Soldier of Fortune Payback - recenze
4/10
zdroj: Archiv

Soldier of Fortune Payback - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

19. 11. 2007 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Přišel čas odplaty, naznačuje podtitul třetího dílu slavné akce s hektolitry krve po ustřelení částí těla. A povahu hry vystihuje dokonale, i když krutá odplata není směřována virtuálním teroristům.

Autor: Martin Havlíček
Publikováno: 19.listopadu 2007
Verze: PC/ang./finální s patchem
Doba recenzování: 5 dnů


Přišel čas odplaty, naznačuje podtitul třetího dílu slavné akční série. A povahu hry vystihuje dokonale, i když v jiném smyslu, než bylo autory zamýšleno. Krutá odplata totiž není směřována virtuálním teroristům, jako spíše fanouškům série.
Obrázek zdroj: Archiv
Pokud vydavatel ohlásí hru měsíc před jejím vydáním, něco není v pořádku. A jde-li dokonce o pokračování známé série, pak to platí dvojnásob. Od Soldier of Fortune II: Double Helix uběhlo skoro šest let a jistě nebudu lhát, když řeknu, že na tuto pecku už mnozí zapomněli. Ačkoliv archivní recenze hru veskrze chválí, já mám co dělat, abych si vybavil, oč že tam vůbec šlo. Na mysli mi vždy vytanou jen okamžiky, kdy jsem před zraky známých dýkou rozpitvával virtuální mrtvolu – nikoliv proto, abych ukázal, jak jsou ty hry dneska brutální a hnusné, nýbrž abych prezentoval pokročilost současné technologie.

„Trojka“ po příběhové stránce na své předchůdce navazuje. Ne tak, že by stavěla na událostech Double Helixu, ale v tom smyslu, že je stejně příběhově nevýrazná. Hráč ztvární roli žoldáka Masona – jehož jméno jsem si musel i navzdory tomu, že jsem hru před chvílí pokořil, vygooglovat – a v jeho kůži se vydá na strastiplnou pouť po stopách terorismu. Nezajímavost příběhu nezaviňuje jenom „anonymita“ postav a otřepané téma, ale také způsob, jakým je vyprávěn. Zapomeňte na velkolepé animace a připravte se na zdlouhavé a pitomé dialogy. Vývojáři se sice snažili děj okořenit zvraty (ostatně zvratem příběh začíná a zvratem končí), jenže snaha se jaksi minula účinkem.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Náplň misí nenadchne; určují ji útržkovitá striktní zadání, která jsou ještě k tomu stejné povahy. Nejčastěji máte za úkol někam dojít nebo něco zničit, a i když se sem tam objevuje nějaký ten náznak pokusu o invenci (záchrana otroků), ve výsledku bývá potenciálně zajímavý úkol vždy zredukován na pouhé dosažení kýžené lokace a stisknutí akčního tlačítka. Zpestřením měly být souboje s teroristickými papaláši, ale nakonec jsou spíše na škodu a uměle natahují hrací dobu. Teroristického bosse poznáte tak, že na rozdíl od řadových vojáků dokáže pojmout až několik desítek zásahů ze samopalu do hlavy.

 Návrat do doby, kdy zkratku AI znali jen vědci
Ze všech chyb a neduhů, kterými Payback oplývá, mi nejvíce vadila strnulost, kterou je hratelnost doslova nakažená. Když se zpětně podívám na oficiální trailer, tak se musím zasmát, protože první část naprosto lže. Povedený klip v několika záběrech zobrazuje hlídkující teroristy, kterak procházejí městem. Člověk by z toho skoro nabyl dojmu, že se hra odehrává v živoucím prostředí. Není tomu tak: město, tábory, džungle, zkrátka všechno je mrtvé.

Teroristé přicházejí na scénu teprve tehdy, když dojdete na určité místo. Většinou takové zázračné plácky snadno odhalíte. V jejich blízkosti se nacházejí výbušniny, překážky, za něž se můžete skrýt, a opodál kumbály, odkud vybíhají teroristé. Jakmile překročíte hranici, objeví se se lumpové, kteří okamžitě zamíří na předem vyznačená místa a teprve poté začnou jednat. Nedejbože, abyste se zachovali nestandardním způsobem a třeba sprintem vyběhli teroristům v ústrety!

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Pokud do nepřítele vyloženě nenarazíte, tak si vás nevšimne, klidně vás oběhne a začne jednat teprve poté, co dorazí na svou značku. O nějaké umělé inteligenci nemůže být vůbec řeč!

Vedle té zkázy, kterou špatná AI ve hrách obecně způsobuje, zapříčiňuje takto radikální naskriptovanost také to, že naprosto pozbývá smysl využívání odstřelovacích pušek. Příležitostí, jak pomocí staré dobré sniperky vyčistit nepřátelský tábor ještě předtím, než se jej rozhodnete prozkoumat, moc není, protože předtím, než vstoupíte do epicentra, žádné cíle neuvidíte. Vhodnější je tedy před započetím mise zvolit některý z mnoha samopalů.

Nabídka zbraní je bohatá a postupem hrou se ještě rozšiřuje. Hráč si vybírá primární zbraň, sekundární zbraň, pistoli a granáty. Přizpůsobit si můžete dokonce i samotné zbraně; revolver lze opatřit tlumičem, samopal pak třeba druhou rukojetí, granátometem či optikou. Škoda jen, že pro většinu z nabízených zbraní nenaleznete ve hře munici. Vhodné je tedy zvolit takovou zbraň, kterou mají v té dané misi nepřátelé (abyste měli náboje), a tu si pokud možno co nejlépe „vytunit“. Kalach s kolimátorem a tlumičem sice vypadá divně, ale oproti holé verzi má navrch.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Bezhlavá střílečka?
Co do účinku a vlastností se od sebe jednotlivé typy zbraní liší, ale v podstatě všechny dokáží nepřítele naporcovat. Brutalita je zkrátka něčím, bez čeho Soldier of Fortune nemůže být. Payback dovedl deformaci těl do krajnosti, ale výsledek vůbec není nemístný. Už sama skutečnost, že je uměním nepřítele zneškodnit tak, aby zůstal vcelku, působí poněkud komicky.

Zejména hlavy teroristů mají snahu praskat, jako by nešťastníci měli místo mozku soudek se střelným prachem – a vzhledem k výše popsané AI to docela sedí. Opravdu nedokáži posoudit, zda po zásahu ze samopalu lidská hlava exploduje či nikoliv, každopádně v průběhu hraní jsem měl nejednou nutkání tento experiment aplikovat na sebe.

Dost ale bylo nadsázky! Brutalita je pravděpodobně prvkem, který vás přiměje hru vyzkoušet. Skony nepřátel jsou takřka bez výjimky vždy zajímavé: a když ne kvůli ragdoll fyzice, tak díky teatrálním výstupům poraněných či umírajících zlořádů (i když takhle „na papíře“ to působí hrozně). Zákony fyziky uznávají i neživé předměty, ale nikoliv všechny. Menší objekty, jakými jsou například sudy a bedny reagují jak na střelbu, tak i na exploze, ale to je asi tak vše. Prostředí v širším slova smyslu silové vlivy ignoruje.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Jde to i s vlastním enginem
Zpracování drží hru v podstatě nad vodou. Payback je jasným důkazem toho, že ani v dnešní době, kdy jsou hráči zhýčkaní výdobytky typu Unreal Engine 3 a CryEngine 2, není myšlenka postavit hru na vlastní technologii utopická. Slovenské studio Cauldron – a to nejde o žádného velikána – dalo dohromady vlastní engine a výsledek vůbec není špatný. Textury jsou poměrně detailní, modely postav propracované a částicové efekty také nepůsobí špatně.

Oproti Crysis či novému Call of Duty je to sice stále ještě druhá liga, ale kouká se na to docela hezky. Srovnání s těmito hrami se přímo nabízí, neboť Payback se odehrává v podobném prostředí, tedy jak v typické „blízkovýchodní krajině“, tak i v džungli. Právě prales a pár větších nepřátelských táborů patří k tomu lepšímu z bohaté nabídky lokací, protože nabízejí více prostoru a kamuflují jinak „koridorovou“ povahu prostředí.

Pěkné grafice odpovídá vyšší náročnost na HW. Na testované sestavě (Core 2 Quad 2.4 GHz, 4GB DDR2, GeForce 8800 GTS, Windows Vista 64bit) běžela hra v rozlišení 1440x900 rychlostí zhruba 30 až 40 FPS. Kolísání framerate bylo přitom docela markantní a občas docházelo i k rapidním poklesům na velmi nízké hodnoty (0 až 4 FPS), na nichž pak hra ráda zůstávala – lékem na tuto anomálii je stisknutí tlačítka Esc.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Opomenout nesmím ani padání, se kterým se naštěstí vypořádal patch. Po jeho aplikaci mi hra spadla do Windows za celou dobu jen dvakrát. K tomuto již nemám dále co říct, hra totiž nenabízí žádné možnosti nastavení grafiky, takže experimentování odpadlo. Regulovat můžete všehovšudy pouze rozlišení, světlost obrazu, citlivost myši (osa X a osa Y!), násilí a hlasitost. Nic víc... Payback zkrátka smrdí konzolemi.

Což o to, nemožnosti podrobného nastavení by hře mnozí z vás jistě odpustili, avšak způsob, jakým se „konzolovost“ podepsala na hratelnosti, zkrátka přehlížet nelze. Patrné je to například u manipulace s granáty, jež byla oproštěna od jakékoliv regulace délky hodu, a také u naklánění zpoza rohů, které hra navzdory současným trendům v akčních hrách neumožňuje.

 Multiplayer do počtu
Naprosto markantní je to pak u multiplayeru. Hráči nejenže nemohou vyťukat svůj nick na klávesnici, nýbrž musí k tomuto účelu využít myš (a virtuální klávesnici), ale ani nemohou v průběhu klání chatovat! O seriózní multiplayerové hře mluvit nelze: admin nemůže potrestat neposlušné hráče, chybí údaje o odezvě pingu a systém bodování také není zrovna z nejkomplexnějších (počítají se jen fragy). Je to škoda, protože jinak by byl multiplayer docela fajn.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii

Síťové mapy, vycházející ze singlové kampaně, jsou příjemně komorní, takže v nich určitě nezabloudíte, a nabídka módů je docela bohatá. Kromě DM, TDM a vlajek jsou k mání módy Elimination a Team Elimination, kde jsou hráči limitováni počtem „úmrtí“ (např. po druhém zabití už nesmíte do hry), a také mód Demolition, který jeden tým zaúkoluje položením bomby a druhý tým její deaktivací. Ačkoliv neexistují žádné oficiální servery, multiplayer je docela frekventovaný – hráči se připojují jeden k druhému.

PATCH
Když jsem spustil hru poprvé, čekal mě šok: framerate skoro na bodu mrazu, zvuky takřka žádné, zasekávání při načítání a hlavně časté pády do Windows s výmluvným „Visual C++ Runtime Error“. Řešení se ale objevilo záhy na stránkách Activsion Value – update na verzi 1.1 je pro majitele Windows Vista nebo 64bitových systémů v podstatě povinností.


zdroj: Archiv


Soldier of Fortune PayBack oficiální trailer - stažitelná verze (138 MB, HD)

Stáhněte si: Videa, Trailery...

Související články: Novinky, Soldier of Fortune 2 recenze, Soldier of Fortune recenze

Připravujeme: Video-ZOOM

Martin Havlíček
autorovi je 21 let, pracuje jako redaktor časopisu PlayUp a portálu Hratelně.cz, jeho práce je pro něj zároveň i koníčkem – ostatně na nic jiného už ani nemá čas




 
 
Martin Havlíček

Verdikt:

Fanoušci původní série se zlobí a mají proč. Novinka s podtitulem Payback je podprůměrnou hrou s nadměrným skriptováním, hloupými protivníky, nezáživnými misemi a jinými zápory. Ozvláštňuje ji pouze přehnaná brutalita, jejíž precizní ztvárnění si spolu s grafikou zaslouží pochvalu. Počítačovou verzi hry však infikují konzolové manýry, které by se v čemkoliv, co se ovládá myší, neměly nikdy objevit.

Nejnovější články