Driver 3 - recenze PS2 verze
6/10
zdroj: Archiv

Driver 3 - recenze PS2 verze

Datum vydání:
17. března 2005
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

21. 7. 2004 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Akčně-závodní Driv3r byl hodně očekávaný i díky masivní propagační kampani Atari, ale to je jak známo dvojsečná zbraň, která společně s řadou nedostatků skoro pohřbila recenzovanou verzi hry pro konzoli PlayStation 2.

Autor: Jan Modrák
Publikováno: 21.července 2004
Verze hry: finální pro PlayStation 2
Doba recenzování: 1 týden


Obrázek zdroj: Archiv Právě před pěti lety, na konci června 1999, vyšel první díl Drivera a postavil základy novému žánru, závodním hrám, které ve skutečnosti nejsou tak docela závodní a odehrávají se zpravidla ve městě s volností pohybu a strukturou rozdělenou na mise. Podobných her se později objevila (ať už na konzolích nebo i na PC) celá řada, ale i když možná žezlo pro krále převzala série Grand Theft Auto, na Drivera se nezapomnělo. Byl skvělý.

Možná nám měl napovědět druhý díl, který už zdaleka tak hratelný nebyl (na PC pro jistotu vůbec nevyšel), ale nestalo se tak. Třetí díl jsme si přesto vymodlili a načekali se na něj tak, jak se na prvotřídní pecku sluší a patří, včetně téměř ročního odkladu vydání. Očekávání je jak známo dvojsečná zbraň – na jednu stranu vydavateli pomůže nahypovat chystaný titul a snadno ho dostat do povědomí hardcore hráčů i široké veřejnosti (což je možná ten nejtěžší úkol, se kterým se vydavatelé při propagaci svých her potýkají), na stranu druhou mu pak může zklamání způsobit o to větší škody.

Ohlasy na hru ve světě
Asi nemá cenu začínat recenzi šokujícím odhalením jak špatný třetí díl je. Ať už jste nějaké recenze četli nebo ne, pravděpodobně víte, že kolem Driv3ra se v okamžiku vydání rozpoutala nevídaná kontroverze a vzápětí po první „světově exkluzivní“ oslavné recenzi mířila na Atari jedna rána za druhou. IGN i GameSpot mu shodně nadělili 5,4/10, GameSpy 2/5 a Eurogamer dokonce pouze 3/10 (info). Psát po podobném zemětřesení recenzi je úděl hodně obtížný, musím však předeslat, že jsem žádnou recenzi pro jistotu nečetl a k Driv3ru přistoupil s čisotu hlavou a bez předsudků, snad jen s trochu zdravé ostražitosti.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Trend filmového pojetí her je v posledních letech (a na konzolích dvojnásob) docela zřetelný a Atari se touto cestou vydali zdaleka nejen svou povedenou promo akcí, při které najali renomované režiséry na natočení reklamního videa. Driv3r vypadá filmově od první vteřiny díky pěknému intru (a FMV sekvencím vůbec), později zaujme fantastický soundtrack a vlastně i svou strukturou hra připomíná hollywoodskou produkci lehce béčkového ražení. To samo o sobě není nic špatného, i béčkové filmy mohou slušně pobavit, ovšem neměly by si hrát na víc, než jsou. A ambice Driv3ra bohužel mířily mnohem výše, nejen na titul áčkový, ale dokonce AAA.

Zvětšit zdroj: Archiv  Jako invalida
Současně s prvním krokem, který uděláte se svým hrdinou Tannerem, už tušíte, že tu něco nehraje. Hýbe se jakoby mimochodem, plave, jednotlivé pohyby na sebe nenavazují a ovládání je hodně nedbalé a nepřesné. Levou páčkou ovládáte pohyb a hra citlivě reaguje na sebemenší naklonění. Pravý analog se pak stará o zaměřování, které je naopak pomalé a neprecizní, což dohromady tvoří hodně nesourodě, obzvláště když nemáte možnost si ovládání jakkoliv přizpůsobit.

Pěší neboli střelecké mise dohromady tvoří odhadem zhruba 40% hry a zpočátku si v nich připadáte jako invalida. Paradoxně se z nich ale po čase vyklube jednodušší část hry – ne snad, že byste si na nevyvážený pohyb zvykli, spíše využijete jiných nedostatků hry. Jakých? V první řadě pevného skriptování hry, kdy mají nepřátelé po vzoru dávno přežitých stříleček naprosto přesně přednastavený pohyb, takže si snadno zapamatujete jejich umístění a systémem „schovat-vykouknout-vystřelit-schovat“ zabijete drtivou většinu z nich.

I vzhledem k dalším chybám (nepřítele můžete mnohdy zastřelit i přes roh, kdy vás ještě nevidí) je to komedie, či spíše fraška. Jediný problém nastává, když máte proti sobě v otevřeném prostoru skupinu protivníků, které vzhledem k ovládání nemůžete dostatečně rychle pacifikovat. Nezbývá než se rychle někde schovat a pěkne po staru je jednoho podruhém zdálky a bez rizika zastřelit. Píše se sice rok 2004, ale Driv3r zůstal (nejen) v tomto směru stejný jako první díl z roku 1999.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Za volantem auta
Zbylých 60% hry se naštěstí odehrává za volantem auta, kde se zjevně Tanner cítí ve své kůži. Driv3r se řídí skvěle, k dispozici je tu kolem sedmdesátky různých pohybovadel počínaje kabriolety, stařičkými taxíky či sporťáky ve stylu Lamborghini přes motorky a nákladní vozy až třeba po vodní čluny. Mise, které s touhle pestrou sbírkou plníte, jsou z velké části stejné jako v prvních dvou dílech, ale najdete tu i několik skutečných lahůdek.

Zvětšit zdroj: Archiv V jedné misi musíte například do náklaďáku jedoucího napříč městem naložit tři různé kradené vozy, v jiné máte zase na autě po vzoru Nebezpečné rychlosti nálož, která vybuchne při zpomalení pod 80km/h. Je zde třeba nejprve vysadit na bezpečném místě parťáka a pak to na druhém konci města napálit do náklaďáku plného munice (a předem včas vyskočit). Co se děje mezi tím, si dokážete představit, tahle mise je asi vrcholem hry, což pravda není mezi zbytkem nic obtížného, až na pár dalších výjimek je to totiž samá honička na X různých podob.

 Nevyvážené mise
Mise (je jich tu 25, přičemž většina je tvořena dvěma až třemi dílčími úkoly) jsou sice na papíře docela zábavné, ale ve skutečnosti jsou mnohdy frustrující vzhledem k nepříjemným časovým limitům. Ani vyváženost není silnou stránkou hry – některé úrovně jsou dětsky snadné, jiné k uzoufání složité, protože vyžadují dokonale přesné provedení.

Navzdory tomu se mi hru podařilo dohrát zhruba za 12 hodin čistého času, přičemž ale dobrá třetina z toho padla na jednu skutečně drsnou honičku, kdy si Reflections zřejmě vzpomněli na hororový závěr prvního dílu (kdo ho hrál, jistě si level The President’s Run také vybaví – podobně obtížnou a nefér misi jsem ve hrách snad nezažil) a pro velký úspěch se rozhodli pro jen o špetku snazší repete. 12 hodin by ve skutečnosti nebylo zas tak málo, kdyby hra skutečně celou dobu bavila – pak bych si ani nevzpomněl na dlouhé týdny, které jsem strávil u Vice City.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

 Narážka na GTA
Což je narážka v pravý čas, protože když hovořím o životnosti a Vice City, Reflections se rozhodli svého soka zesměšnit a do každého ze tří měst schovali deset postaviček Timmyho Vermicelli s nafukovacími křidélky (narážka na to, že Tommy Vercetti na rozdíl od Tannera neplave). To je podobně trapné, jako kdyby se Iveta Bartošová navážela do Madonny.

Životnost Driv3ra o několik desetiminutovek prodlužují klasické režimy Driving Games, Take A Ride a střihačský Director. Aby byl výčet kompletní, na disku najdete ještě Making Of video a hratelné demo na Transformers. Ve srovnání s konkurencí hru ovšem v tomto směru beztak sráží striktně lineární příběh bez jakýchkoliv vedlejších úkolů.

 Z Miami až do Istanbulu
Zvětšit zdroj: Archiv Přísně lineární charakter si vyžádal docela atraktivní (byť rozhodně nikoliv originální) příběh, kdy tajný polda Tanner svým osobitým způsobem vyšetřuje krádež luxusních vozů. Jak už bylo řečeno, navštívíte postupně tři města vystavěná na základě stovek kilometrů skutečných ulic. Zatímco první Miami vypadá bez nadsázky téměř jako z PSone, později se grafika díkybohu zlepší a v Nice i Istanbulu už ulice vypadají docela přepychově (samozřejmě nemluvě o nespočtu chyb a občasném trhání).

Ale zpět k příběhu. Překvapivé zvraty se nekonají a tak spíše než scénář zaujmou skvěle nemluvené hlavní postavy. Tannera si vzal do parády Michael Madsen (Budd z Kill Billa), zaslechnete tu i Michelle Rodriguez, Iggyho Poppa, Ving Rhamese nebo Mickeye Rourkeho. Pokud jde o rozuzlení, nehodlám nic prozrazovat, ale Tomb Raiderovský závěr mě zklamal stejně jako závěrečné titulky, u kterých zoufale přemýšlíte, jak mohlo na podobně zabugované a nedokonalé hře pracovat tolik lidí včetně skoro čtyřiceti programátorů.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

 Výsledek?
Driv3r je přes všechny výtky docela zábavnou hrou, kterou si fanoušci žánru s občasným zaskřípáním zubů bezpochyby užijí. Je to jako hrát fotbal na škváře – pořád je to ten skvělý fotbal, ale proč si raději nezahrát na trávníku s několika drny a pískem v brankovišti (The Getaway, True Crime, Mafia), popřípadě rovnou na nádherně posekaném pažitu v GTA? Driv3r skutečně není beznadějně bídnou hrou a rozhodně si zaslouží nadprůměrné hodnocení. Už proto, že relativně zábavná, ale zabugovaná hra je stále daleko lepší než nudná hra bez chyb (mimochodem, pamětníci mi jistě potvrdí, že i první Driver byl HODNĚ zabugovaný).

Zvětšit zdroj: Archiv Jen se zkrátka nemohu ubránit pocitu, že v Reflections zaspali celých těch pět let od prvního dílu. Třetí pokračování se totiž svým konceptem, hratelností a nápaditostí příliš nezměnilo. Bohužel pro Atari se změnil okolní svět, a to poměrně zásadně. A aby toho nebylo málo, 22. října se svět tohoto žánru dočká další zásadní proměny díky GTA: San Andreas. Pak už si na Driv3ra nevzpomene asi nikdo.

Stáhněte si: Trailery, Videa...

Související články: Rozhovor (1/2004), Novinky

Jan Modrák
autorovi je 27 let a je šéfredaktorem časopisů Play a TipStation, zabývajících se PlayStation hrami; na konzolové hry nedá dopustit, rád si ale zahraje i na PC (zpravidla 3D akce); přehání to s alkoholem.



 
 
Jan Modrák

Verdikt:

Pokračování kultovní série, které se proti svým předchůdcům nijak zásadně nezměnilo a nabízí stále tu striktně lineární a zabugovanou zábavu. Není to vysloveně špatné, má to řadu světlých chvilek i vyslověně zábavných okamžiků, ale konkurence nespala a Driv3r jí už dnes sotva dýchá na záda.

Nejnovější články