Ascension to the Throne - recenze
8/10
zdroj: Archiv
Recenze

Ascension to the Throne - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

11. 6. 2007 0:00 | autor: Redakce Games.cz |

Strategie s prvky RPG nebo naopak? V Ascension to the Throne se oba žánry natolik odvážně míchají, že stěží určíte hranici. Ale že se pro samou hratelnost neodlepíte z křesla, tím si jistí být můžete.

Autor: Martin Holas
Publikováno: 11.června 2007
Verze hry: prodávaná/anglická/PC
Doba recenzování: 1 týden

Zvětšit zdroj: Archiv
Ve stínu dnešních áčkových RPG toho člověk hodně přehlédne. V Gothicu 3, Oblivionu, Two Worlds jsou vám naslibovány kilometry volného prostoru, “miliardy” stejných questů a ještě kupa věcí navíc… Ale co když už jste z toho unavení a vaše herní trávení zatouží po lehčí stravě. Potom jsou tu hry jako Ascension to the Throne původem z Ruska. Hra sice nenabídne tolik možností a nekonečnou rozlohu, ale zato je zážitek v nesrovnatelně koncentrovanější podobě a třeba se i přistihnete, jak se bavíte minimálně stejně dobře a ještě za nesrovnatelně méně peněz.

 Hořká pachuť zrady
Děj Ascension začíná v tom nejlepším. Alexandr, pomazaný vladař království Airath, je zrazen svými nejbližšími a vydán napospas nepříteli Wolfguardovi. Něco se ale pokazí a když má dojít na skutečné lámání chleba (potažmo Alexandrových kostí), je nepovedeným kouzlem teleportován na daleký ostrov Oganthar. Polonahý, vyčerpaný, bez peněz a vybavení, sám v neznámu. Ideální start velkého dobrodružství, no ne?

Prvotní seznámení s hrou není lehké. Tutorial zcela chybí, sotva urazíte pár kroků, už se na vás hrnou kvanta otrapů s podřadnými úkoly. Protože urozený původ vám v otrhaném rouchu asi nikdo věřit nebude, každou zlatku si budete muset vydobýt v potu tváře jako ten nejposlednější rolník. Ale nechtěl bych nikoho vystrašit. Pokud máte alespoň základní zkušenosti s RPG žánrem, přijmete během několika hodin svět Ascension to the Throne za svůj a budete se moci nechat unést klasickou hratelností žánru, který je dnes už na pokraji vyhynutí.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Jak je vidno ze screenshotů, po okolí se pohybujete v klasickém third-person pohledu, dobře známém třeba z Gothicu. Ovládání bohužel nebylo vyřešeno úplně nejlépe a chce si na něj zvyknout. Pohyb standardně přes klávesové šipky, ovšem kamera nesleduje rotaci postavy, tzn. je to podobné spíše konzolovým bojovkám typu Onimusha 3. Efekt rozhlížení pomocí myši, který je PC hráčům nepochybně bližší, lze navodit jen držením pravého tlačítka. A protože svým hlodavcem řidit směr pohybu nejspíš chcete, nakonec to skončí držením myšítka po celý čas hraní.

 Můj deníčku...
Od první minuty vás o(c)hromí desítky rozmanitých questů, kterými se plní hrdinův osobní deník. Úkoly je občas možné vyřešit cestou násilnou i diplomatickou, kdy dotyčného prostě ukecáte. Poslední jmenované by se samozřejmě neobešlo bez pořádně hutných dialogů a musím říct, že ani o ty nebudete v Ascension ochuzeni. Očekávat filozofický náboj Planescape Torment nemá cenu, ale do zklamání to má také daleko. Vzhledem k chybějící lokalizaci hry do čestiny je obrovskou výhodou elegantní a svižná angličtina, která jen tak neunaví a především nebude dělat problém i jazykově méně nadaným.

S takovým důrazem to zmiňuji hlavně proto, že subquesty se minimálně třetinovou měrou zasluhují na zábavnosti Ascension to the Throne. On samotný naivní příběh rytíře bez poskvrnky je neuvěřitelně nudný, dokud ho někdo neokoření tou výbornou omáčkou kolem. I maličkosti pak posunují hratelnost do stavu totální návykovosti, kdy si po celý čas hraní v různé obměně říkáte: „Teď s tím přece neseknu, zrovna v nejlepším! Když už jsem si dal tu práci s mámením rady od staré čarodějnice, musím přece tomu starostovi říct, že jeho medvědí mazlík je jen simulant. Jak se asi bude tvářit. No a pak budu muset najít způsob, jak vyhrát tu pitomou soutěž v pití piva, když jdu obyčejně do kolen už po pát locích. Možná mi s tím poradí místní alchymista. Jé a ten zlobr nebude taky rád, když mu nepomůžu vysvobodit jeho čarodějnou přítelkyni z hranice… No tak ale pak už vážně skončím!”

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Narozdíl od questů je prostředí celkově takové komornější, nebál bych se ho dokonce označit přiléhavým termínem “bublinové reality”. Inu, na koni se po travnatých kopcích prohánět opravdu nebudete a designéři si s reálnými proporcemi světa věru nijak hlavu nezalamovali. Hrady a vesnice jsou od sebe co by středně vzrostlý obr kamenem dohodil, ovšem jako nevýhodu bych to v žádném případě neviděl. Vlastně se mi to tak zatraceně líbí. Hře to padne jako dobře střižené sako.

Co okolí ztrácí na rozloze, to totiž získává na detailu. Vše je u sebe neuvěřitelně nahuštěné, stále narážíte na něco nového, tuhle opuštěnou zlobří věž, támhle gladiátorskou arénu a o pár metrů dál ve skalách samotářského chovatele medvědů. Je tak jednoduchým a nenásilným způsobem budována velmi intenzivní atmosféra, kterou se kacířsky odvážím přirovnat ke starým legendám typu Baldur’s Gate. Nicméně zamrzí, že v mnohém minimalistický přístup autorů se dotknul i vývoje charakteru, kdy dělíte body pouze do čtveřice základních vlastností (síla, vitalita, síla kouzel, inteligence) a předmětů naleznete také poskrovnu. Zde mohli vývojáři napružit svoji fantazii více.

 Hrdinova kapesní armáda
V městečkách a opevněních, na které cestou narazíte, si můžete nakoupit vybavení a, aby vám nebylo smutno, naverbovat do vlastní soukromé armády žoldáky. To je velmi důležitý prvek, právě zde totiž začíná slibovaná strategická složka hry. Paleta dostupných jednotek uspokojí jistě každého. Vidláci, vlci, medvědi, lučištníci, sexy amazonky, gladiátoři, rytíři… Ve výčtu bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, zvláště když se jednotky většinou vyskytují ve více variantách.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

V armádě udržíte maximálně devět skupin po deseti. To je tak akorát, těmi nejsilnějšími potvorami totiž dostupné sloty jen tak nezaplníte. Limitujícím faktorem zde není ani tak zlato, kterého máte později víc než přebytek, ale spíše jedna z vlastností hlavního hrdiny, zvaná autorita. Autorita se zlehka zvyšuje levelováním postavy, hlavně pak ale plněním questů a obecně zvyšováním dobré pověsti mezi obyvateli (při nalezení zlata se například můžete rozhodnout, zda si ho ponecháte nebo velkoryse rozdělíte mezi mužstvo).

Jakmile narazíte na skupinku protivníků, kteří jsou v krajině jasně ohraničení žlutým kruhem, přepne se hra do speciálního tahového režimu. Pokud jste hráli Heroes of Might & Magic nebo podobnou strategii, nebudete mít jistě problém. Přesto na několik odlišností narazíte. Každá z jednotek je na bitevním poli skutečně přítomná, tzn. není reprezentovaná pouze jedním individuem s číslem nad hlavou. Asi nikoho nepřekvapí, že je tudíž celé hexové pole o poznání větší, než je zvykem. Přece jen těch 90 panáků na každé straně se někam vlézt musí.

 David proti Goliáši
Dalším rozdílem je samotný průběh boje. Zaútočí-li jedna skupina na druhou, má tendenci ji kruhově obklopit. Pokud tedy napadnete skupinou deseti vidláků osamoceného obra, prakticky mu neublížíte, ale na druhou stranu máte jistotu, že než stihne ten podřadný hmyz kolem sebe po jednom vymlátit, pěkných pár kol se nepohne z místa. Skrývá to v sobě ohromný taktický potenciál. Silné jednotky samy o sobě mnoho neznamenají a snadno mohou být zaplaveny. Je potřeba hledat efektivní kombinace, hráč je nucen poskládat armádu skutečně rozumně a ne jen tupě naklikat to nejsilnější, co má momentálně k dispozici.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Vaše umění poskládat vyváženou armádu je testováno každou chvíli. Za tento aspekt si autoři zaslouží vyložený potlesk. Někdy jsem až žasl, co za klacek si nevymysleli, aby mi ho mohli hodit pod nohy. Budete tak bojovat proti nejroztodivnějším kombinacím jednotek, včetně zvrhlostí jako jsou samí magové nebo lučištníci. Někdy vás protivník vyzve do duelu bez armády. A až si budete na konci prvního kontinentu myslet, že jste neporazitelní, srazí vám hřebínek série supertuhých bitev bez možnosti doplnění stavů, které zpravidla končí infarktovým soubojem umírajícího hrdiny s několika posledními jednotkami protivníka.

 Magie kontra svaly
Bojový systém má bohužel i svoji stinnou stránku, a sice že se nekompromisně vztahuje i na hrdinu. Rozhodnete-li se pro cestu válečníka a budete cpát většinu bodíků do síly a vitality, nejspíše hořce spláčete nad výdělkem. K čemu vám je mašina na zabíjení, když všechen svůj potenciál každé kolo vyplýtvá pouze na jedné potvoře oponenta. Jistěže k ničemu. V kontrastu s mágem, který lusknutím prstů elegantně míchá bojištěm, je to skoro až trestuhodné pochybení testerů. Vždyť by stačilo tak málo, několik dodatečných schopností jako bonusy spřáteleným jednotkám nebo možnost zásahu více cílů najednou, a bylo by to hned jiné.

V kontextu bitev se sem tam objeví zanedbatelná nevyváženost, která sice na hratelnost větší vliv nemá, ale být také nemusela. U speciálních schopností jednotek jsem příliš nezaznamenal, že by měla velikost skupiny nějaký zásadnější vliv na jejich účinek. Dejme tomu osamocený mág vyprodukuje identickou ohnivou kouli jako hejno desíti. Pod vousy mi ani nešla (ač logická) skutečnost, že hrdina musí boj bezpodmínečně přežít. Některé střelecké jednotky mají takřka neomezený dostřel a docela kvalitní AI toho hnusně využívá právě k popravování chudáků hrdinů. Je to k vzteku a skřípotu zubů, když bitva popáté končí hned prvním tahem. Naštěstí postupně se sílícím hrdinou tento jev ustupuje čím dál více do pozadí.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii

 Kostlivec ve skříni
Ascension je přece jen budget a jako takový sebou vláčí spoustu ošklivostí technického rázu. Grafika není nic, na čem byste rádi prezentovali možnosti svého HW kamarádovi. Na druhou stranu jsme u podobné cenové kategorie viděli už horší a stydět se autoři nemusejí. Kostlivcem ve skříni je tu proto hlavně silná neoptimalizace, kdy ani na relativně slušném stroji přesvědčivé plynulosti nedosáhnete. Na Athlonu64 3500+, GF7600GT a 2GB RAM v rozlišení 1200x960 se nad 30FPS nedostanete, a omluvou není ani absence nahrávacích obrazovek a dobrá stabilita. U podobného žánru mi to nevadí, ale najdou se jistě hráči, kterým to vyhovovat nebude.

Zvětšit zdroj: Archiv Provedení ozvučení je podobně kontroverzní. Soundtrack obsahuje pouze několik skladeb, které se neustále dokola opakují. Připadaly mi však celkem chytlavé a nakonec jsem po čas hraní neměl tradiční nutkání repetitivní hudbu vypnout. Bohužel už horší je chybějící dabing rozhovorů, což je v měřítkách dnešních standardů asi stejně znervózňující jako vypnutý bass u reproduktorů. Ale nebuďme zlí, alespoň se vrátíme do časů Baldur´s Gate, a jaké to byly pecky i bez dabingu;-)


Stáhněte si: Trailery

Související články: Novinky
 
Martin Holas
autorovi je 19 let, studuje na Masarykově univerzitě v Brně; na hrách si cení originality a kvalitního příběhu, upřednostňuje dobré RPG, adventuru či strategii; rád se uchyluje do dob dávno minulých, především co se týče hudebního a filmového vkusu :-)






 
 
Martin Holas

Verdikt:

Aspirant na letošního budgetového krále. S ovládáním, technickou stránkou věci a některými drobnostmi se autoři nepoprali úplně na jedničku, přesto na milovníky RPG číhají desítky hodin inteligentní zábavy za luxusních 299 Kč.

Nejnovější články