Forgotten but Unbroken by se dalo vlastně jednoduše označit jako X-COM z druhé světové války. Emzáky vyměníte za mnohem větší zrůdy, tedy nacisty, a povedete malou jednotku vedoucí speciální operace. Budete budovat tábor, snažit se přežít kruté zimy a užívat si tahové taktické boje. To všechno navíc na pozadí skutečných historických událostí a často na území Československa. Zní to skvěle, dost z toho funguje, a první hodiny mi hra vlastně učarovala. Jenže s každou další misí se ukázalo, že si slovenské studio Centurion Developments ukouslo příliš velké sousto a některé mechaniky, které měly být přednostmi, se staly spíše zápory.
Karel a Martin proti Wehrmachtu
Už v první animaci, která je sice dobře natočená a sestříhaná, vám ale také dojde, že tahle hra ocenění za krásu neurve. Výrazy vašich svěřenců bez mimiky a s vykulenýma očima by sice mohly nebohé nacisty strašit ve snech, ale vy si budete připadat jako vrženi proti proudu času tak o deset let zpátky. Nakonec ale tenhle fakt v taktické hře, viděné svrchu, až tak nevadil. Atmosféru tvoří povedená hudba a potěší, že vaše multikulturní jednotka křičí na bojišti česky, polsky, slovensky, ale třeba i rusky. Prostě záleží, koho do ní naverbujete.
Stejně tak by Forgotten but Unbroken mohl táhnout i příběh, jenže tady se dostáváme k prvnímu velkému neduhu – je prostě bez emocí a tahu na branku. Občasná příběhová scéna neurazí, ale rozhodně ani nenadchne. Na to, že vám hra dává vojáky, které musíte udržet naživu a mají svou roli, s nimi prakticky nepracuje. Ostatně, i další rekruty nemůžete upravovat, co se týče jména nebo vzhledu a nemají vlastně žádný jiný charakter než dvojici perků, které ale fungují jen jako bonus do statistik. Můžete tedy rozhodně zapomenout na vypiplané žoldáky z Jagged Allience, stejně jako si nevytvoříte svou vlastní opečovávanou jednotku jako v X-COMu.
zdroj:
Centurion Developments
zdroj:
Centurion Developments
Co je ale ještě větší hřích, je samotné historické divadlo. Hra vás totiž v průběhu času o důležitých okamžicích války informuje pomocí novin, ale vlastně se jich neúčastníte. Stane se například atentát na Heydricha a vy mezitím dobýváte další bezejmenný tábor nacistů někde v Jugoslávii. O to víc to pak zamrzí, že hra vlastně postrádá jakékoliv vedlejší mise. Každý průchod kampaní bude vlastně takřka totožný.
V rámci zachování realističnosti se tvůrci také rozhodli, že vaši svěřenci nebudou mít žádné speciální schopnosti a strom dovedností se tak stane sbírkou převážně pasivních vylepšení a ve většině případů nejsou ani omezení zbraňovým arzenálem. Takže váš specialista na těžké zbraně může běhat s puškou a specializovat se třeba na házení granátů. Osobně mi prostě chybělo něco, co by přestřelky a taktiku o něco víc ozvláštnilo. Třeba pro žánr klasické popoběhnutí s následným výstřelem bez spotřeby akčních bodů. O to divněji pak působí třeba bojový pokřik, který může podlomit morálku nepřátel, a který je zároveň jednou z mála aktivních dovedností.
Lehko na cvičišti, ale vždy těžko na bojišti
Důležitá je i správa vašeho domovského tábora. Jen opět nečekejte žádný zázrak. Suroviny, které dostanete, slouží k vylepšování budov. Díky tomu si v kuchyni postavíte dřez, který pomůže bránit proti nemocem, na zimu musíte mít ve většině budov kamna, přistavíte nějaká ta lůžka v polní nemocnici a tak dále. Stejně tak musíte rozdělit podle předem daných povolání i své vojáky na jednotlivá stanoviště. Z někoho se stane kuchař, z dalšího lékař nebo radista.
zdroj:
Centurion Developments
I přes malé množství vylepšení se ale tábor z rozbahněné neútulné stanové osady mění v dřevěnou rozbahněnou neútulnou osadu. Což vypadá pěkně, hlavně když sledujete své vojáky, jak tráví volný čas mezi misemi pokuřováním před velitelským stanem nebo se věnují přidělené profesi v daných budovách. Nejdůležitější jsou ale dvě věci – rádio, kterým můžete v pravidelných intervalech volat spojencům o nové zásoby, vojáky a zbraně. Druhou jsou pak expedice, které pak posíláte do okolí pro jídlo a dřevo.
V prvním případě záleží, jaké vztahy máte s danou frakcí a jestli vám vyhoví. Nečekejte však žádnou složitou mechaniku. Když plníte mise dostáváte plusové body u Američanů, Angličanů nebo Rusů a pokud vám třeba umírají vojáci té či oné frakce zase je ztrácíte.
zdroj:
Centurion Developments
zdroj:
Centurion Developments
Ostatně, suroviny jsou taky jasně dané. Zásoby, které vám shodí spojenci, obsahují jídlo a léky, a výpravy zase přinášejí dřevo nebo jídlo. Ostatní suroviny musíte získat jako odměnu z misí. Tím vlastně hra kontroluje co kdy budete stavět. Pokud ale něco na základně zaslouží výtku, je to inventář.
Jak se vám kupí zbraně i munice, stane se přesouvání věcí tam a zpět dřina hlavně i díky tomu, že ani jedno nemá rychlé tlačítko a předmět musíte přesouvat ručně, což i při filtrech občas znamená projet třeba pět stran inventáře. Pokud čekáte, že to jde jinak než proklikat jednu po druhé, jste na omylu.
Každopádně, brzy pochopíte, že správa tábora je vlastně limitovaná. Budete volat spojencům o zásoby, z nich čerpat jídlo a medicínu a své vojáky posílat na dřevo. To vám zajistí přežití zimy, kdy nejsou sice k dispozici mise, ale musíte topit a bránit se proti epidemii chřipky nebo angíny. Zdroje z misí rozdělíte mezi vylepšení a na nejvyšší rychlost sledujete ubíhající dny. Vlastně nic víc, nic míň.
Jediný horší nepřítel než nacisti… procenta
Hlavním tahákem taktických tahových strategií je samozřejmě samotný soubojový systém. Jenže ani tady se Forgotten but Unbroken zase tolik nepochlapilo. Žánrovou klasiku nijak neobohacuje a systémově jde spíše o průměr. Ve většině misí musíte prostě vyčistit mapu. Protože začínáte skrytí, čeká vyhýbání se pohledům nepřátel, bodání noži do zad a příprava na často nevyhnutelnou přestřelku. Často jsem vzpomínal třeba na Mutant Year Zero: Road to Eden, kde prvotní plížení probíhalo v reálnem čase. Po vzoru X-COMu totiž zůstává Forgotten but Unbroken stále tahový. Jenže na plíživý začátek mise dává mnohem větší důraz.
zdroj:
Centurion Developments
Budete se tedy schovávat, snažit se odhadnout, kam vlastně nepřítel půjde a často proklikávat i několik tahů při vyčkávání na vhodnou příležitost k tichému zabodnutí čepele. Často se ale stávalo, že mě kužel výhledu překvapil svým rozsahem i rentgenovým viděním přes některé menší překážky. Stejně tak bylo k vzteku, když jsem pár kol po odpravení nepřítele zjistil, že tou samou cestou jde voják, kterého jsem ještě neodhalil a spatřil mrtvolu. Naštve to o to víc, že nemáte žádnou možnost, jak těla přesouvat a zůstanou ležet tam, kde se vám je povedlo zabít.
Dobře, a co když dojde na štěkot vašich pušek? Je to lepší? Vlastně není. Hlavní problém je v tom, že ve svém tahu jen hýbete s vojáky, jednou vystřelíte a tím to hasne. Snažíte se obklíčit nepřítele, který dělá to samé a radujete se, když najdete nějakou stacionární zbraň, jako je kulomet nebo minomet, abyste nadělali pořádnou paseku. S tím se pojí několik dalších nedodělků. Přišlo mi, že AI má mnohem větší přesnost, a ještě zvládne odběhnout do krytu, ze kterého se ji snažíte vyšťourat. I základní nepřítel vydrží dva až tři zásahy z pušky a všechno jiného než pušky má dostřel vodní pistole.
Je moc pěkné, že dávkou z lehkého kulometu téměř jistě nepřítele zabijete, ale k čemu to, když můžete popoběhnout tak o dvě pole a reálně se s ním trefíte, až když stojíte přímo u nepřítele? Hodně obdobně fungují i samopaly. S používáním sice voják zlepšuje svoje šance na zásah s danou zbraní a můžete je nechat i trénovat v táboře, ale stejně jsem u většiny jednotky používal pušky, které poměrem ceny a výkonu jasně vyhrávaly.
Ono totiž nejde zapomenout, že ve Forgotten but Unbroken bohužel platí, že 70 % na zásah znamená, že se v polovině případů netrefíte a 95 % doopravdy není jistá trefa. Naštěstí s každou střelou vedle alespoň snižujete většině nepřátel morálku a časem je donutíte zpanikařit a dát se na jedno kolo na útěk, což většinou znamená, že přeběhnou do ještě solidnějšího krytu, ze kterého je musíte dostat ven. Ani dvojitá investice akčních bodů do lepší šance na zásah kolikrát nepomůže.
Přesně na střed
Pěkné zasazení, dobové Československo a historické reálie prostě Forgotten but Unbroken nedokáží zachránit od jeho průměrnosti. Marně jsem přemýšlel o něčem, co by hra dělala jinak, než je úplný základ žánru a vlastně mě nic nenapadá. Nezvládá se prodat příběhově, nevyvolá emoce, a hrát ji budete na volnoběh po pár misích za večer, přičemž na ni zapomenete ještě dřív, než doběhnou titulky.
zdroj: Centurion Developments
Marně jsem hledal něco co, bych popsal jinak, než průměr, co zvládne zabavit nanejvýš nepříliš náročného fanouška žánru, ale bohužel jsem nic kromě zasazení nenašel. Zároveň jsem ale ani nenašel něco, co by hra dělala vyloženě špatně. Ano, umí být uživatelsky občas nepříjemná, ale jinak je zkrátka hlavně průměrná a zoufale se drží toho, co žánr už několikrát překonal.
