylo by nezdvořilé prohlásit, že Virtua Fighter 5 je čtyřka ve vysokém rozlišení, ale nalijme si před bojem čistého vína, AM2 se příliš nesnažilo zapracovat do hry nové prvky. Což je dost šokující, protože od vydání upgradovaného Virtua Fighter 4: Evolution uplnuly už tři roky. Možná od her pro novou generaci konzolí očekáváme příliš mnoho, příliš brzy, ale Virtua Fighter 5 ve vysokém rozlišení nevypadá zas tak skvěle.



Ano, rozdíly jsou patrné na první pohled - voda vypadá skvěle, arény jsou propracovanější (ale pořád stejně hranaté, autoři mají zjevně zálibu ve čtvercových tvarech) a oblečení postav respektuje fyzikální zákony, což je potěšitelné i proto, že svého bojovníka můžete převlékat, jak se vám zlíbí. Je to sice trochu pouťová atrakce, stejně jako přidaný komentář zápasu, který zní opravdu přihlouple, ale budiž... někdo to jistě ocení. Postavy se však pořád nezbavily jisté umělohmotnosti (je to patrné zejména na rukách) a všudypřítomný lesk evokuje sérii Need for Speed.

Tohle je ale poměrně subjektivní problém, kterým trpím už od třetího dílu a osobně bych dal kdykoliv přednost Soul Caliburu kvůli souměrnějším postavám a vyváženější barevné paletě. Řekněme, že v oblasti bojovek nemá Virtua Fighter 5 vizuálně srovnatelného soupeře. Mít hezkou kastli ale nestačí a tak se podíváme co se ukrývá uvnitř. Nadechněte se a zatněte svaly, protože přijde pořádný štulec do žeber.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Jeden je málo, tři jsou moc?
Virtua Fighter 5 totiž nemá online mód. Věděli jsme to předem, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že to není apríl. A bum... fakt to udělali. Je to největší chyba od chvíle, kdy jste sáhnuli holou rukou na maminčinu do ruda rozpálenou plotnu, protože se vám líbila ta barva. Tohle bolí úplně stejně, protože jakmile nemáte v okolí kompatibilního kamaráda, má pro vás hra hodnotu dekorativního podšálku. Ne, to bylo příliš kruté přirovnání, ale počítačem ovládaní protivníci skutečně přestanou být po několika odehraných zápasech zajímaví a podezřelá absence statistik, které zůstávají leccos dlužné i Evolution (ten byl statistikami pro změnu posedlý), vám do značné míry znesnadňuje udržovat si přehled o tom, jak moc jste se zlepšili. AM2 kontruje tím, že mistrovství v jejich hře je závislé na timingu, který při hře po internetu nelze vždy zaručit.

Při jejich puntíčkářství by se tomu dalo věřit, ale každý holt nepočítá údery na framy a nevyčkává tři minuty, aby mohl zasadit úder složený z devíti kombinací, které by zamotaly ruce i národnímu šampionovi ve skládání rubikovy kostky. Někteří z nás by si prostě jen rádi zahráli s něčím co se nejmenuje Cell a co má navzdory pokročilé architektuře dost blbé nápady, pokud jde o to kam nás zrovna kopnout. Přiznejme si to, každý jednou vyroste ze společných večerů s kamarády, při kterých jde o to kolik kdo snědl pizzy a uštědřil ran. To ale neznamená, že bychom si tu a tam nesedli k PS3, nevyhledali si na síti někoho podobně naladěného a nevyměnili pár direktů. Na konkurečním Xboxu jsem takhle ve Fight Night Round 3 odboxoval desítky hodin a je to zábava plně srovnatelná s tím, když vedle vás sedí spolužák a společně likvidujete gauč.

Všechny klady a zápory tedy blednou před shakespearovskou otázkou: Máte či nemáte? Pokud vaši kamarádi nerozumí symfonii poletujících bijců, má pro vás Virtua Fighter 5 hodnotu jen v případě, že opravdu "žerete" bojové hry a bojové filmy a sami si dokážete ve hře najít motivaci. Je tu sice snaživý Quest mód, ve kterém se pohybujete po rozměrné mapce s vlastním hrdinou a sbíráte zkušenosti v zápasech s různě zdatnými protivníky (inteligence počítače je tu závislá i na tom kolik jste s ním odehráli zápasů, ale žádné drastické změny nečekejte). Právě tady za výhry získáváte peníze, které můžete posléze utratit za nové oblečení nebo arény, tím spíš je ale posílena myšlenka online hry. Z mnoha směrů na vás titul přímo křičí, že je něco v nepořádku. Jako by AM2 do poslední chvíle se zapracováním online režimu počítali a pak najednou cukli. Je to jizva, kterou se těžko podaří zacelit.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další oficiální obrázky z této hry si prohlédněte v galerii

Sázka na jistotu?
Ve světle předchozích řádků vás možná zarazí poměrně vysoké hodnocení. Virtua Fighter 5 totiž po svlečení všech svršků předvede, že v jádru je pořád jednou z nejkvalitnějších bojových her. A když zapojíte do práce OBA joypady a z poklidného odpoledne se stane bratrovražedná válka, zmizí všechny výtky jako mávnutím kouzelného proutku. Pokud hrajete proti srovnatelnému soupeři, může být Virtua Fighter tím nejlepším vynálezem na světě. Existuje jen málo lepších pocitů, než když uhnete otočce správně načasovaným úkrokem, nebo přerušíte soupeřovo combo a vyhodíte ho za odměnu z ringu. A to všechno bez fireballů, beze zbraní a bez namáčení. AM2 má svým způsobem štěstí, že kdysi káplo na ten správný systém a vymyslelo "dokonalou" bojovku. To pak stačí trávit dlouhé roky bezstarostnou údržbou a drobným pentličkováním.

Zvětšit zdroj: Archiv Letos mám ale pocit, že by se tenhle lehkovážný přístup mohl krutě nevyplatit a neodkazuji jenom k té zpropadené absenci online hry, která může být spoustě hráčů naprosto volná. Virtua Fighter 5 je sázkou na jistotu a tak trochu spoléhá na to, že nepřítel je za kopcem. Na novém Tekkenu se ale horečně pracuje a tentokrát už by to nemusel být jen souboj hardcore válečníků a mainstreamových bojovníků. Dark Resurrection (takový Tekken 5.5) je zatím dostupný jen jako polovičatý port PSP verze, ale až přijde koncem roku na scénu šestka, mohl by Virtua Fighter litovat svého přeslapování. Zatím má ale jednoznačně náskok, takže pokud nemáte do čeho kopnout, poslouží vám víc než dobře.

Stáhněte si: Trailery, Další videa

Související články: Novinky



Jiří Lavička
autorovi je 28 let, pamatuje ZX Spectrum a v současné době přebíhá mezi PCčkem, konzolemi a nekonečnou prací v jednom vědeckém ústavu






 
 

Jiří Lavička

Nejnovější články