Liberté jsem sledoval celkem dlouho. Francouzská revoluce, rogue-lite se stavěním vlastního karetního balíčku schopností a body horor s lovecraftovským tématem. Co víc si přát? No třeba v první řadě dobrou hru. Protože právě k ní má Liberté nesmírně daleko. Nalijme si čistého vína, vývojáři si ukousli příliš velké sousto, vypustili hru z předběžného přístupu moc brzy a pravděpodobně někde na cestě ztratili poslední zbytky sebereflexe. Přitom je ale nutné přiznat tomuto dílu i nějaké kvality. Pod nánosem špatnosti se skrývá kostra dobrých mechanik. Jenže to prostě nestačí.
Tohle se povedlo! Tak trochu
Samotná myšlenka kartiček v rogue-lite totiž není vůbec špatná. Naopak velice pěkně funguje. Ve svém balíku můžete mít až 40 karet. Ty se dělí na aktivní schopnosti, které jsou pevně rozdělené mezi čtyři pozice, pasivní karty, které vás zlepšují a karty předmětů, které mají různý počet použití. Každá karta stojí na zahrání určitý počet many, stejný počet many přidá na hraní jiných karet, pokud ji zahodíte z ruky. Pokaždé, když dostanete level, nalížete karty a vybíráte co zahodíte, aby bylo za co hrát zbytek karet.
Systém je sám o sobě zábavný a funguje. Tedy alespoň částečně. Protože vázání karet na jednotlivé pozice je poněkud omezující a nedává možnost plně experimentovat. Většina pasivních předmětů je docela konzervativních. Léčivé obvazy, granát nebo lahvička s jedem nikoho ze židle nezvedne. Karty se dělí podle povolání, která jsou ale jen orientační. Je tu pistolník, střelec z pušky, vrah ale třeba i bard. Ve finále se ale k velkému kombinování nedostanete. Většina karet spolupracuje hlavně s těmi ze stejné skupiny. K čemu je vám s bajonetem snižovat cooldown na střelecký útok, když nemáte střelecké karty. Ve finále se tak dostáváte do celkem malé variability toho, co můžete vymyslet.
A ještě jedna důležitá věc, která hází karetnímu systému klacky pod nohy. Jde o strašný grind. Doopravdy. Na odemknutí jedné karty, která nepatří do úplného základu, potřebujete splnit tak tři mise. Karet je ve hře kolem 120. Zhruba třetina je součástí základních balíčků, jenže stejně je to otrava. Na některé karty nestačí totiž jen klasické suroviny, ale musíte najít i craftovací recept. Když už ho máte, stejně odemkne jen možnost kartu za další suroviny odemknout. Tentokrát už doopravdy. Ono by to zase tak nevadilo, jenže to by musela být zábava Liberté hrát. A tady celý koncept začíná hodně kulhat. Ona to totiž zábava není.
zdroj: Superstatic
Herní smyčka pro šílence
Jste tedy v době Francouzské revoluce. Intro vám představí děj a proberete se v kanálech. Rychle zjistíte, že na vás mluví žena obrostlejší více květinami než Poison Ivy a má pro vás úkol. Dozvíte se i to, že zaútočila na město a její původní velikost by orosila čelo i fanouškům Lady Dimitrescu. Vrhnete se tedy vpřed, mlátíte vojáky, potkáte rebelského učence Maxmiliana a odhalíte, že jsou ve městě čtyři frakce zápolící o boj. Rebelové, věrní koruně, církev a potulné kmeny. Mají své vůdce a ambice. Skvěle!
Poprvé umřete a zjistíte, že nejste vůbec člověk. Jste jen cosi, co tajemná entita v podobě té ženy s názvem Bliss, nechává vytvořit, brát různé podoby a plnit svou tajemnou misi. Přenese vás do Paříže a začne další smyčka. Běžíte po mostě, jste svědky rozhovoru dvou znesvářených vůdců. Dokonce si vybere, na čí stranu se přidáte a vyrazíte na misi podle svého výběru. No, nezní to úžasně?! Jasně, jenže tahle iluze se rozplyne rychleji než iluze vašeho smrtelného těla o tom, že je člověk, a ne pouze výtrus obrovské věci ukryté někde podzemí.
Projít to trvá zhruba 30-40 hodin. Pět misí. Dokola. Dokolečka dokola.
První iluzi, o kterou přijdete, je jakákoliv rozmanitost prostředí. Každý vítězný průchod má pevně daný počet kapitol, a ještě, než doběhnete na konec první, viděli jste vlastně všechno. Ulice jsou totiž jedna jako druhá. Občas to obzvláštní nábřeží nebo náměstí, podíváte se dokonce do divadla nebo do pevnosti, jenže to vlastně stihnete během jednoho úspěšného rogue-lite běhu a pak vás to čeká znovu, znovu, a znovu. Ještě, než se zvládnete smutně vynadívat na pobořený pískový hrad vašich představ, kopne vám do něj další problém v podobě samotných misí.
Těch je ve hře zhruba pět. Než dokončíte první běh, už se vám začnou zajídat. Pak se přes něj triumfálně dostanete. Vrhnete se zase vpřed a zjistíte, že stojíte na tom samém mostě s názvem úkolu, který znáte. Čekáte novinku? Smůla. Viděli jste je už vlastně všechny. Rychle zjistíte, že volba strany znamená jen změnu nepřátel a vypravěče. A také to, že naplňujete ukazatel frakčního vlivu pro danou stranu, která až děsivě připomíná prostě klasický battle pass. Jen naštěstí nechce nikdo nic platit. Vlastně jediné doopravdy zajímavé jsou totiž nové postavy.
Každá strana má jeden. Můžete si ho obléknout a změní se vám kromě vzhledu i základní útok. Ten je důležitý. Schopnosti nemají totiž klasický cooldown na čas, ale uberou si jeden bodík z ukazatele znovupoužítí pokaždé, když zasáhnete. Rebelka třeba nedává vysoké poškození svými pistolemi, ale útočí zatraceně rychle a na dálku. Zástupce církve zase dává pecku, ale máchá docela pomalu. Je tedy dobré myslet s výběrem karet i na vhodnou volby podoby, kterou na sebe vezmete.
Tím ale zábava končí. Pět misí, s hodně velkou dávkou fantazie tak deset různých průchodů. Nabízí se otázka, jak se posouvá příběh? Přes dialogy uvnitř misí. Prostě v polovině najdete kavárnu, kočár nebo něco podobného, kde se s vámi potká jedna z postav. Řekne několik vět a jde se dál. Splníte tyhle setkání všechny? Odemkne se konec a hlavní boss. Kolik že jich je? Jenom 160. Ano, 160… projít to trvá zhruba 30-40 hodin. Pět misí. Dokola. Dokolečka dokola.
Jako kdyby to nestačilo…
Jenže to není všechno. Hra je ošklivá. Fakt, podívejte se na screenshoty kolem. Hra je zabugovaná. Boss vás třeba shodí do místa, odkud se nemůžete dostat, ale ani na něm nemůžete umřít. Ukazatele nepřátelských útoků mizí pod texturami a ty občas vyvádějí psí kusy. Fixní kamera je občas k zbláznění.
Zvyšování obtížnosti funguje skrz značné boostování životů nepřátel a náhodné negativní efekty. Časem se dostáváte do bodu, kde je všude na zemi jed, oheň a nepřátelské útoky. Uhýbat jde jen hodně těžko, pokud se ukazatel vůbec zobrazí a nezmizí pod texturou schodiště. Třeba v části jedné mise jsem pravidelně umíral právě proto, že hra si vůbec neumí poradit s vyvýšeným terénem a indikaci výstřelů jsem prostě neviděl. Balíček 40 karet dolížete někde během druhé mise a pak už se vaše postava v rámci daného běhu vlastně nijak nevylepšuje kromě karet, které najdete náhodně v barelech nebo u několika obchodníků.
zdroj:
Vlastní foto se svolením Superstatic
Vlastně nejlepší, co jsem na Liberté objevil, je takzvaný příběhový režim. Ten vám neumožní sestavovat vlastní balíček, ale nabídne několik předpřipravených avšak s dobrými kartami. Díky té výše zmíněné absenci pořádných kombinací bych ale stejně nepostavil o moc jiný. Zjednoduší také setkání a nechá vás hrát bez náhodných úmrtí díky mizení ukazatelů. Jenže taky bere ze hry to nejzábavnější. Postavy mohou být dobře napsané, ale běhat přes stále ty samé koridory, jen aby se člověk dozvěděl kousíček textu… prostě ne. Jo, a ještě poslední věc.
Francouzská revoluce je skvělé téma. Jenže… ona tam vlastně není. Intro vám řekne, že se to během ní odehrává. Kulisy vypadají cca jako z té doby. Jenže nepotkáte historické postavy. Neuvidíte žádnou zásadní událost z její doby. Je to prostě jen lákadlo. Nic víc, nic míň. Stejně tak to je i v případě toho body hororu a Lovecrafta. Jasně, v pozadí je Bliss, vy jste její monstrum a občas potkáte cvoky tancující kolem stromu a můžete se zúčastnit speciálního eventu. Jenže jinak nic. Bojujete primárně proti lidem všeho druhu a tím to hasne.
Tohle bolelo
Chtěl jsem mít Liberté rád, ale prostě to nešlo. Její úplně základní herní smyčka na pár hodin zabaví. Jenže velice rychle ukáže, že její obsah je repetitivní, nepromyšlený, a hlavně je ho neskutečně málo na to, aby to ospravedlnilo čas, který po vás hra žádá. Na každý dobrý nápad se tak valí hromada špatných rozhodnutí nebo technických problémů. Nevyužitý potenciál zasazení je pak jen posledním smutným faktem, který vede k tomu, že se hře je nejlepší vyhnout co největším obloukem.
