Pro příznivce virtuálního vykořisťování dělnicko‑rolnické třídy, dětské práce a potírání nebohých domorodých kmenů opět nastala příležitost se k těmto bohulibým koníčkům vrátit. Studio Paradox Interactive totiž po více jak roce od vydání Victorie 3 přináší její první DLC, které pokřtilo Voice of the People.
Otřesné vydání a patchová revoluce
Nejdříve mi dovolte zrekapitulovat stav hry jako takové. Po vydání se hra simulující průmyslovou revoluci a přerod společnosti mezi lety 1836 a 1936 nacházela v prachbídném stavu, hemžila se bugy (kolikrát i komickými, jako když se šéfem strany stalo zdeformované nemluvně ve fraku), nefunkčními a neintuitivními systémy, hra za všechny národy probíhala naprosto stejně. Nebyl jsem sám, kdo výsledek mnohaletého čekání považoval za naprostý propadák a rychle se vrátil ke druhému dílu.
Posuňme se nyní o třináct měsíců dále. Vývojáři se propatchovali k verzi 1.3.1 a světe div se, je ze mě velký fanoušek Victorie 3. Jak je tomu ve hrách od Paradoxu zvykem, změnilo se téměř všechno. Bugy jsou vesměs opraveny, uživatelské rozhraní ukazuje relevantní informace, AI se chová celkem kompetentně, ve verzi 1.2.4 dokonce přibylo to na Victorii asi nejdůležitější, tedy autonomní trh, ve kterém si vaši movitější občané sami rozhodují, jakou fabriku nebo důl chtějí postavit.
Ve Victorii totiž nejste bohem ovládajícím každého poddaného, občana či otroka. Jste vláda, a ta má k interakci s prostým pohůnkem jen omezené možnosti odvíjející se od toho, jaká je to vláda. Feudál si sice o všem rozhoduje sám, ale také mu chybí kapitalisti a jejich šeky a na vše musí stačit státní pokladna. Že chcete raději trochu té demokracie a volného trhu? Gratuluji, sice zoufale potřebujete zvýšit výrobu skla, ale pan továrník se rozhodne raději investovat do umělecké akademie. Dvacáté. Na místě s přetíženou infrastrukturou.
Když zvednete platy armádě nebo státním úředníkům, jejich frakce vás odmění svou přízní a bonusy, ať už je to efektivnější boj, či výběr daní. Když přestanete diskriminovat ne‑Evropany v afrických koloniích, získáte sice spoustu nových občanů a místo sběračů cukrové třtiny potenciální inženýry s odpovídajícími daňovými odvody, jenže jejich spotřeba zboží se zvýší rovněž a vy zjistíte, že kolonie, které jste obsazovali za účelem získání surovin, musí náhle samy dovážet.
Nic z toho v základní Victorii 3 nebylo. Rok zdarma vydávaných patchů vzal polámanou, holou kostru a udělal z ní důstojné pokračování série, troufnu si dokonce říct nejkomplexnější strategii z dílny Paradoxu. A proč o tom mluvím?
DLC není update
Podíváme‑li se totiž čistě na obsah nového DLC, je v porovnání se změnami zdarma prostě ubohý. Vývojáři mu sice defenzivně říkají „immersion pack“, snad aby krotili očekávání. To ovšem nic nemění na patnáctieurové cenovce za, a tady je plný výčet: miniaturní a v praxi neviditelné modýlky pár francouzských budov, pro tentýž národ několik desítek eventů a několik questů v podobě deníkových záznamů, které vám třeba pomohou vybrat si vládnoucí dynastii nebo pacifikovat Alžírsko, šedesát historických agitátorů (k tomu se dostaneme za chvíli) a na závěr nový umělecký styl uživatelského rozhraní.
Kolem odzoomované herní mapy leží na stole čapka s revoluční kokardou a hroznové víno namísto kompasu a dopisů. UI je modré namísto šedozeleného. Ach, pardon, je ve stylu secese. Pokud budete hodně ostřit zrak, všimnete si, že na některých (modrých!) lištách je jemný vzor. Na odzoomované politické mapě si můžete všimnout tužkou neznatelně načrtnutých hor a řek. Musel jsem hodně pátrat po tom, co že tu vlastně má být nového, a srovnávat screenshoty s verzí bez DLC, abych si vůbec něčeho všiml. Imerzní balíček. Ach jo.
zdroj: Paradox Interactive
Kromě již zmiňovaných eventů (některé byly napoprvé zajímavé, ale ruku na srdce, příště je odkliknete bez čtení) DLC disponuje ještě oněmi historickými agitátory. Abych to vysvětlil, agitátoři jsou novou kategorií postav, které mají simulovat všechny historické figury typu Marxe či Garibaldiho. Jsou to lidé, které si můžete pozvat, načež svojí popularitou podpoří některou frakci či zákon. Pokud přijdou sami a podporují něco, co se vám nelíbí, můžete je výměnou za nelibost jejich frakce poslat do exilu.
To je… opět vše. Lze nahrát desítky hodin, aniž byste si nějakých agitátorů vůbec všimli, maximálně je občas popadnete za límec a vyhodíte ze země. Nemůžete je poslat nepříteli tropit neplechu do týla jako Němci Lenina. Nemůžete s nimi dělat nic. A tenhle systém navíc ani není součástí DLC, agitovat můžete i zdarma. Jen to budou všechno náhodně vygenerovaní jedinci místo toho, aby na vás z okýnka koukal Garibaldi osobně.
Pokud by vám jedno imerzní DLC nestačilo, můžete si připlatit dalších pět eur za balíček Melodies for the Masses Music Pack. Těch čtrnáct písniček navíc by vás totiž zbytečně rozmazlovalo a do jednoho DLC se zřejmě nevešly.
Nalajnovaný zážitek a vyhlídky do budoucna
Na základě zkušeností s Paradoxem si umím představit, že časem se dočkáme podobných imerzních balíčků i k dalším národům a snad se objeví i větší DLC s opravdovými herními mechanikami. Nerad bych jen, aby se hra ubírala cestou focusů z Hearts of Iron IV, tedy cestou předem načrtnutou.
Victoria exceluje ve svých propojených herních systémech. Začnete dovážet dřevo z Ruska, vaši obyvatelé zbohatnou, začnou podporovat kapitalistickou stranu a přivedou váš konzervativní režim k revoluci. Tohle snad žádná jiná hra neumí. „Obsaď Alžír a dostaneš bonus“ umí každá. Podobným kouskem mě překvapil event ohledně Turínské smlouvy postupující (historicky věrně) kus sardinského území Francii. Event, klik, mám území. Proč raději neudělat novou mechaniku dovolující o mírumilovném připojení území vyjednávat a získat ho přirozenou, herní cestou?
Jediná omluva pro to, si DLC koupit, je, že chcete vývojáře podpořit v další práci na Victorii. Ani tak bych to ovšem nedoporučoval, protože se nejedná o dobrý precedens. Platit patnáct eur za pár odstavců textu a obrázků, to je prostě zlodějna, zvlášť když si celou hru můžete pořídit za 50, v právě proběhlé slevě za 40 eur a získáte zábavu na stovky hodin. Pokud Voice of the People nutně musíte mít ve sbírce, počkejte na 80% slevu.
Abych ale jen nehanil, s DLC spojený update přinesl spoustu dobrého. Podstatně zkomplikoval a prodloužil přijímání zákonů (a přidal pár nových), takže už během pěti let neuděláte s celým právním systémem čelem vzad. Změna musí projít třemi koly schvalování a zavalí vás přitom haldou ukecaných eventů, takže se budete cítit jako v opravdové poslanecké sněmovně.
Systém agitátorů a interakcí s jednotlivými postavami jako vystřižený z Crusader Kings má také potenciál. Představte si třeba možnost podplácet cizí politiky, aby se svojí frakcí prosazovali vaše zájmy. Nebo se pokusit o vraždu příliš schopného panovníka. Naneštěstí tu zatím je jenom ten systém, žádná nová, smysluplná interakce se v něm nenachází.
A přestože jsem se vysmíval uživatelskému rozhraní v DLC přebarvenému na secesní modř, UI obecně kráčí mílovými kroky kupředu. Je přehledněji vidět, co se kterému hnutí líbí či nelíbí, při stavbě budov vám mapa nově ukazuje modifikátory terénu (hory, +15 % k době stavby, řeky přidávající dopravní infrastrukturu), v rozpočtu se detailněji dozvíte, za co utrácíte. To vše vám hra dá ale i zdarma a není součástí přídavku. Tak si sami zvažte, jestli vám to stojí za nákup.
