Byly jednou dvě Lego kostky, které měly sen. Sen vydat se do vesmíru. Nebyly to žádné speciální dílky, jen obyčejné 1x1 kostičky – jedna červená, druhá modrá – ale přesto se vydaly na dobrodružství, které mělo být mnohem větší než ony samy. Svět byl celý postavený z plastové stavebnice, ale jejich cesta vyprávěla o něčem univerzálním: o přátelství, spolupráci a síle malých okamžiků, které dokážou zanechat velký dojem. A právě tak působí Lego Voyagers, novinka od Light Brick Studio vydaná pod hlavičkou vydavatelství Annapurna Interactive.
Hravé duo v plastovém světě
Na první pohled působí Lego Voyagers až rozkošně banálně. Dvě kostičky se kutálejí po barevném ostrově, vydávají roztomilé zvuky, občas se přicvaknou na výstupky nebo postaví primitivní most. Jenže už během prvních minut vám dojde, že tohle nebude tak úplně hra o stavění nebo soutěživosti, ale o vztahu dvou postaviček – a především dvou hráčů. Tohle dobrodružství je totiž striktně kooperativní. Bez parťáka si ho nezahrajete, není zde žádná sólová alternativa. Pustit se do ní můžete i online s jednou kopií pro oba, naplno ale vynikne při hraní na jedné obrazovce.
zdroj: Annapurna Interactive
Podobně jako u It Takes Two nebo Split Fiction jste nucení neustále komunikovat, plánovat a někdy se i smát neúspěchům, což není vedlejší efekt, ale samotná podstata místní kooperace. Lego Voyagers není o hrdinských činech a akčním spektáklu, ale intimní příběh, ke kterému se vztáhne skoro každý.
Velkou část kouzla pochopitelně tvoří audiovizuální zpracování světa z ikonické stavebnice. Light Brick Studio už ve své předchozí hře Lego Builder’s Journey ukázalo, že dokáže z digitálních kostek vytvořit malebné dioráma. Voyagers tvoří o něco otevřenější prostředí, kde můžete volněji prozkoumávat některá zákoutí. Každý povrch působí jako skutečný plast, s tím správným leskem a s logem vyraženým na každém výstupku. Přidejte jemné nasvícení a ray-tracing a dostanete scény, které byste si klidně mohli splést s reálně postavenými sadami.
zdroj:
Annapurna Interactive
Hudba putování červeného a modrého nepřebíjí, ale příjemně podbarvuje. Melancholické, jemně variabilní motivy dokonale zapadnou na libovolný playlist lo-fi chill & relax. Stejně jako dvojice kostiček nehoní akci ani drama, spíš dává prostor vnímat přítomný okamžik a přitom objevovat, že i dva kousky plastu mohou působit živěji než desítky filmových hrdinů.
Co se týče hratelnosti, základní smyčka je jednoduchá: sbíráte volné kostky, stavíte z nich provizorní mosty, rampy či plošinky, a tím si otevíráte cestu dál. Zprvu se to může zdát repetitivní, protože většina konstrukcí skutečně končí u nějaké formy schůdků nebo mostku. Až ve finální třetině hry se můžete stavitelsky víc vyřádit – od kreativnějších staveb až po sekvence, kde se musíte propojit do jedné dlouhé kostičky a kutálet se společně.
zdroj:
Annapurna Interactive
Zvláštní kapitolou jsou potom vozidla. Řídit loď, auto nebo nákladní vozík je zábava právě proto, že jeden z vás šlape na plyn a druhý točí volantem. Není to apriori těžké, ale snadno se v podobných momentech ukáže, jak moc si rozumíte (nebo nerozumíte). A nakonec vás oba dohromady možná trochu vypeče ovládání, které na náhodných místech znenadání přepíná osy.
O něco víc frustrující můžou být skákačkové pasáže. Kamera mnohdy nespolupracuje a kvůli fixnímu úhlu a různým filtrům bývá náročné odhadnout směr skoku. Přeskakování úzkých plošinek se pak mění v sérii pokusů a omylů. Pády naštěstí hra nijak zvlášť netrestá a nikdy vás nepošle zpátky moc daleko, ale nepřesné hopsání někdy trochu vytrhává z rytmu. Společně s občasným trháním obrazu jde asi o největší technickou slabinu.
Příběh beze slov
Lego Voyagers se obejdou bez dialogů. Když tedy nepočítáme citoslovce, pro které mají kostky vyhrazené vlastní tlačítko na ovladači a zejména v části s vlakem vám doporučuji ho drtit prakticky nepřetržitě. Choo-choo!
zdroj:
Annapurna Interactive
Jinak se před vámi odvine jednoduchý, ovšem dojemný příběh o havárii rakety, hledání jejích částí a postupné skládání jednotlivých modulů. Zpočátku působí zápletka neurčitě, ale jak se blíží finále, získává překvapivě silný emocionální náboj. Některé momenty vyvolají úsměv, jiné tiché zamyšlení a závěr je potom natolik jemný a trefný, že dokáže chytit za srdce. V téhle oblasti se inspiruje pixarovským stylem vyprávění – za málo slov dostanete hodně pocitů.
Nakonec největším zklamáním může být herní doba. My jsme závěrečné titulky viděli zhruba po čtyřech hodinách, a to jsme se poměrně dlouho zasekli na jedné pasáži s tréninkem vzletu a přistání. Navíc hra končí ve chvíli, kdy máte pocit, že by se teprve mohla pořádně rozjet. Na jednu stranu je zážitek příjemně kompaktní a nenechá se vyčerpat, na druhou stranu je natolik příjemný, že by mu ještě pár úrovní na kouzlu asi jen těžko ubralo.
Krátkost ale částečně kompenzuje možnost znovuhratelnosti. Ne všechny drobné aktivity objevíte na první průchod – můžete se houpat na houpačkách, prohánět se na kolotoči nebo soupeřit v drobných minihrách. Nejsou sice nutné k postupu, ale příjemně dokreslují místní hravý svět.
zdroj:
Annapurna Interactive
Na první pohled můžou Lego Voyagers vypadat jako dětská hra, ale zdání klame. Ovládání bývá místy nepříliš intuitivní, skákání vyžaduje trpělivost a některé hádanky by menším dětem či nezkušenějším hráčům mohly přerůst přes hlavu.
Síla spolupráce
Největším vítězstvím Voyagers je, jak dokáže z obyčejného plošinovky vytvořit sdílenou zkušenost. Není to jen o překonávání překážek, ale i o tom, jak s partnerem komunikujete, jak se domlouváte na řešení a interpretujete drobnou mimiku kostiček omezenou na koulení jedním okem. Každý pár hráčů si tak společně utvoří svůj vlastní příběh.
Když se ohlédnete zpět, nebudete si pamatovat jen mosty a rampy, ale hlavně vtipné nehody, rozepře při řízení raketoplánu nebo moment, kdy jste si poprvé sedli vedle sebe na plastovou lavičku a pozorovali spolu západ slunce.
Kamera a občas frustrující skoky kazí jinak hladký zážitek a délka působí možná až příliš úsporně. Ale to hlavní – atmosféra, hravost, důraz na spolupráci a schopnost vyprávět beze slov – funguje skvěle. Výsledkem je krátká, ale intenzivní cesta, kterou si nejlépe užijete s někým blízkým. Je to hra, která vám připomene, že dvě malé kostky mohou mít velký sen – a že ten sen stojí za to sdílet.
