Kingdom Under Fire – The Crusaders – recenze
4/10
zdroj: Blueside
Recenze

Kingdom Under Fire – The Crusaders – recenze

Datum vydání:
29. října 2004
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

2. 5. 2020 16:00 | autor: Zbyněk Povolný |

Korejská společnost Blueside se proslavila především značkou Kingdom Under Fire, která vyniká spojením klasické real-time strategie s dalším žánrem a vzniká tak pozoruhodně namixovaný koktejl. V roce 2019 vyšla dlouho odkládaná a ještě déle očekávaná hra Kingdom Under Fire II, která klasickou strategii propojila se základy akčního MMO, kritici však výsledkem nebyli příliš potěšeni a u fanoušků titul také kdovíjak nezazářil. Nejspíše i proto se v Blueside rozhodli, že jejich další krok nebude nová hra, ale opětovné vydání populární Kingdom Under Fire – The Crusaders, která vyšla před čtrnácti lety na původní Xbox.

Čtrnáct let je dlouhý čas a vydat slavnou hru vůbec poprvé na stolní počítače se tak jeví jako dobrý nápad. Obzvlášť v době, kdy je restaurování her na výsluní, se nejedná o nic překvapivého a fanoušci série návrat do fantasy světa Bersie jistě uvítají.

Jenže co nováčci? A jak se povedlo restaurovat konzolové ovládání? A nezestárla hra za více jak dekádu příliš? Na všechny tyto otázky se budu snažit odpovědět v následujících řádcích, ovšem už teď mohu prozradit, že se ve skutečnosti nejedná o žádný pořádný remaster, ale o prachsprostý port.

Válka plodí nové hrdiny

Začátek Crusaders se přiřítí na hráče jako velká voda. Na nic se nečeká a ocitnete se na bitevním poli, kde zuří válka mezi Temnými legiemi a hironeidskou armádou. Příběh celkem příjemně odsýpá, i díky velmi slušně namluveným dialogům, ale v jádru je to prosté vyprávění o válečném tažení dvou armád, kdy se jedna snaží přechytračit tu druhou.

Zajímavě je tu rozdělená obtížnost. Jsou zde celkem čtyři úrovně, dvě pro každou frakci. Lidskou armádu představují dva hrdinové: Gerald, lidský voják představující nejlehčí obtížnostní stupeň, a Kendal zastupující jednu ze dvou nejtěžších výzev. Temná legie to má obdobně v podobě hrdinů Lucretie a Reignera.

Tak jako v každé strategii, která si nechce říkat MOBA, dostanete k ruce i další jednotky. Je to celkem standardní škála od pěšáků přes lučištníky až po jízdu, kopiníky a ženisty. Obě frakce disponují i svými speciálními jednotkami. Lidé mají mortary, lučištníky schopné rozbíjet zdi, Legie má navíc mrtvé orky nebo škorpiony.

Jednotek je poctivé množství, navíc se každá může učit a vylepšovat svá specifická kouzla a schopnosti. Třeba základní vylepšení pro lučištníky jsou ohnivé šípy. Když se je rozhodnete použít v bitvě, tak si střelci nevyndají zapálený šíp rovnou z toulce, jak býváme zvyklí z ostatních her, ale opravdu je ve hře vidět, jak před lučištníky předstoupí jeden voják a postupně jim ty šípy zapálí. A to je fascinující detail, obzvlášť s ohledem na stáří hry.

zdroj: Blueside

Šaty dělají člověka (orka)

Hra je dost těžká a bez pořádné výbavy je takřka nemožné se jakkoliv posunout dál, ale to nevadí, protože vylepšování je jedna z nejlepších věcí na celé hře, možná úplně ta nejlepší. Každého hrdinu a jeho pobočníky vylepšujete zvlášť, to samé platí pro jednotky. Nejenomže jim kupujete vybavení, jednotkám se zvedá úroveň podle toho, kolik bodů utratíte za vylepšení jednotlivých atributů.

Základní jednotky lze vylepšit do takového stádia, že se vyvinou do zcela nového druhu. A některé kombinace jsou šokující, ale vlastně svým způsobem zábavné. O transformaci lučištníků do mortarů jsem už mluvil, ale například ze ženistů lze udělat katapulty. Když jsem tohle poprvé viděl, musel jsem se pobaveně uchechtnout.

Jak jsem už psal, svým svěřencům sháníte i nové věci na sebe a do ruky. Výbavu vojáků neustále obměňujete podle toho, jak vám stoupá úroveň a je celkem sympatické, že staré harampádí pak můžete v kasárnách věnovat jiným jednotkám nebo ho prodat a částečně si vynahradit utracený kapitál.

Brnění i zbraně mají bonusové vlastnosti, některé přidávají ohnivé zranění, některé zase jedové, takže ani zde si nemůžu stěžovat na nedostatek kreativity. A budu se opakovat: Když si představím, kdy hra byla vydána a že se jednalo čistě o strategii na konzoli, tak mi z těchto věcí zůstává brada dole.

Klávesnice jen pro otrlé

Když už jsme probrali jednotky a jejich schopnosti, tak jak je na tom samotná hratelnost? Dvěma slovy: naprosto šíleně. Tady se zub času zahryzává nejhlouběji a je smutné vidět, jak se na to autoři vykašlali a nezměnili vůbec nic.

Prvotní šok nastane ve chvíli, kdy se pokusíte hrát na klávesnici s myší. Tahle funkce je nově přidaná, ale bohužel také zcela nepoužitelná. I autoři jsou si toho vědomí a doporučují hrát na gamepadu. Je to dobrá rada, protože všechny ovládací značky jsou udělány na Xbox a nastavení klávesnice si člověk vyvolá pouze tabulátorem, kde je naprosto nesmyslně popsáno, jaké xboxové tlačítko prezentuje danou klávesu na klávesnici. Naprostý chaos a zmar. Zkusil jsem si takhle odehrát pár základních misí a měl jsem ze hry radost, asi jako když si ukopnu palec o roh postele.

Ani gamepad ale není bezchybný a nechápu, proč se na ovládání autoři před vydáním alespoň trochu nekoukli, když už protlačili vydání na počítače. Pohyb kamery je šíleně pomalý a než otočíte celou armádou z jedné strany na druhou, tak stíháte nakrmit psa, kočku a posekat celou zahradu. Kamera samotná je zmatečná a během potyček jste v totálním zmatku nebo koukáte na podrážky svých vojsk. Kamera mi kazila dobrý dojem ze všech těch zajímavých věcí, kterých je hra plná. Bohužel.

Hack and slash strategie

Je to strašná škoda, protože strategicko-akční řežba by v jiném provedení mohla být povedená a zábavná. Tenhle žánrový mix vypadá v praxi tak, že skrze jednoduché příkazy posouváte jednotlivé části vojska po menší mapě, kde se odehrávají mise. Lučištníky držíte vzadu, kopiníky stavíte tak, aby bránili zbytek vojska před jízdou a tak dále.

Když však přijde jednotka pěšáků do kontaktu s nepřítelem, hráč začne ovládat hrdinu a strategie se mění na hack and slash, kde prostě sekáte vše, co vám přijde pod ostří meče. Vždycky musíte zničit jednotlivé části vojska, vlastní ukazatel života má každá jednotka. Každá má ale taky velitele, a když ho porazíte, životy jednotce razantně klesnou a je jednodušší dovést bitvu do vítězného konce. Jen je problém, že jsem v davu chlápků často vůdce jednotky ani nepoznal.

Překvapila mě i využitelnost okolního prostředí k taktickým manévrům. Hra vás nabádá k mnoha taktickým variantám, jak překvapit nepřítele. Chcete zaútočit na protivníka se sluncem v zádech a tím ho oslepit? Není problém. Ohromený jsem byl i taktikou, kdy jsem nalákal komando orků do lesa, který jsem svými lučištníky zapálil a vyhrál tak potyčku bez jediné ztráty.

Kingdom Under Fire: The Crusaders zdroj: Blueside

Zrcadlo, zrcadlo mohu být krásnější?

Jestli jsem na začátku chválil solidní dabing, tak graficky je hra daleko, daleko za zenitem. Na počítači je sice uvedena v režimu HD, ale i tak je jednoduše řečeno hnusná. Kapitány a jednotky leckdy opravdu nerozeznáte a prostředí je prostě čtrnáct let staré.

Všechny ty skvělé nápady a kreativní mixování žánrů, všechny ty momenty údivu z drobných detailů a nadšení ze světa, který skutečně reaguje na vaše činy, jsou tak nakonec úplně k ničemu. Hra je ošklivá, nedá se pořádně ovládat a jakoukoli nabytou radost z vás rázně vysaje příšerná kamera.

Škarohlídi si mohou říkat, jestli mají takové porty v dnešní době smysl a jestli by přeci jen nebylo vhodnější investovat do nové hry či značky. Já se k těm skeptikům rozhodně řadím a rázně odpovídám: „Ne, nemají, ano, bylo.“ Uvidíme, jestli mě Blueside poslechne a v příštích letech přijde s nějakou skutečnou novinkou.

Verdikt:

Naprosto chápu, že to kdysi byla oblíbená hra, ale dnešním standardům už neodpovídá. Neotřelý způsob hraní by byl zajímavý i v dnešní době, kdyby si pro nás autoři nepřipravili pouhý port čtrnáctiletého dědečka.    

Nejnovější články